Pavel Pávek: Je křen jako pivo?

Rubrika: Publicistika – Postřehy

To pivo je dneska jako křen, slýchával dříve kuchtík po hospodách a marně přemýšlel, proč by mělo být. Pálivě štiplavý nápoj, po kterém z očí tryskají slzy jako z hasičské proudnice při středně velkém požáru, není na chuť ani žízeň to pravé. Z opačného pohledu se mu jako zajímavá nezdá ani tekutá kořenová zelenina, ještě ke všemu hořká a s bílou pěnou. Kuchtík však není v rozmaru vhodném k rozvíjení hlubokých filozofických úvah; loupe ho v koleně. Levém a silně. Francovka nezabrala, opodeldok hustá síť lékáren nenabízí, brufen a podobné pilule bytostně nenávidí, a tak vymýšlí jiný způsob, který by umožnil rychlé zapojení do pracovní procesu. Pomáhá, jako často, vzpomínka na babičku a její zahrádku vedle roubené chalupy. Křenová placka by mohla být tím pravým, a tak vysílá rychlé běžce k zelináři, aby získali kořen rostliny učeně zvané Amoracia rusticana.
U babičky křen rostl v koutě zahrádky a říkala o něm, že to svinstvo roste jako z vody a jednou ji utrápí, protože s pílí zamořuje široké okolí. V Malíně u Kurné Hory rostl, přesněji byl cíleně pěstován, již v sedmnáctém století, později vznikl i Spolek pěstitelů a bělostnou pochoutku proslavil až za oceánem. Malínští věděli, že křenu musí zabránit v živelném růstu ke středu zeměkoule, a tak dna záhonů zpevňovali všemožně posbíranými kachli. Kořenům tak nezbylo než krásně sílit, mohutnět a trochu připomínat bulvy řepy. Za pár století u někdejších plantáží samou radostí skákali archeologové, protože takové poklady z dílen starých keramiků a kamnářů nacházeli jen málokde.
Plodina je v kuchyni, přibelhal se i částečně invalidní kuchtík. Kořen s citem oloupe, nastrouhá, na jeden díl přidá pět dílů mouky a jeden vepřového sádla. Prohněte, vyformuje placku a tu položí na churavou končetinu, nejlépe na bolící místo, nechá nejvýše třicet minut působit a s badatelským zápalem sleduje v děsu prchající chorobu. Lidová medicína pomáhá proti revmatizmu i ischiasu, citlivým osobám ale může vyvolat alergické puchýřky a vyhnout by se jí měli lidé s žaludečními nebo dvanácterníkovými vředy. Kuchtík netrpí žádnou z uvedených chorob a s radostí konstatuje, že noha se rozhýbala, po bolesti není stropy a že vůně strouhaného kořene křenu ho inspirovala k přímo ďábelskému nápadu. Uvaří poctivou, voňavou křenovou omáčku…
Chápe, že textaře a věhlasného labužníka Vladimíra Poštůlku, pohoršeného kuchařem vařícím z levných surovin, by příliš neuctil, ale vnitřní hlas mu napovídá, že vaření pro snoby je zbytečnou prací a promarněným časem. Nastrouhá křen, aby ho byly nejméně čtyři polévkové lžíce. Z kousku másla a hladké mouky připraví světlou jíšku, zalije jí půllitříkem hovězího vývaru a alespoň půl hodiny vaří, občasné míchání bere jako naprostou samozřejmost. Opatrně přilije kelímek sladké smetany, má-li k dispozici opravdovou, kterou vyprodukovala kráva, sáhne s jistotou po ní, přimíchá křen, přisladí, osolí, na zjemnění doplní lžičkou másla a sejme z plotny.
