O listopadových dnech se na mne často obracejí současní  studenti žurnalistiky se žádostí o některé vzpomínky a skutečnosti potvrzené mými doklady a dokumenty z doby vzniku Syndikátu novinářů právě v listopadu 1989. Proč ne? Jsem jeden z mála žijících pamětníků, který byl tzv. „u toho“ od samého počátku. Nuže - podle současné terminologie jsem narátorem, který hodlá vyhovět požadavkům orální historie.

První moje záznamy, dotýkající se historie budoucího Syndikátu novinářů, pocházejí z roku 1988. Pracoval jsem v tu dobu v Ústavu technického rozvoje a informací (UTRIN) a pro potřeby ministerstev, ředitelů VHJ a podniků jsme zpracovávali rešerše z domácího, včetně  odborného tisku. Nechtěl jsem mnohdy čekat na uveřejnění popisu událostí, u nichž jsem mohl být přímo, a tak jsem jako bývalý novinář použil jisté lsti a zúčastňoval jsem se čím dál víc tiskových konferencí, které tehdy svolával pouze Český svaz novinářů, ač jsem členem nebyl a naopak jsem byl z ČSN vyloučen po srpnu 1968. Ale pomalu tály ledy, bylo k tomu třeba jen trochu odvahy a sebezapření.

Na tiskovkách jsem měl totiž možnost poznávat soudobé novináře, hovořit s nimi o problémech a poznávat tak skutečné mínění některých, kteří v redakcích pracovali, psali, ale jejich přesvědčení o pravém stavu věcí v tomto státě se nutně lišilo od veřejně publikovaného. O některých „škodolibostech“ jsem poskytoval informace pro samizdatové Lidové noviny Jiřímu Rumlovi bez uvedení mého jména (mohu doložit). Lidové noviny jsem rozšiřoval   pomocí reprodukční techniky (měli jsme v UTRINu vlastní tiskárnu), od Richarda Urxe, hospodáře Lidovek, jsem dostával černobílý kvalitní prvotisk, z něhož jsem vždy takových 100 výtisků rozmnožil – polovinu jsem předával Ríšovi do jeho schránky v Bruselské ulici, druhou polovinu pro své známé v UTRINu, rodinné příslušníky a další přátele mimo zaměstnání.

Avšak do UTRINu došel z Českého svazu novinářů dopis z 6. prosince 1988, podepsaný tajemníkem ÚV ČSN Zdeňkem Javorským, který zněl: 
Vážený soudruhu řediteli, při kontrole evidence klubů ČSN jsme zjistili, že váš zaměstnanec Miroslav Sígl není členem ČSSN, a tudíž se nemůže zúčastňovat akcí pořádaných naší organizací pro své členy. Zároveň bych Tě chtěl informovat že Miroslav Sígl se rovněž dopustil vůči naší organizaci podvodu, když uvádí v přihláškách na akce číslo členského průkazu ČSSN, který nevlastní. 

Kdosi další (dodnes mohu jen tušit kdo asi?) mne udal StB, že navíc šířím Lidové noviny. Podle informací mého okolí jsem byl asi delší dobu sledován, neustále volal kdosi na můj domácí telefon nebo do zaměstnání, až posléze si pro mne do ústavu přijeli dva příslušníci StB, dovolili mi ještě uklidit pracovní stůl a odvezli mne nejprve do Bartolomějské a potom do Vlašské ulice na Policiï ČR, kde jsem byl dost tvrdě vyslýchán. Zpočátku mně vykali, a když jsem zatloukal a zatloukal, začali mi tykat a sprostě urážet, ukázali mi fotky, jak odcházím z tiskárny s „igelitkami“ a v nich čerstvé výtisky Lidových novin. Sledovali mne až do Bruselské ulice, kde Ríša Urx bydlel a kam jsem mu do velké dřevěné schránky házel těch 50 výtisků. Vyvrcholilo to tím, že jsem  musel  své zaměstnání v ústavu opustit, byl se mnou rozvázán pracovní poměr a odešel jsem do důchodu. V onom roce 1988 byly již poměry přece jen mírnější, žaloba na mne podána nebyla, vyřešilo se vše tímto existenčním postihem.

