Někdo má kočku, někdo psa nebo jiné přítulné domácí zvíře. Útěšné lidské přilnutí k jinému živému tvoru má mnoho podob. Jsme příkladem, že to nemusí být toliko živočich, k němuž se přichylujeme, hledajíce příjemné a rovnovážné emoce, neboť tvorem našeho životního přimknutí je strom. Strom, s nímž jsme se seznámili před skoro třiceti lety, není stromem ledajakým. Je to dvě stě let a nejspíše i něco přes starý acer pseudoplatanus, neboli javor klen. K obejmutí několika lidmi široký v pase, mocně rozložitý korunou, vysoký desítky metrů.
Stál vnímavě a mlčky nad vším důležitým, co se událo v našem společném čase. Uctíváme ho stejně jako naši pověreční keltští a slovanští předkové uctívali staré stromy v posvátných hájích.

Na jaře a v létě se starožitný javor stává domovem a chrámovým kůrem zpěvných ptáků. Na podzim se nejdříve rozzáří barevným listím, potom povlovně padajícím ve spirálách k jeho úpatí. Shrabujeme je co nejblíže, aby mu v zimě bylo teplo na kořeny, a aby si tu mohli postavit skrýš všichni drobní tvorové z okolí. V zimě je náš kamarád strom hrdým monumentem, jenž vrůstá větvovím do modrého příkrovu průzračných zimních dnů a stříbra hvězdných nocí. Za ta léta našeho soubytí jsme si povšimli, že ho respektují i bouře a větry.Vyhýbají se mu hromy a blesky. Zatímco každoročně několikráte zpustoší stromoví vůkol, on zůstává nedotčen. Náš strom se tak chystá na další staletí na bohem mu určeném místě.

Javor klen patří do rodiny. K ničemu a nikomu jsme nikdy neměli tak blízko. Když nám před rokem umřel stařičký jezevčík, uložili jsme ho s nejvyšší pietou mezi jeho kořání. Při každé příležitosti tam klademe svíčky a náš dřevěný patron se na to shovívavě dívá shůry.
Tam, kde se jeho kmen dělí na mohutné větve, upevnili jsem dřevěnou budku ptákům. Každým rokem očekáváme, který z drobných zpěvných opeřenců se rozhodne osídlit ji. Za poslední léta nejčastěji brhlíci nebo lejsci - bělokrcí i černohlaví. Desítky mladých ptáků se pak po krátké výuce v létání vydávají z něj do širého světa, aby se za čas vraceli do místa svého ptačího dětství.

Když posedáváme za barevných letních večerů pod životem rozeznělým laskavým stromem, nebo za čistého zimního nekonečna vnímáme skrze něj nesmírnou harmonii planety a její přírody, jejíž je náš strom neodmyslitelnou částí, v jeho nadčasové smysluplnosti procitáme i my z umouněného a ustaraného každodenna k vznešenosti bytí.
Zatím se, když nebývá nejlépe, vydáváme k našemu stromu, abychom pouhými doteky si z něj brali novou sílu, víru a naději. Jak uprchává náš čas, jsme odhodláni rozplynout se v něm svým prachem na věky věků.

V Purkarticích v lednu 2008 

OHLASY NA ČLÁNEK

Vážený pane Antoníne, 
s velkým zájmem a obdivem jsem přečetla vaše vyprávění o stromu, vašem stromu. Vyprávění, vlastně vyznání přírodní kráse, vyprávění plné lásky k přírodě. Jsem též milovnicí přírody a života v ní. Mám svůj dub na Vítkově, chodím k němu skoro denně se svými psy. Objímám jeho kmen a mám jedinečný pocit, že mi právě on dává sílu, energii po náročném dni stráveném v zaměstnání! Je skvělé, že stále existují ti, kteří přírodu milují a kteří se s ní snaží žít v souladu. Moc vaše vyprávění chválím a doporučuji k přečtení svým známým a přátelům.
S pozdravem
Ivana Lena Němcová,
02.02.2008
il.n(a)seznam.cz