Čtvrtek, 19. července

Za Andalsnesem šplháme z údolí Isterdal Cestou Trollů (Trollstigveien) jedenácti 180stupňovými serpentinami vzhůru (9% stoupání), kolem krásných vodopádů, až do nejvyššího bodu průsmyku. Výškové převýšení je 800 metrů a některá vozidla tu mají problémy.

Sjíždíme dolů. Nad námi se tyčí kolmé skály vysoké až 1000 metrů. Říčka plná pohybu tyrkysové vody a zpěněných vln pospíchá do údolí. Přeskakuje balvany, točí se v zákrutách. Dole se rozlévá do šířky a trochu zpomaluje. 

   

Pokračuje přehlídka malých i velkých vodopádů.
Jedeme kolem polí s jahodami. Co pole, to jsou celé plantáže jahod! A spousta plantážníků v ostře oranžových vestách.
Dál nás čeká desetiminutová cesta trajektem na trase Linge-Eidsdal. Následující úsek cesty stoupá, stále vzhůru - a ještě výš a pořád výš - a konečně se před námi otevírá Geirangerfjord. Říká se mu také „slepé rameno“ Sunnylvsfjordu. Fjord je dlouhý 15 km a je sevřen strmými skalními stěnami, které dosahují výšky až 800 metrů. Kdyby se to snad někomu zdálo málo, může nahlédnout do dalšího průvodce, kde je uveden údaj o 1700 m vysokých skalách obklopujících fjord. Všichni autoři se však naštěstí shodují, že fjord patří mezi nejkrásnější na světě. Pohled dolů je úchvatný. I zaoceánské lodě, které tu kotví, vypadají odsud jak hračky pro děti. 

   

Na několika málo horských pastvinách stojí malé selské dvory, které však už nejsou rentabilní, takže jsou postupně opouštěny. V minulosti však měly tyto dvory přece jen jednu velkou výhodu: Po příkrých srázech se dalo vystupovat jen s pomocí zajišťujících lan, takže královští výběrčí měli potíže s výstupem na tato místa – sedláci totiž před jejich příchodem stačili lana vytáhnout nahoru. Ale na druhou stranu museli uvazovat i děti, když si hrály před domem, aby se neskutálely do studené vody fjordu.

Sjíždíme úzkou silničkou dolů, k městečku Geiranger. Chaloupky ve stráni vypadají, jako by byly určeny trpasličím Trollům.

   

Geiranger je centrem turistického ruchu – restaurace, kavárny, obchody se suvenýry, infocentrum s prodejem lístků na okružní plavby a vyhlídkové lety.
Strmě (12,5 %) stoupáme nejprve asfaltovou, pak štěrkovou horskou silničkou s množstvím zatáček na Dalsnibbu, skalnatou plošinu ve výšce 1500 m nad Geirangerfjordem. Cestou se otevírají překrásné výhledy. Škoda, že vršek zakryly mraky a tak shora vidíme jen mlhu. Zato tak kvalitní, že by se určitě dala krájet. Teplota je pouhé dva stupně nad nulou. Směrem dolů se mlhovina trhá a krajina nám opět nabízí svou otevřenou náruč. Další cesta vede tunelem, který z dálky vypadá jak myší díra. Aspoň tak nám to připadá v porovnání s ohromnou horou, která se nad ním vypíná. Kdyby se to sesulo, nezbyde po nás ani mastný flíček.
A už vyjíždíme z tunelu a nabízejí se nám krásné výhledy na jezera a hory. Malé chaloupky jsou symbolem pokory a úcty zdejších lidí k přírodě. Projíždíme úzkým a vlhkým údolím, kam snad ani sluneční paprsky nedosáhnou.
A znovu široký rozhled na tyrkysová a modrá jezera – vypadají jak uměle nabarvená. Přijíždíme k národnímu parku Jostedalen.

   

Dlouho nemůžeme najít místo na spaní. Nakonec za drobného mrholení stavíme stan na kraji louky v Loenu. Ve 23 hodin nás budí důrazný mužský hlas: „No camping!“
Přestože se omlouváme, že jinde jsme místo nenašli a jsme unavení, se zamračený zmoklý chlapík tváří nepříjemně a nepřístupně. Ovšem ve chvíli, kdy mu za povolení přenocování na jeho louce nabídneme ze zoufalství láhev rumu, svůj názor změní. Opatrně se rozhlédne, aby ho nikdo neviděl, flašku strčí pod košili a s úsměvem se ptá, jestli toho nemáme víc. Zavrtíme hlavou. Máme sice schovanou půllitrovku myslivce a jednu láhev rumu, ale co kdybychom to ještě někdy potřebovali jako výkupné při noclehu? Nor se široce zubí a přeje nám krásnou dobrou noc a sladké sny. Už nás nechává na pokoji. Pro něj to je asi tak tisíc korun a těžko sehnatelné zboží, pro nás za stovku klidné spaní.

Pátek, 20. července

Tento den patří fascinujícímu světu ledovců v národním parku Jostedalen-Jostedalsbreen. Plošný ledovec má rozlohu 500 km2, síla ledu je až 300 metrů. Ledovce nepocházejí z poslední doby ledové, která skončila před deseti tisíci lety, ale z mladšího období chladu, jež začalo 500 let př.n.l. Od té doby dosáhly ledovce své největší rozlohy pravděpodobně v 18. století. Škoda, že ledovce v poslední době v důsledku změn klimatu po celém světě ustupují. Z kompaktního plošného ledovce se směrem do údolí sune 26 ledovcových splazů. Ledovce jsou v neustálém pohybu: Jostedalsbreen se posune o 1-10 m za rok, u strmých částí však i o 1-2 metry za den!
My podnikáme tři krásné výšlapy k ledovcovým splazům Kjindalsbreen, Bodalsbreen a Briksdalsbreen. Modrá obloha, rozjásané slunce, třpytivý bílý a tyrkysový led, bizarní ledovcové útvary, lesklé hladiny jezer s plujícími krami, klenutá duha nad vodopádem, dokreslené přítomností pasoucích se krav, ovcí a koní s neposednými mláďaty – to je sled překrásných obrázků, které se otisknou do paměti a zanechají v ní trvalé vzpomínky.