Udržoval jsem některé kontakty s kolegy dále, takže v listopadu 1989 nebyl problém se velmi brzy sejít k založení nové novinářské organizace. Mezitím nebo předtím (nemám potřebné údaje k dispozici) bylo staré vedení Svazu novinářů odvoláno a nahrazeno novým v čele s Jaroslavou Markovou. Tu jsem ještě zažil krátce po srpnu 1968, kdy se ze sekretářky v ČTK stala novinářskou „rychlokvaškou“ a spolu s dalšími podobnými nás, „pravicové oportunisty a nepřátele režimu“, v roce 1970 nahradili. Byla to však velmi slušná kolegyně, samozřejmě loajální, pro komunisty perspektivní kádr. Ale nakonec mi jí bylo z lidského hlediska líto.

V deníku o tom píšu:
Zpackala si život se sovětským občanem, který zůstal tady v Praze, rozešla se s mnoha přáteli a teď na sebe bere nelehkou úlohu: vyházet či zbavit se vykopávek: Hořeního z Rudého práva, Kvapila z rozhlasu a mnoha jiných  funkcionářů ČSSN. Dále vrátit nám čest, rehabilitovat nás včetně těch, kteří odešli do zahraničí. Měli by sami odstoupit ze svých funkcí a nabídnout je novým lidem. Do té doby nebudeme s nikým, tj. ani s Tebou, Jaruško, jednat. Nechtěj na nás zatím žádnou pomoc (žádala, zda nemáme už hotové stanovy nově se tvořícího zárodku Syndikátu novinářů). Spíše bych Ti poradil: sestav ze všech usnesení předsednictev po roce 1968 seznam nás perzekvovaných a zveřejněte jej v nejbližším čísle Novináře. Teprve pak jsme ochotni pomoci, jak dál.
Rozplakala se do telefonu (volal jsem jí do bytu, bydlí stále ve Vrchlického ulici), říkala, že vůbec nespí. Takové je to s námi všemi, říkám jí na to. Jde o politický převrat a vyhrává ten, kdo má silné nervy, pevné argumenty a přesvědčivé, pravdivé, jimž většina lidí porozumí.
„Partaj se rozsypala. Já to asi nepřežiju, pochybuji“, říkala mi ještě,  „pochybuji, že mne nový sjezd – má být ještě v prosinci t.r. – zvolí... Byla bych moc ráda, kdybys na těch jednáních byl u toho, já nikoho z těch vás nových neznám...“
„Jaruško, jakmile bude rehabilitace vyhlášena s odsouzením tehdejších nezákonných  postupů, rád Ti pomůžu. Ale novými členy nějakého Svazu novinářů nebudeme, protože vznikají nové tvůrčí skupiny a rodí se myšlenka zcela nové novinářské  společnosti – Syndikátu novinářů.

Významná byla schůzka v restauraci Klubu čs.novinářů 29. listopadu 1989, kde  jsme se sešli  - pouze vyloučení, perzekvovaní novináři,  (viz 1. číslo členského zpravodaje Klubu novinářů Pražského jara 1968). Bylo formulováno deset požadavků, odeslaných v dopisu Čs. svazu novinářů. Byl předán osobně nové předsedkyni ČSSN Jaroslavě Markové. Ve svém deníku z té doby píšu:

Žádáme na nynějším Svazu čs. novinářů, aby odsoudil nezákonné čistky a zrušil všechna  vyloučení ze Svazu novinářů a omluvil se za   postihy vůči nám, bývalým členům. Ujal jsem se tam zčásti řízení tohoto iniciativního aktivu než přišel Vlado Kašpar, náš poslední předseda Ústředí Svazu čs. novinářů. Po dohodě jsem stylizoval návrh stanoviska, které bylo odsouhlaseno pro současné předsednictvo SČSN. Ze sestavy asi 60 účastníků nás zbylo jen několik (všichni ostatní hned po odsouhlasení kamsi pospíchali, všichni jsou někde zapojeni), takže jsme zašli stanovisko naklepat na stroji  s několika kopiemi a zpět do Svazu, kde  čekala mladá kolegyně Olga Waksmundská z Mladé fronty (dnes redaktorka Týdeníku Mělnicko). Něco si vzal Honza Skála z rozhlasu, Tonda Zrůstek pro TASS (nutně potřebují doklady o nesouhlasu se vstupem vojsk), Vlado pro Poláky a Maďary v MONu, takže nám nezbylo než s Pavlem Krásou zajít do Dlouhé třídy, kde měla nějaká cizí firma výstavu své kopírovací techniky... 

