Kdyby přišla potopa

Promiňte, prosím, že filosofuji, ale domnívám se, že by bylo nemístné mi v tom bránit, mám-li k tomu prokazatelný talent.
Právě včera večer, když jsem dojídal svou porci čevabčiči, mě napadlo, jak bych se asi zachoval, kdybych nějakým tajným znamením dostal předběžnou, avšak zaručenou zprávu o nové potopě světa.
Nejprve se dostavil záchvat lidumilnosti. Řekl jsem si, že bych okamžitě zalarmoval celou naši veřejnost, upozornil ji na strašlivé nebezpečí, které jí hrozí, a dal bych tak možnost záchrany širokým masám bez rozdílu pohlaví nebo náboženského vyznání.
Vzápětí jsem však začal uvažovat prakticky. Spočítal jsem si parníky, které má pražská paroplavební společnost k dispozici, vzal jsem na vědomí několik set pramiček, kajaků a kanoí, jimiž vládnou sportovní kluby a správci přívozů, a dospěl jsem k poznání, že část lidstva by nutně musela utonout. Zájemci o místo na plavidle by patrně stěží brali ohled na to, že jsem je upozornil na hrozící nebezpečí, neboť pud sebezáchovy nezná slitování. Musel jsem připustit, že by se mé jméno mohlo docela klidně ocitnout v seznamu utopenců.
Pročež jsem dospěl k názoru, že starat se o celé lidstvo by byla neodpustitelná zpozdilost, která by se mi mohla šeredně nevyplatit.
Byla zde druhá možnost. Oznámit zprávu o nevyhnutelné katastrofě jen několika vybraným jedincům. Krátce řečeno, povědět to svým přátelům. Plavidla by na toto kvantum určitě stačila. Samozřejmě jen v tom případě, že by každý držel jazyk za zuby a nikomu o tom nevykládal. To se však dá těžko předpokládat. Kromě toho není jisté, jak by různí ti přátelé hodnotili mé jednání, až by vody opadly, a oni zjistili, že jsou zachráněni. Je možné, že by mi místo díků začali vyčítat, a spílali by mi, že jsem na tu zkázu neupozornil celé lidstvo. Řekli by, že se zde opět projevil můj individualismus, škodlivé skupinkaření a špatný poměr ke kolektivu.
To bych měl za svoje dobro.
Proto jsem zvolil ten nejrozumnější a nejideálnější postup. Nikomu bych neřekl ani slovo a zachránil bych se sám. Snesl bych na nějaké rozměrné plavidlo hromadu zásob, lehl bych si do postele a spokojeně usnul. Potopa by přišla znenadání uprostřed noci, takže by utonuvší lidstvo ani netrpělo, což by bylo náplast na mé svědomí. A já bych si spokojeně žil na plavidle, kolébaném nekonečnými vodami spojeného oceánu, a mezi jednotlivými dávkami vydatné krmě bych si uvědomoval, že jsem zachránil to nejcennější. Nejcennější a nejdůležitější je, umět se postarat sám o sebe!
Dalo by se to říci takhle:
Kdyby přišla znenadání potopa, dělal bych přesně to, co dělám teď, když potopa není. 

Pověst holiče Hakýrka

Včera jsem byl na pohřbu přítele Pelyňka.
Přítel Pelyněk zesnul náhle. Dalo by se říci: nečekaně. Zesnul, neboť nechtěl ponížit člověka. Tímto člověkem byl holič Hakýrek.
Holič Hakýrek holil a střihal přítele Pelyňka k jeho úplné spokojenosti a inkasoval pravidelně dvě koruny spropitného. Až do doby, kdy se pod zrcadlem objevila cedule: „Neponižujte nás! Nedávejte nám spropitné!“
Přítel Pelyněk ceduli přečetl a zaslzel. Chopil Hakýrka za ruku, vřele ji stiskl a pravil: „Promiňte, příteli! Nevěděl jsem, co činím. Ponižoval jsem vás, urážel. Již se tak nestane!“
„Nikterak, prosím...“ — protestoval Hakýrek, ale přítel Pelyněk pokračoval, upíraje na holiče měkké modré oči: „Byl jsem bídák, myslící jen na sebe a vy mi, jak vidím, všechno odpouštíte! Jste gentleman, pane Hakýrku!“
Od toho dne se přítel Pelyněk omlouval holiči Hakýrkovi pravidelně při každém holení, dvou korun mu nedávaje. Když Hakýrek prohlásil, že ho spropitné neuráží, zvolal přítel Pelyněk: „Drahý přítelil Netřeba se přetvařovat! Vím dobře, že jste sem tu ceduli pověsil kvůli mně! Myslím na to své bídáctví při každém kroku a nevím, jak je odčinit.“
Přítel Pelyněk proléval hořké slzy a holič Hakýrek měl zlý lesk v očích.
Přítel Pelyněk kudy chodil, tudy myslil na příkoří, která způsobil ubohému holiči. Hlavu klopil k zemi a přemítal, jak by křivdu napravil.
Až nedávno přiběhl k Hakýrkovi s čtveráckým úsměvem. Usedl do křesla a pravil: „Byl jsem bídák a lotr, pane Hakýrek. Dva roky a tři měsíce jsem vás urážel a ponižoval dvoukorunovou částkou. Daroval jsem vám celkem dvě stě šestnáct korun československých. Abyste však viděl, že má lítost nad tímto ničemným činem je opravdová, dovoluji vám, abyste mi zmíněnou částku vrátil!“
Přítel Pelyněk strávil poslední chvíle svého života v šťastné duševní pohodě. Usmíval se a vůbec necítil, jak mu ostři břitvy přetíná krční tepnu.
Po této události osudné tabule zmizely. 

Pokračujeme v publikování vybraných povídek z prvotiny Miloslava Švadrlíka Z CHLÉVŮ I BULVÁRŮ, vydané v Havlíčkově Brodě v roce 1960.