Když vyráběl hovězí vývar, použil hovězí maso, nejlépe žebro, které nakrájí na esteticky hodnotné plátky, naaranžuje na talíř, obloží houskovými knedlíky a bohatě přelévá krásně hustou omáčkou, která se musí na talíři tvářit jako právě uvolněná lavina, musí být příjemně hustá a jakoby pevná. Omáčka takové kvality pochopitelně vylučuje nákup hotových knedlíků, a tak kuchtík pokračuje v tvorbě.
Chopí se poctivé porcelánové mísy, nahřeje ji, proseje půl kila hrubé mouky, přidá patnáct gramů rozdrobených kvasnic a trochu cukru. Kvasnice použije pouze a jedině čerstvé, sušené a umístěné v nazdobeném sáčku hází se zoufalým křikem z okna. Dva žloutky rozkvedlá ve čtvrtlitru mléka, osolí a vše promíchá s obsahem porcelánové mísy. Vyrobí vláčné těsto a hněte je, asi jako Rudolf II. Syrael, dokud není krásně sametově lesklé a nepřestalo se chytat vařečky. Povrch živoucího materiálu zlehka posype moukou, přikryje pokud možno čistou utěrkou a v teple nechá hodinu kynout. Po uplynutí časového limitu přidá na kostky nakrájené a na másle osmažené dvě housky, těsto rozdělí na dva díly, vytvoří šišky a nechá je ještě zhruba patnáct minut odpočívat. Opatrně je klade do dostatečného množství vroucí vody a uvaří. Hotové knedle krájí nití na plátky, nesmějí být ani tuhé, ani takové, co se po polití omáčkou rozplynou. Kdysi dávno kuchtíka přesvědčovali, že místo housky je možné použít burisony, které opovržlivě nazývá napumpovanou rejží…
Kuchtík je v podstatě tvor přátelský, nekonfliktní, ale jsou situace, kdy se, jak sám tvrdí, stává predátorem… Neb je dbalý zásad racionální výživy, neklade k jedné porci zásadně více než šest knedlíků. Konečně zbývající jsou v míse a každý si může přidat. Ztotožňuje se plně s názorem kamaráda Bivoje, který tvrdí, že od tabule má člověk vstávat sytý a nechápe, proč by měl poobědvat vzhlednou misku zeleninového salátu a po půl hodině padnout na ulici hlady.
„To je na nic,“ uvažuje Bivoj a přidává si osmý knedlíček. „Jednou jsem někde zápolil v páce. Naštvalo mě, že vyzyvatelé tvrdili, že je na mně jenom sádlo a žádné svaly, protože nechodím do posilovny. Co bych tam asi hledal za štěstí… Tak jim to syntetické svalstvo bylo platný… Padali jako mouchy a já ještě dlabal tatranku. Tuhle mi zase jeden takový posilovňák pomáhal na srubu opravit stěnu. Docela menší kmen bylo potřeba dát oknem dovnitř. No svaly měl, mohl by jít do magazínu, ale tu kládu jsem musel odtáhnout sám; ani ji nezvedl. To měl z toho salátu a sportování.“
Bivoj se před dávnými roky zviditelnil v jedné hospodě na Vinohradech. Vstoupil v nedobrém rozmaru neb nebyl syt. Svědci tvrdí, že legendární bernardýn Bohouš by tehdy zbledl závistí a se zoufalým kňučením prchl do nejzazšího kouta své boudy, kde by se dlouho styděl. Bivoj postupně a s chutí pojedl všech deset pokrmů nabízených jídelním lístkem. Odložil příbor, způsobně si otřel ústa ubrouskem a přivolal více než pohlednou a vnadnou servírku.
„Slečno, koukám, že tady ještě máte salát z volské tlamy. Nejspíš ještě kousek spolknu, ale prozraďte mi, co to vlastně je…“
Temně modré oči vnadné dívky ještě o tón potemněly, krátká minisukně ještě zkrátila, rudé rty se jakoby smyslně pootevřely a vypustily toho dne snad jedinou otázku:
„Pane, vy nevíte, co je to volská tlama?“

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Pachner 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 05. 2008.