To už začínala generální stávka. Vyhověli nám, ale napřed si to přečetli. Cestou přes Staroměstské náměstí  (zrovna zpívala Marta Kubišová naši státní hymnu u Husova pomníku), kde jsem stanuli, splynuli se stávkujícími, abychom se hned na to rozeběhli do redakcí.  Zašel jsem do Lidové demokracie na Karlák (vzal si to ode mne kolega Rampír, zástupce šéfredaktora, i když jsem spíš hledal Otu Václavíka nebo Helenu Bláhovou), odtud do ČTK přes Žitnou a Štěpánskou. Cestou jsem potkal mladého nezávislého novináře Bigase, slíbil to vydat. Další byla Milena Ujcová, vyhozená ze Svobody v srpnu 1968, a ještě několik dalších. Zbyl mi originál s podpisem Vlado Kašpara a ten se musel uchovat. Skončil jsem v deníku Práce, kde byla písařka Hanka Moltová, napsala to znovu v několika kopiích. Jednu si vzal kolega Závozda pro deník Práce, později pracoval v Lidových novinách, druhou pro Nezávislé sdružení novinářů, které mezitím také vznikalo.

V deníku Práce vládla v tu chvíli divná atmosféra. Loučili se zde se šéfredaktorem Frantou Coňkem, který zklamal a byl odvolán. Vydechli si, začali také svobodně psát, ale“trvalo jim to“ (viz úterní, tj. včerejší Práci, kde to vysvětlují). A jsou zhruba dvě hodiny odpoledne, mohutná stávka končí, já sucho v hrdle, hlad ani ne, ale ušoupaný, nohy bolí. Volám ještě z domova Tondu Šedu, aby byl na telefonu, protože jak jsem se domluvili, dal jsem všem redakcím jeho telefonní číslo. Také jsem mu sdělil, že jsem to všechno roznesl, ať informuje Vlado Kašpara, originál odevzdám příležitostně...

Dále mám ve svých zápiscích z té doby doslova: První to hlásil Čs. rozhlas v rozhlasových novinách už v pondělí večer, pak prý ještě několikrát ve zprávách, otisklo to Svobodné slovo, vzali to z ČTK, dále Lidová demokracie, Práce, kde vynechali (vyškrtli?) větu o podpoře požadavků Občanského fóra. Což mne mrzí, ale nemohu za to...

Žádal mne Jára Diblík, zda mám něco z těchto dnů napsáno, že Klub Obroda – za socialistickou přestavbu - připravuje nové číslo jejich Dialogu. Odpověděl jsem mu: Ale Járo, já se vůbec nehlásím k reformním komunistům. Můj vývoj šel jinudy. Komunismus není reformovatelný, co to je socialismus, a potom strana, která má svůj program postavený na jediné marx-leninské ideologii s třídním bojem a diktaturou proletariátu – to mne nemůže už dnes uspokojit a naopak jsem proti takové partaji. Jak bych mohl do ní vstoupit se svými ideály od antiky až po TGM a soudobou moderní filozofii tohoto světa? Jsem pro otevřený pluralitní systém, o takové pojetí humanitní demokracii, kde není rozhodující moc, ale tvorba neustále se vyvíjejícího prosperujícího státu a uvědomování na vysoké duchovní úrovni...

