Pavel Pávek: Už to kuře nekrákoře, neběhá po dvoře!

Rubrika: Publicistika – Doporučení

Ze zápisníku zoufalého kuchtíka (7)
Už to kuře nekrákoře, neběhá po dvoře!

A kuchtík řeší zásadní otázku, jak s ním naložit. Již dávno je mu jasné, že kupovat opeřence zmraženého je zbytečné vyhazování pracně nabytých grošíků, neb z takového materiálu v žádném případě nevznikne surovina hodná jeho pekáče. Ví totiž, že jde-li o ptáka z obchodu, smí být nejvýše chlazený, ale daleko nejlepší je získat ho od spřáteleného chovatele slepic. Ptáka takového, který běhal po dvorku, živil se trávou a zrním a, citlivé duše prominou drsnou realitu, občas podělal schody, za což byl ztrestán na hrdle. Jen tak získá kuchtík záruku masa pevně hutného, vybrané chuti, masa které se neblíží blátu a čemusi víceméně bez chuti.

S pohledem zasněně upřeným na žluťoučkého kura domácího kuchtík zcela jednoznačně zavrhuje nedůstojnou myšlenku jako je úprava prostinkým upečením, úprava nehodná jeho umu, znalostí a konečně i šířícího se kuchařského věhlasu. Rozhodne se pro přípravu rafinovanou, avšak jednoduchou, přinášející nebývale pozitivní ohlasy strávníků.
Zvíře chutě uchopí, osolí, případně velmi zlehka posype drceným kmínem a nechá ho, jak je konečně vždy po kořenění jeho dobrým zvykem, chvilku odležet. Zatím si odskočí na zdravotní procházku do temného hvozdu, a aby se neprocházel jen tak bezcílně, nasbírá borůvky, pohybuje li se po lesích Slovenska, přinese raději čučorjédky. Pokud nerostou, vezme zmražené nebo zavařené bez cukru ve vlastní šťávě. Po návratu do své pracovny, zdůrazněme že pracovny, s ironickým úsměvem pomine rádoby vtipné otázky okolí, které se nejspíše bude dotazovat na jeho zdravotní stav a navrhovat návštěvu duševního ranhojiče. Borůvky rozetře na kaši jako na polití knedlíků a ptáka jí pečlivě vně i uvnitř potře, zanechá jí klidně znatelnou vrstvu a silou se brání fyzickým útokům ze strany svých bližních.

Pomocí kuchyňského náčiní agresory zažene a zatímco slepičí mládě opět, a tentokrát i několik hodin, vstřebává dochucovací prostředek, zvažuje, jak v přípravě pokračovat. Rýsují se totiž dvě možnosti. První je kuchtíkovi, díky zálesáckému založení, bližší, a tak zažehne hranici a polotovar zvolna, pomalu a opatrně peče nad ohněm. Přelíbezná vůně je mocnější pění Sirén a láká vše živé z dalekého okolí, pamětníci tvrdí, že občas i slepice.
Zdůraznili jsme, že kuchtík působí v pracovně. To proto, že jeho tvůrčí dílnou může být nejen ohniště ale i prozaičtější kuchyně. Každý, kdo to již někdy zkusil, ví, že rozdělávat za účelem jakéhokoli vaření oheň na linu v kuchyni se většinou nesetká se vstřícnou reakcí paní domu, silné námitky mají později i přivolaní hasiči a největší potíže nastanou po příchodu likvidátora z pojišťovny. Kuchtík tedy omezí rozlet i fantazii a přistoupí k pekáči. Fantazii však neomezí natolik, aby do pekáče nejprve vložil kousek másla a později kura. Do litinového pekáče vysype kilo soli, zručně vyhloubí vhodnou jamku, do které uloží bývalého opeřence a zvesela a pomalu peče.
Po čase vyjme, naporcuje a předkládá okolí připomínající mu psy pana Palvova. Na nějakou dobu nastane ticho rušené pouze mlaskáním a spokojeným mručením, později plynule přecházející ve frenetický potlesk. Ten však kuchtíka nechá chladným, neb ovace jsou pro něj denním chlebem.

A kuchtík, co zákusek, přidá vzpomínku na kamaráda Bivoje. Když před dávným časem kuře na borůvkách vlastně poprvé pekl za podzimní plískanice v chajdě nedaleko hráze rybníka Pařezitý, byl u ohně i kamarád Bivoj. Dvoumetrový chlap, kterému nečinilo sebemenší problém ohnout v ruce dvoucentimetrovou roxorovou tyč, sledoval přípravy s jistou nedůvěrou. Když uviděl, jak slípka putuje do hromádky soli, vytřeštil nevěřícně zraky, zvedl se a pravil hromovým hlasem, že u toho být nemusí a že jde sehnat něco k večeři. Než hlučně zavřel dveře, pronesl významně, že pro sebe, neb cvoky živit nemíní. Za slabé dvě hodinky vstoupil do dveří a v ruce si významně pohrával s posledními dvěma špekáčky, které zbyly z věnce. Zavětřil, špekáčky věnoval vlčákovi Matějovi a sebral mu z huby drůbeží kost. Rozžvýkal jí a pronesl nezapomenutelnou větu:
„Kuchtík, až budeš zase něco vařit a já bych chtěl jít pryč, buď tak hodnej a dej mi pár facek. Chtěl bys písemné pověření?“ 

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Aleš Pachner

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 01. 2008.