„Kateřina na blátě, Vánoce na ledě”, „Svatá Kateřina prádlo máchá a Barbora škrobí” a nebo také „Smeká-li se husa na svatou Kateřinu po ledě, chodí o Vánocích po blátě”. Takto se vyjadřuje k vývoji počasí při jednom z tradičních předvánočních svátků lidová moudrost.

Ať už ale na sv. Kateřinu, tedy 25. listopadu, pršelo, či mrzlo, dodržovali naši předkové v ten den přísný zákaz práce se vším, co mělo kola - mlýny, povozy, kolovraty. Naposledy před vážným obdobím adventu, aby si ještě užili veselí, se lidé sešli na taneční zábavě. Na ní platilo „ženské právo” - ženy si vybíraly své tanečníky, staraly se o občerstvení, platily hudbu. Jen o půlnoci byla mužům dopřána volenka. Často se tancovalo až do bílého rána, což naznačuje staré lidové úsloví: „Řekla Káča (sv. Kateřina) Barce (sv. Barboře), nechme toho tance”.

Kdo vlastně byla svatá Kateřina? Byla to krásná, zámožná a vzdělaná dívka pocházející z bohaté rodiny v egyptské Alexandrii. Podle legendy přesvědčovala jako křesťanka císaře Maximiána, aby se zřekl pohanství a sama svou výmluvností obrátila na křesťanskou víru mnoho jeho rádců a služebníků. Císaře ale nepřesvědčila – ten ji dal uvěznit a mučit a když ani to ji nezlomilo ve víře, odsoudil ji k smrti rozdrásáním mezi otáčejícími se koly se železnými hřeby. Než mučení začalo, provazy se přetrhly a kola rozpadla - Kateřina zůstala nezraněna. Rozzuřený císař ji nechal popravit mečem 25. listopadu 307. Podle legendy přenesli její tělo andělé na horu Sinaj a tam ji pohřbili. Ve skutečnosti se jednalo o basiliánské mnichy, kteří zde založili klášter sv. Kateřiny.

Císař Karel IV. založil na Novém Městě Pražském klášter augustiánek s kostelem svaté Kateřiny, vysvěcený na konci listopadu 1367 arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi. Kult svaté Kateřiny se rozšířil po celých Čechách. Ze 14. století pochází česká veršovaná Legenda o svaté Kateřině, která obsahuje 3 500 veršů.

Sv. Kateřina se stala patronkou filosofů a učenců a také kolářů. Jejími atributy je blesk, kolo, meč, kniha, anděl, prsten.