Asi takto jsem s Járou hovořil a dál jsem mu řekl ještě asi toto - podle svého deníkového zápisu:  

Už dávno jsem se přece rozešel navždy s KSČ, která ve mně tyhle ideály hubila už od roku 1948, ale vlastně již v květnu 1945 jsem získal první zkušenost s komunistickou nadřazeností. Vzpomínáš, Járo, měli jsme svoje seskupení mladých, říkali jsme si Masarykova kulturní generace (konspirativně Mladá), z doby války se tedy známe, a tehdy nám na ústředí řekli, že zde bude jediná jednotná mládežnická organizace, do ní ať vstoupíme a zapomeneme na nějakou Masarykovu generaci  a na to, že by měla dále fungovat jako legální. I stalo se, sešli jsme se naposled v restauraci U Bubeníčků v Myslíkově ulici, mezitím jsem jednal v redakci Mladé fronty s Jaromírem Hořcem, jestli by nás některé z té naší organizace nemohl zaměstnat, tak jsem to všem nabídl a ještě ten den 16. května jsme mnozí z nás odcházeli do Panské ulice 8. (Blíže o tom píšu později  v knize Generace 45, Riopress, Praha  1997.) Ne, Járo, s tou partají jsem skončil, vyhodila mne, poznal jsem, co je zač a já bych ji měl nyní obrozovat?

A kolega Diblík, kterému jsem po srpnu 1968, jako vyhozenému z rozhlasu někdy v sedmdesátých letech, dopomohl svými známostmi k práci u Krátkého filmu (tiskové bulletiny pro Festivaly vědeckotechnických filmů v Pardubicích a Hradci Králové) na moje rozhořčení v telefonickém rozhovoru odpověděl: „No, přesvědčil´s mne, já budu o tom taky přemýšlet...“

Těch událostí bylo velmi mnoho a všechny měly prudký spád. V UTRINu, kam jsem se po vyhození vrátil, jsme založili Občanské fórum, žádali na vedení, aby se omluvilo vyhozeným chartistům (Pavlu Bratinkovi, Míše Geussové a Honzovi Lopatkovi, kteří s námi pracovali), začal pracovat na přeměně UTRINu v Průmyslové vydavatelství a nakladatelství (připravoval s Klubem přátel Tomáše Bati vydání knihy Baťova průmyslová demokracie, ta vyšla už v červnu 1990), které by se nejprve zaměřilo na edici úspěšných českých podnikatelů, dále jsem sdělil své odmítnutí nabídky tehdejšího ÚV KSČ vyhozeným členům, a to nejen dopisem, (je k dispozici) samotnému ÚV, ale také Rudému právu a někdejší mé první redakci Mladé frontě. S Jiřím Sekerou, šéfredaktorem Hospodářských novin, které jsem v roce 1957  zakládal, jsem domluvil článek o okolnostech kolem srpna 1968 a tehdejšího vyhazovu předsedy nově zakládaného Svazu řídicích pracovníků a ředitele Desta Děčín Miroslava Grégra, potkal jsem Pepíka Veleka z Mladého světa s tím, že jede na Dobříš, zakládá stranu zelených a navrhne tam, aby se Svaz čs. novinářů rozpustil. „Nepůjde to snadno, drží se furt zuby nehty...“, říká mi. Mluvil jsem s Míšou Geussovou, její dcera je ve stávkovém výboru studentů...

Ve stejnou dobu po 19. listopadu 1989 se rodilo ještě Nezávislé sdružení novinářů, pozvali mne a další kolegy na svoji schůzku do sálu Charitas v budově vydavatelství deníku Lidové demokracie. Spolu s nimi jsme uvažovali také o založení Syndikátu novinářů.

Hlavním úkolem byla přece jen příprava valné hromady novinářů. Scházíme se v restauraci Klubu novinářů v Pařížské ulici, hovoříme o 15 – 30členné správní radě budoucího Syndikátu novinářů, kolegové mne navrhují do této rady a zároveň do volební komise valné hromady. Je to pro mne velká čest – u stolu sedí Jaromír Štětina – ano, syn toho cestovatele Ing. Štětiny, pro něhož moje dcera Jana překládala patentové spisy a tím si za totality přivydělávala. Vůbec jsem to netušil, je na volné noze. Dále je tu právnička Dana Mazalová, která připravila s odborníky návrh stanov, Vlado Kašpar, Vladimír Bystrov, Tonda Šeda, Pavel Krása a Josef Vomáčka, který byl později vedoucím organizačního oddělení SN ČR. Ten toho, jako pracovník Svazu novinářů, dostal „na hrb“ nejvíc. Ale přijal to dobrovolně: zajistit Průmyslový palác a všechno, co s takovým obrovským shromážděním souvisí...

