Antonín Siuda: Je to obrovský zázrak / Můj přítel brávník
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
| JE TO OBROVSKÝ ZÁZRAK Na podzim jsem postavil několik budek a pověsil na stromy, na něž mám výhled z početných oken svého starobylého domku u horského potoka, na okraji skalního srázu pod skoro dvě stě let starým smrkovým lesem. Vlastně některé z nich jsem pověsil už za onoho času a prožil si tu nádherná a poučná jara s brhlíky, lejsky, konipasy, rehky a dalšími zpěváčky. Upravil jsem také, rovněž už za onoho času, okolí výsadbou keřů a stromů v poměrně velký lesopark a zahradu a vytvořil podmínky pro řadu dalších druhů, které nehnízdí v dutinách a budkách. Červenky, dlaskové, pěnkavy, hýlové, drozdi, kvíčaly, brávníci, pěnice všech druhů, budníčci, čížci, zvonci, šoupálci, králíčci, krásní holubi bukači hned na kraji lesa a další jsou mými každoročními pokřovními a lesními sousedy. Jsem v důsledku toho ve svém obývání velice omezen, neboť skoro v každém keři a na hustším stromě nebo v úkrytech pod nimi jsou další ptačí hnízda. Chodím po špičkách a návštěvy nezvu, neboť lidé mají dost místa jinde, oni ne. Letos nejatraktivnější z těch budek, dvacet pět metrů po přímce od mého pracovního stolu s computerem, osídlily sýkory koňadry (dalších dvacet pět metrů přímou čarou se u své osídlené dutiny klenu činí strakapoud a je, jak se zdá, stejně pilným obstaravatelem svých potomků). Protože sýkory sleduji od namlouvání a prvních průzkumů hnízdního místa, vím o nich všechno. Je 20. května. Před několika dny se vylíhly mladé a přišlo na řadu krmení. Sameček, který dosud skromně zazpíval nad hnízdem a podal samičce na vejcích nějakou tu housenku nebo brouka, nastoupil teď se svou družkou do plné práce. Pokoušel jsem se počítat a došel v této první fázi krmení na zhruba sto příletů za hodinu každého z obou ptáčků. A to ornitologové specialisté tvrdí, že ve vrcholné fázi krmení je to až několik stovek (zdá se mi to přehnané – odletět, najít, přiletět, podat, to všechno třikrát za minutu). Je to obrovský přírodní zážitek ten májový život u vlastní tvůrčí práce a u ptačího hnízda současně. Prožíváte s těmi drobečky i úzkostné noci. Z lesa houkají sovy a kolem jsou slyšet skřeky kuny a jiných predátorů, kteří by tak rádi vyplenili hnízdo.  Prostý a starobylý přírodní život v této podobě a z takové blízkosti je pro dumavého člověka nesmírným podnětem k přemýšlení. Kolik jsme si už namluvili chlubivých a iluzorních frází o vlastním bytí, kolik holedbání jsme snesli na hromady o svém, ve skutečnosti ničivém a přírodní harmonii poškozujícím způsobu života. Stačí se dívat na malé ptáky a naše honosné představy o sobě se počnou rozplývat. Stávají se pochybnými i všechna tvrzení o lidském mozku jako nejvyšší formě organizované hmoty (jak se často píše). Ti ptáci mají daleko spolehlivější nástroj, který určuje harmonické bytí v přírodě a skrze něj bytí jedince i druhu. Je to instinkt, který se dlouhodobě přirozeným výběrem vyvíjí a upevňuje tak, aby zajistil přežívání. Instinkt, který je kategorickým imperativem, mnohem kategoričtějším než je jeho pojetí jako etického popudu Kantem. Říkám si, když od displeje pohlédnu k úžasnému ruchu, který se koná kolem budky, již jsem pověsil vysoko na kmeni vzrostlého javoru mléče, čím to, že tento drobný dvacetigramový organismus je způsobilý takového obrovitého vypětí. Čím to, že tento drobeček je tak naprosto poslušný příkazů, jež kdosi vložil (a stále přikládá) do jeho gramového mozečku. Je vyloučené jakékoli prodlení, je nemyslitelné jakékoli otálení. Sýkorka je pobízena skupinou oranžových zobáčků, čekajících nedočkavě na krmi, silně a nepřestajně. Nechce a nemůže se mu postavit na odpor. (Pohlédněte, kolik zanedbaností a hrůz vůči svým mláďatům konají lidé.) Zatímco mozek člověčí je tvůrcem rozličných lstí a úkladů, neustálým pokusníkem v duchu pohodlnějšího a bohatšího bytí, převážně na úkor planety, její přírody i jiných bytostí, rozum tohoto létajícího tvora mu výlučně a naprosto jednoznačně velí být poslušným a nějaké jeho vlastní experimenty nepřipouští. A tak i více než dvanáct hodin denně se bez pauzičky sýkora stará o zachování svého druhu skrze obstarání nové generace v hnízdě, poslušná popudu, jenž nosí označení instinkt. V souvislostech s těmito krásnými přírodně jarními ději přemítám o obecnějších věcech lidských, planetárních a vlastně i kosmických. Přes veškerý důmysl, jímž člověk po tisíciletích vývoje docela oplývá, jsem přesvědčen, že domněnky