Ze zápisníku zoufalého kuchtíka (15)
Buchty tak a ne jinak

Kuchtík je jednoho ještě skoro zimního večera naladěn poněkud nostalgicky. Snad proto, že za oknem to nijak nepřipomíná zimu v pojetí romantických malířů, možná trochu i proto, že, před chvílí dočetl Londonova Bílého tesáka a ještě byl duší v roce 1896. Právě se spolu s Shepardem do Dyey pokoušel překonat smrt nabízející průsmyk Chilcoot. Přechod z drsné romantiky zlatého opojení byl podivně záhadný, protože kuchtík dostal nepřekonatelnou chuť na buchty. Ne snad proto, že by oblíbená cestovní potravina pohádkových Janů byla běžnou součástí stravy zlatokopů na cestě. Spíše drsná zima amerického západu evokovala vzpomínky na mládí, prožité v tehdy ještě tak romanticky nevnímané chaloupce, vcelku daleko od civilizace. Zima, sníh, chaloupka… K chuti na krásné, vypečené, ale vláčné buchty, buchty takové, jako uměla jen babička a dnes i kuchtík, je od vzpomínky na dětská léta jen malý kousek. Takové buchty, co se mu právě, jako fota morgana, zjevují v rozptýleném světle končícího dne, se poněkud liší od podivného pečiva nabízeného sítí super a jiných marketů. Podivné kousky těsta, bez pocukrování zabalené do průsvitné fólie se liší od pořádných buchet asi jako zdivočelá čmáranice sprejerova od díla Mistra Leonarda, jako školákův překlad Tří mužů ve člunu od překladu protektorátního prezidenta Emila Háchy. S hlubokým opovržením vzpomenuté podivné kousky těsta by se kuchtík právem obával předložit i své věrné kamarádce Bonii, fence Bernského salašnického psa.

Kuchtík nemaří čas, vše potřebné shledá snadno ve spížce, vyhrnuje rukávy a s tajemným výrazem zkušeného alchymisty přistupuje k oblíbenému pracovišti. Do vhodné místy nadrobí asi čtyři deka droždí, sušené nepoužije, i kdyby měl rozpoutat válečný konflikt, zalije dvěma lžícemi vlahé vody, jednou lžící mléka, osladí a v nerušeném ústraní nechá vykvasit. Do mísy zatím proseje tři hrnky polohrubé mouky, přidá alespoň pět lžic cukru, půl lžičky soli, doplní pěti lžícemi mléka a dodá rozšlehané vajíčko, ke kterému přiložil navíc žloutek. Do mísy ještě přilije čtvrt litru kyselé smetany a z misky přidá hotový kvásek. Vše pilně hněte, dokud nedá vzniknout hladkému těstu, které je ještě potřeba nechat v teple a utěrkou cudně přikryté vykynout. Těsto je, podle jeho zkušeností, povahy plaché a při obřadu proměny v živoucí organizmus vyžaduje klid, soustředění a naprosté soukromí. Magický proces netrvá dlouho, kuchtík tu pravou chvíli spolehlivě pozná podle zdvojnásobeného objemu. Volné chvíle ale využije k přípravě tvarohové náplně. Uchopí čtvrt kilogramu tučného měkkého tvarohu, dvě lžíce cukru, přidá sáček cukru vanilkového, trochu citrónové kůry a vše pečlivě utře. Z těsta krájí stejné kousky, v ruce tvaruje placičky, plní tvarohem a dbá na téměř hermetické utěsnění. Poctivý litinový pekáč vytře rozpuštěným sádlem, pozorně jím jako by nalakuje ještě každou zvlášť. Sádlem nešetří, ví, že čím ho dá víc, tím vláčnější výsledek vyjme po tepelné úpravě z trouby. Hotové buchty klade kousek od sebe na dno pečící nádoby, pokud by náhodou nenalezl pekáč litinový, použije jako východisko z nouze skleněný a nechá dalších dvacet minut kynout. Dlouho a teskně vzpomíná na obrovský kachlový sporák, který zabíral v chaloupce snad půl kuchyně, vařil, pekl, smažil, vytápěl půl stavení, z kamnovce dodával dostatek teplé vody, jen s oblibou spaloval dřevěná polena a jejich kouřem, podle mínění různých podivínských ekologů, zvýšil procento výskytu rakoviny plic na polovičce okresu a ještě způsobil globální oteplení. Se smutkem v duši vloží tedy pekáč do sporáku elektrického, prvních deset minut peče na plno, dalších dvacet pět již jen pozvolna. Čas utíká v příjemném očekávání a kuchyně se pomaličku naplňuje rajskou vůni, vůní čerstvého výrobku, tvarohu, cukru a hlavně vůní dávno uplynulého času… Po skončení tepelného procesu buchty vyjme z trouby a ještě v pekáči nechá z velké části vychladnout. Ještě vlažné je s citem sobě vlastním naaranžuje na veliký talíř, nejlépe takový ten modrý, s mašličkami, co ho má právě po babičce. Na samý závěr již jen naplní moučkovým cukrem cedníček s jemnými očky a výsledek svého pekařského umu citlivě pocukruje; asi tak, jako když svatý Petr na začátku zimy na nečisto a trochu nesměle, není již nejmladší, a tak neví, zda přes léto něco nezapomněl, zkouší, jak se bude krajina vyjímat pod sněhem.

Kuchtík položí talíř na kostkovaným ubrusem prostřený stůl a estetický dojem ještě vylepší buclatými hrnky s pravou bílou kávou připravenou z nefalšované melty, doma důvěrně nazývanou protektorátním blahem. Zcela pochopitelně pro sebe předem lakomě několik buchet pečlivě ukryl. Je mu jasné, že by jinak neměl mnoho možností ochutnat. Ví však, že některým jedincům se sladkým nezavděčí, ale, neb o sobě prohlašuje, že je nebývale dobrý člověk, myslí i na takové a nabídne jim slanou verzi.

Těsto vytvoří naprosto stejné, jako když buchty plnil tvarohem. Jen cukru dodá nejvýše lžičku a přiměřeně znásobí dávku soli. Přilije i více mléka, těsto nesmí být hladké, ale řidší, spíše hustě tekuté. Již s předstihem uvařil uzené ocásky, vývar se stane základem zelné, nebo uzené polévky, maso s pečlivostí sobě vlastní obere, rozseká na drobné kousky a smíchá s těstem, které ještě vylepší jemně nasekanou kapií. Dodá hrstku nasekané pažitky, nalije na plech a peče. Krátce před koncem pokryje plátky sýra, posype sladkou paprikou a servíruje nejlépe ve společnosti piva ze sedmého schodu.

Sedí, ochutnává a čeká, zda se neotevřou dveře a nebude v nich stát starý kamarád Bivoj. Pokud přijde, nastane několikrát reprízovaný a neměnný divadelní výstup, stejný jako když okusil slanou delikatesu prvně. Natáhne ještě ve dveřích krk, olízne se, nosem nabere vzduch a hromovým hlasem pronese: „A hele, uzený… To já klidně smím i ve větším množství. Když je k němu kyselá okurčička, nemůže žádný rozumný člověk shledat sebemenší chybu. Proboha, člověče, do čehos to zase nacpal, nějaký těsto, nebo co. No, nevadí, kousek bych třeba snesl…“ Polovička pekáče mizí v jeho útrobách a Bivoj pochvalně mručí: „No tak, vcelku nemám námitky, jenom, že je to ještě teplý. Asi mi bude špatně. Ježíši, mně zase bude moc krásně špatně…“