Výbor KNPJ 68 připravil pro delegáty sjezdu ČSN rozmnožení dokumentu „Slovo do vlastních řad“, publikované v několika po sobě jdoucích číslech Rudého práva od 22. května do 7. června 1969, včetně jmen jeho signatářů, aby se tak podařilo znemožnit volbu kteréhokoliv z nich do sjezdových komisí a orgánů. Byl to dokument  se jmény těch novinářů, kteří se přihlásili k tehdejší politice KSČ, nevadil jim vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území v srpnu 1968 a naopak vyzývali ostatní novináře, aby připojili i svůj podpis pod jejich výzvu.

Ještě před valnou hromadou, k níž došlo 16. prosince 1989, jsem obdržel dopis datovaný 14. prosince od předsedy ÚV Českého svazu novinářů Zdeňka Hrabici. Zněl:
„Srdečně Tě zveme ve středu 20. prosince 1989 v 16 hodin do velkého sálu Klubu Českého svazu novinářů, Pařížská 9, Praha l, k převzetí členského průkazu.“

V den této valné hromady novinářů jsem už před vchodem do Průmyslového paláce zorganizoval dva prezenční stoly: u jednoho se měli zapisovat do prezenční listiny novináři perzekvovaní, hlásící se již do ustaveného Klubu novinářů Pražského jara, u druhého pak ostatní členové a novináři. Podle této prezenční listiny se přihlásilo do Klubu novinářů Pražského jara 1968 téměř 800 novinářů.

Na valné hromadě jsem přednesl také svůj příspěvek o svobodě informací, o tom, že se i s informacemi začne u nás podnikat, že právě zakládaný Syndikát novinářů by měl podporovat nejen svobodnou novinářskou tvorbu, ale i publikační, vydavatelskou činnost nezávislých skupin i jednotlivců a všech nově vznikajících novinářských aktivit. „Jedině v ostré konkurenci se nám podaří bourat monopoly i na našem novinářském poli. Jako člen iniciativní skupiny připravovaného Syndikátu novinářů chci tady dnes pro takovou jeho činnost hlasovat...“, řekl jsem závěrem.

 O této první (prozatímní) valné hromadě  vypovídají další dokumenty, mj. Informační bulletin Syndikátu novinářů (pouze pro potřebu členů) číslo 1/1990, v němž je informace o prozatímní správní radě SN ČR, o jednotlivých komisích (byl jsem mj. v komisi pro členské otázky s Ondřejem Sekorou mladším), dále informace o ukončení členství v Mezinárodní organizaci novinářů (MON) atd. Podle předběžných propočtů může činit členskou základnu  Syndikátu 6 až 7 tisíc členů, jak uvedl zástupce syndika pro řízení dočasného sekretariátu SN ČR Vladimír Bystrov.

Vedení Klubu novinářů Pražského jara 68 rozhodlo na své schůzi 4. ledna 1990 vydávat členský zpravodaj a jeho vydáváním a redakcí jsem byl pověřen. Výbor si byl od prvopočátku vědom, že na něm a jeho členech bude nejvíce záviset příprava  řádné vlané hromady. Svědčí o tom rozhodnutí  ustavit mj.několik skupin -  pro ekonomické otázky, pro koordinaci vztahů se slovenskými novináři, pro mezinárodní spolupráci, pro zpracování koncepce odborových činností Syndikátu novinářů, pro přípravu nového tiskového a autorského zákona, dále skupinu, která se zabývala novináři poškozenými v tzv. normalizačním období po roce 1968 a pronásledovaných i v dalších letech až roku 1989. Další skupina připravovala zabezpečení dokumentace  rozhlasového a televizního vysílání Občanského fóra, ještě tu byla skupina pro spolupráci s vydavatelstvím Novinář a skupina pro tiskové zpravodajství. Proto jsem hned  v l. čísle kromě členských informací zavedl  rubriku Naše dokumentace a v ní postupně přinášel  informace o dokumentech, uložených v našem nově založeném archivu.

