Jan Jurek: Sladce hořké dětství

Rubrika: Literatura – Doporučení

Cyklista z Beverly Hills - tak zní titul knihy světoznámého autora W. Saroyana vydané v nakl. Eminent /přeložila Věra Klásková/. Na úvod se možná patří poznamenat, že málokterý autor vzbuzoval a snad stále vzbuzuje v řadách literárních kritiků a stejně tak v řadách čtenářů tolik rozporuplné reakce. Jedni ho bez nadsázky upřímně zbožňují a druzí mu mnohdy v lepším případě nemohou přijít na jméno, doslova i obrazně. Vytýkají mu laciný sentiment, naivistický a zcela nereálný pohled na svět, v souvislosti s jeho dramaty /za dvě ze svých her je nositelem Pullitzerovy ceny/ nerespektování základních principů výstavby dramatu, nerespektování zásad dílčích literárních žánrů, byla mu vytýkána i skutečnost, že psal příliš rychle. /Na kontě W. Saroayna je zhruba stovka titulů/.
Cyklista z Beverly Hills zcela zapadá do kontextu autorovy prozaické tvorby. Nese všechny typické znaky jeho způsobu vyprávění, jeho pohledu na svět a lidi kolem sebe. Podobně jako jiné dříve vydané Saroyanovy prózy /namátkou Říkají mi Aram, Tati, tobě přeskočilo, Lidská komedie/ je i tato silně autobiograficky laděná. Autor vychází ze vzpomínek na své dětství, jehož část prožil v sirotčinci a na lidi s nimiž se nejen tam setkal. Vzpomíná na své vrstevníky, na Fresno /San Francisko/, kde strávil velkou část svých chlapeckých let a kam se i v dospělosti rád vracel, na údolí San Joaquin, kde žil se svou matkou a bratry v arménské komunitě. /Rodiče W. Saroyana byli arménští emigranti, kteří do Spojených států utekli jako řada jiných Arménů v té době za svobodou a taky za možností výdělku/. Není to ale jen tak ledajaké vzpomínání, je to zároveň téměř živočišné vyprávění dílčích příhod, které na sebe jen volně navazují. Vytvářejí pomyslně strukturovanou mozaiku, osvobozenou od veškerých stylových zákonitostí, díky čemuž - možná pro leckoho paradoxně – je umocněna bezprostřednost sdělení, z něhož je patrná upřímnost a autorova touha vypovědět v krátkém čase a na co možná nejmenším prostoru co nejvíc. Zkrátka se zdá, že autorova jedna myšlenka asociuje automaticky druhou a tak to jde od začátku až do konce. Dlouhá souvětí a často jednověté odstavce jsou pak přirozeným důsledkem formální stránky textu. W. Saroyan
Z výše uvedeného je možná patrné i to, jak obtížné může být zařadit prózu žánrově. /Ponechám stranou na kolik je tato skutečnost pro posouzení toho či onoho lit. díla důležitá./ Na okraj poznamenám, že těžištěm autorovy tvorby jsou dle řady lit. odborníků povídky. Ty oceňují nejvíce a považují je za Saroyanův největší přínos Americké, potažmo i světové literatuře. /U nás vyšly povídkové soubory Nedělní zepelin, Asyřan a jiné povídky, Zloděj listí, Trable s tygry a další./ Možná i proto některé autorovy romány /Lidská komedie, Říkají mi Aram, Mami mám tě ráda/ nazývá odborná veřejnost dodnes romány veskrze povídkovými. Za díla s opravdu románovou strukturou bych osobně označil kupř. Dobrodružství Wesleyho Jacksona nebo Jeden den v odpoledni světa. Cyklista z Beverly Hills nenese ovšem znaky ani románu, ani povídky, ani ničeho mezi tím, alespoň soudě podle „kritérií“, které jsou na uvedené žánry literárními teoretiky obecně kladeny. Zdráhám se tuto prózu označit i jako „pouze“ životopisnou črtu, jak je uvedeno na přebalu knihy. A nazvat knihu memoárem pro její vzpomínkový charakter … to by bylo stejně absurdní jako tak nazvat ze stejného důvodu Poláčkovu prózu Bylo nás pět. /Ač byli tací, kteří ji za memoár svého času považovali, nebo ji tak alespoň vnímali./ A zde je tedy další znak Saroanovy výlučnosti a jedinečnosti – jeho averze vůči všemu co by ho v psaní jakkoliv omezovalo či limitovalo. Jeho slovy - „ …. buď jsem psal svobodně a bez obtíží anebo jsem nepsal vůbec.“ /Saroyan, W.: Spisovatel a spisování, Asyřan a jiné povídky, Eminent 2004/
Co z uvedeného plyne pro čtenáře v kontextu s prózou Cyklista z Beverly Hills? Tedy to, že se zde setká s někdy komorním jindy veselým ale v žádném ohledu nudným kupením dílčích pro malého chlapce často převratných událostí, podaných bez laciného sentimentu a stejně tak bez náznaku hořkosti. Dále že bude konfrontován s řadou vcelku bezvýznamných figurek, přesto podaných a vykreslených tak, že se stanou svým způsobem jedinečné a nezaměnitelné. Že se střetne s pro Saroayna příznačným břitkým humorem, plynoucím z autorova nadhledu a tvůrčí geniality, dávající i nejvšednějším událostem punc výjimečnosti. A to vše na pozadí nikoli uceleného příběhu s jasně identifikovatelnou a analyzovatelnou strukturou, nýbrž na pozadí volně poskládaných a stejně tak volně sepsaných příhod z autorova dětství.
A dovětkem! Co z výše uvedeného plyne pro lit. odbornou veřejnost? Tedy to, že se setká /neřku – li střetne/ s pravdě „typickým“ a nezaměnitelným W. Saroyanem. S tvůrcem navýsost sebejistým a pro leckoho svými výroky o svém psaní a „své tvůrčí metodě“ /kterou v této próze nejen aplikuje, ale ji i přímo občas okrajově zmíní/ nezvykle sebevědomým. Zbývá dodat, že oprávněně, což dokladuje již řadu let celosvětové publikování jeho díla.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 11. 2007.