Co může být užitečnějšího pro paměť národa než dobře vedené kroniky s textovými dokumenty, snímky a výstřižky, doplněnými mnohdy orálně historickými vzpomínkami pamětníků?
Podle zákona číslo 80 z roku 1920 měla za povinnost každá obec vést pamětní knihu obecní. Tento zákon i s dodatečnými nařízeními či směrnicemi platil u nás neuvěřitelných 85 let – do 1. července 2006, kdy poslanecká sněmovna přijala zákon číslo 132.
V něm tato povinnost taxativně zakotvena není, je na každé obci, povede-li svou obecní kroniku a jmenuje-li obecního kronikáře. Takže na dosavadní praxi  se toho mnoho nezmění a  stále bude u nás nejméně třetina obcí, které kroniky nevedou vůbec, nebo je přestaly vést, mají potíže s vyhledáním vhodného kronikáře anebo o kronikách chybějí záznamy vůbec.

Byl jsem několik let kronikářem mělnické obce Obříství nedaleko soutoku Vltavy s Labem, a zajímá mne kronikářská problematika dosud. Vytěžil jsem z ní dokonce obsáhlou knihu  Osobnosti a osudy obce, která vyšla v roce 2000 a její odezva v té době byla značná. Přijela televize, v rozhlase bylo několik relací a vyšlo i velké množství článků v novinách a časopisech.
Pochvalný dopis došel i z kanceláře prezidenta republiky, ze Svazu měst a obcí a od dalších institucí. Na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě byl o knihu zájem mezi knihovníky i knihkupci. Ozvali  se obecní kronikáři téměř z osmdesáti obcí, pro něž jsem sepsal stručný metodický návod a své zkušenosti, s některými udržuji dopisování dosud.  Kniha se dočkala nutného dotisku, protože její původní náklad  1000 kusů zdaleka nestačil. 

V Regionálním muzeu Mělník, které o rozvoj kronikářství a o pomoc kronikářům pečuje již dlouhá léta, jsem rovněž  hovořil o svém kronikaření. I v tomto okrese však je téměř polovina obcí bez kroniky. Předložil jsem nejen na počítači psané kroniky, ale také bohatou fotodokumentaci o životě obce, o jednotlivých objektech na vesnici, o všech náhrobcích na hřbitově, dále napěchované šanony textových dobových dokumentů, týkajících se obce (plakáty, pozvánky, diplomy, letáky, plány), jakož i výstřižky článků o této naší obci.
Zavedl jsem vydávání pravidelných  obecních ročenek  U nás doma.  O to vše se začali zajímat také studenti historie ze společensko-vědních fakult, chystající se k podobné kronikářské činnosti.

Žiji v Praze, a samozřejmě že jsem v úzkém styku s mladým kronikářem Michalem Ezechelem na městské části Prahy 10, jehož každoroční kroniku publikuje městský úřad na své internetové stránce. Rád bych ji doporučil k nahlédnutí všem dalším zájemcům. Jiný mladý obecní kronikář,  z Velké Chuchle, Tomáš Hromádka, vydává již několik let ve vlastní režii časopis Kroniky a kronikáři, od letošního roku má též podobu internetového zpravodaje. Existují příklady, kdy psaní obecní kroniky se dědí z otce na syna, například v Tišicích je to  rod Brodských, Čečelice mají svého filmového kronikáře Václava Čermáka, v Třebíči, České Lípě, ale i v jiných místech patří obecní kronikáři k čestným občanům, jimž se dostává náležitého ocenění.

V našich státních archivech bychom našli také kroniky, které si vedly anebo nadále vedou naše školy, farní úřady, spolky a instituce, jsou známy kroniky závodů, v mnoha rodinách píší  rodové kroniky již po několik staletí.

                                

Současní kronikáři mají věru na co navazovat. Historická pokladnice českých   zemí zahrnuje bohatou kronikářskou tradici - nejstarším naším kronikářem byl Kosmas (1045–1125), který sepsal kroniku Čechů ve třech dílech až po vládu knížete Soběslava, po něm dva pokračovatelé Kanovník vyšehradský a Mnich sázavský, dalším byl Dalimil, anonymní autor  první české latinsky sepsané kroniky od počátků stvoření světa až do roku 1310, známí jsou také Vavřinec z Březové (1370-1437), který sepsal Husitskou kroniku, Václav Hájek z Libočan (zemřel v roce 1553), jehož poněkud přikrášlená Kronika česká byla dlouhou dobu oblíbenou četbou, nebo Václav  Březan (1568-1618), autor pětidílné kroniky Rožmberků.

Na kroniku, jako dějepisnou práci, nelze klást takové nároky jako na moderní historiografická díla, jejichž zakladatelem byl František Palacký (1798-1876) se svými Dějinami národu Českého v Čechách a na Moravě. Ten pod názvem Staří letopisové čeští uvedl prakticky  všechny kronikáře od roku 1378 do roku 1527.
Nemůžeme však vynechat v přeneseném významu slova také románové kroniky či kronikářskou prózu spisovatelů Václava Beneše  Třebízského, Zikmunda Wintra, Aloise Jiráska, bratry Viléma a Aloise Mrštíkovy, Josefa Holečka, Jana Herbena a mnoho dalších, kteří sepsali ságy svých nebo cizích rodů.
Byl by jich dlouhý počet a  na ně navazují - byť s pochybnou kvalitou – soudobí seriáloví autoři. Ale to s kronikářstvím má již společného jen zpovzdálí několik málo jeho prvků...

Kronikáři by měla být ponechána tvořivá volnost a jeho pohled na události by měl být co nejvíce věrohodný, objektivní, věrným nezkreslujícím zrcadlem, ale i mravním svědomím a zejména pak pramenem spolehlivého poučení pro budoucí pokolení.
Kroniky jsou a zůstávají pro všechny další generace přesvědčivým dokladem našeho národního a občanského uvědomování, naší historické paměti, kterou nelze ztratit.