Důležitou úlohu  plnila rehabilitační komise nejprve Klubu novinářů Pražského jara, která se však zakrátko zabývala všemi rehabilitacemi novinářů, jestliže se na Syndikát obrátili. Těch aktivit našeho KNPJ 68 bylo značné množství (mj. návrh umožnit novinářům vstup do archivů KSČ, příprava výročí Pražského jara 1968, vytváření územních odboček, atd.). Členský zpravodaj KNPJ vycházel v té době v počtu 500 kusů a jeho náklad na základě zájmu stoupal až na 1000 výtisků. Na jednom zasedání správní rady bylo rozhodnuto vydávat pro všechny členy SN ČR Informační bulletin (po cyklostylovaném 1. čísle z 19. ledna 1990 vyšlo další (číslované jako druhé) číslo  v druhé polovině března. Zařídil jsem ještě jeho tisk a grafickou úpravu na počítači v Ústavu technického rozvoje a informací.

Pro některé členy správní rady a své přátele jsem rozmnožil text Šíření informací v USA (The Role of the Media, vydala United States Information Agency, USA 1990), který mi do češtiny přeložila dcera Mgr. Jana Bartůňková. Mnozí z nás se tak poprvé dozvídali  o  termínech a fenoménech běžných v americkém tisku a seznamovali se s teorií mediální politiky a šíření informací. Text je u mne k dispozici v originálu i v jedné jeho kopii., kterých  jsem tenkrát zhotovil asi dvacet.

První řádná valná hromada se konala až 20. dubna 1990 za účasti 1933 členů z původních 4844, čili byla usnášeníschopná  podle zatímních stanov, kdy stačila přítomnost jedné třetiny členů. Podrobnější informace o ní, jako i o činnosti SN ČR od valné hromady z 16. prosince 1989 až do  dubna 1990, přináší již 3. číslo Informačního bulletinu, které vyšlo začátkem května 1990. Do konce roku 1990 vyšla ještě tři další čísla, v roce 1991 dalších 6 čísel (z toho dvě dvojčísla, u posledního  bylo v tiráži poprvé uvedeno jméno odpovědné redaktorky Hany Mitrofanové, byla úřednicí sekretariátu SN ČR, později a dosud je redaktorkou Práva pod jménem Kadečková ), v roce 1992  bylo u 1. čísla  uvedeno, že číslo redigovala Lea Motlová, druhé číslo připravil výbor Klubu volných novinářů. 

Všechny výtisky plnily svou roli spíše věstníkovou formou, objevovaly se v nich chyby a správní rada posuzovala zároveň kvalitu podobného zpravodaje KNPJ 68, který jsem redigoval (byl velmi oblíben, psali do něj členové klubu, přinášel, diskuse, aktuální informace...), a tak jsem byl osloven, zda bych nepřevzal i řízení syndikátního bulletinu. Číslo 3/1992 vychází již  za mé redakce, stejně tak celý ročník (10 čísel)  a od nového ročníku 1994 pod novým názvem Mediažurnál, s nímž jsem oslovil gremiální radu SN ČR v listopadu 1993, která zároveň schválila jeho  koncepci – tu  jsem rovněž předložil.

Vzpomínám rád na všechny ty vzrušené dny a chvíle v roce 1989, v nichž se rodilo cosi úplně historicky nového a mně bylo dopřáno být při tom. Ano „Byli jsme při tom“ – tak jsme nazvali sborník, který v roce 1993 vydal vlastním nákladem Klub novinářů Pražského jara ´68. Týkal se ovšem našich vzpomínek na události let 1968 – 69, které předznamenávaly  strastiplný vývoj v budoucích dvaceti letech. A opět jsme byli při tom. Neopustili jsme ani na chvíli myšlenky a touhy po humanitní demokracii, svobodě tisku, toleranci a budování právního státu. Pražské jaro 1968 lze právem označit za první vykročení  po této cestě. Říkám to bez ohledu na některá jiná – ne vždy spravedlivá a objektivní hodnocení.      

Miroslav Sígl

t. č. vedoucí redaktor  ČASu

Masarykova demokratického hnutí