o jeho vyšším a širším poslání na planetě, ve sluneční soustavě a dokonce ve vesmíru jsou pouhou samolibostí. Fyzická a gnozeologická nepatrnost poznávajícího a přetvářejícího subjektu je tak nápadná, že obluzené řeči o možnostech a cílech člověka jsou tlacháním blouznivců. Zatím překračování odvěkých pokynů přírody vede k ničení a konečnému rozpadu biosféry skrze nezkrocenou žravost a množinu zel, která ve vztazích k přírodnímu prostředí i mezi lidmi samými vyvolává. Nadneseně expresivně pověděno, sežerou tuto zemi a sami sebe. Posedávám uprostřed jarní přírody. Přesněji u jejích zbytků ve světě, který se jí každodenně zbavuje. Okřídlení drobečci jsou jakoby tvorové ze starodávna, kteří jsou ještě v lidském světě jen nějakým nedopatřením. Žiji s nimi v ústraní a shledávám, že je to obrovský zázrak a způsob, kterak dosáhnouti na štěstí. |
| MŮJ PŘÍTEL BRÁVNÍK Hojně let je v té malé horské vísce nejvlastnějším symbolem jara. Přilétá odněkud z jižních krajin, usadí se na samém vrcholu nejvyšší jedle, která sto sedmdesát let vyrůstá z kamenitého srázu, a zpívá. Zpívá tak, že noc je mi krátká, neboť chodívám naslouchat, už když se na tmavém nebeském baldachýnu objeví první sluneční šmouhy. Zpívá tak, že den je mi dlouhý, neboť se rozezn ívá s prvními jiskérkami hvězd v purpuru jarního večera. Bývá ke slyšení i o polednách vysokými zvučnými tóny a dovednými trylky. Hajní z hor, kde se brávník cítí doma, mu říkají slavík černého lesa. Horlivě jim přitakávám, znaje slavíky z postupimských parků. Tesklivý zpěv největšího ze všech drozdovitých je tam v horách nejen znamením nejpodivuhodnější části ročního cyklu, je nejen počitkem krásy, ale i výzvou k přemítání o podivném světě, v němž je nám dáno rodit se, žít a umírat. Nevzpínám ruce k tajemným nadlidským bytostem – jsou mi jen utišující bájí všech, již trápí úzkost z podivného světa, v němž se ocitli bez vlastního přičinění. Žasnu každodenně nad tím, co se to stalo, že jsme tu. Že se konal ten zázrak v milostném spojení předků. Kromě toho, že je mi to pobídkou k meditacím, je mi to výzvou k přemýšlivé pokoře, k životu ve skromném splývání s přírodou uprostřed obžerství, marnivosti a tupé lhostejnosti přemnožených lidí ke všem jiným tvorům i k sobě navzájem. Každoroční návrat brávníka vzrušeně očekávám. A pak je mi jeho zpěv nejen požitkem, je mi i hlasem naděje a nepokoje. |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Dovoluji si přidat pár slov k poutavému vyprávění o kousku živé přírody, o opeřencích naší přírody. Pane Antoníne, z vašich slov vyvěrá láska k přírodě, její čistotě a zvlášť k ptáčkům, kteří tak hojně obydlují vaši zahradu. V naší rodině je takovou milovnicí ptáčků naše drahá maminka, krmí je celoročně na zahradě ve spoustě krmítek. Oni se jí většinou ani nebojí, odlétnou pouze při příchodu někoho z nás. Napsal jste své vyprávění moc poutavě, vaše slova jsou jak kapky medu z plástve, chladivý balzám na duši v krutém a necitlivém světě. Děkuji za krásné počtení, jen víc takových článků!!! Píšete citlivě a zajímavě. |
| Milý pane Siudo, |
| Ráda bych touto cestou podekovala panu Antoninu Siudovi za krasny clanek, venovany ptackum a prirode vubec - z clanku vyrazuje velika pokora a laska autora k prirode nejen slovem, ale i ciny. Zaujala me pece pana Antonina o male zpevacky - vytvari jim ve svem sousedstvi takove podminky, aby zde mohli nerusene zit a hnizdit. Vytvoril tak maly ptaci raj. Bravnika jsem jeste nikdy ve volne prirode nevidela. Clanek by mohl byt pobidkou pro lidi, zijici v bezprostredni blizkosti prirody, k nasledovani.... V díle nechybí ani filozoficke zamysleni nad clovekem, ktery se povazuje za nadrazeneho vsem ostatnim tvorum, tim, ze je mu dáno mysleni, tedy i rozhodovani - moznost konat na Zemi svobodne podle sve vule, nespoutan zadnymi zakony.Tento clanek, stejne jako predchozi - venovany motylum, by si zaslouzily knizni vydani nebo alespon uverejneni v nekterem casopise ci novinach, aby si je precetlo co nejvic lidi... |
| Šla jsem se místo obědu projít...venku byl nádherný letní den, sluníčko svítilo a bylo krásně teplo a jelikož jsem šla sama, zaposlouchala jsem se do zvuků v lesoparku. Na chvilinku jsem se zastavila, opřela se o strom a nechala sluníčko šimrat mě na tváři a zaposlouchala se do trylků ptáků... pak jsem na pár sekund pozorovala koupající se sýkorku a pijícího kosa z jedné malé tůňky, než mne zpozorovali a ulétli do "bezpečí"... |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 06. 2007.
