Josef Krám: O životní anabázi Pavla Ludikara
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
S Luborem Bořkem, hudebním znalcem nejen Vamberka a organizátorem mj. soutěží mladých varhaníků, o životní anabázi Pavla Ludikara (1882-1970) Basbarytonista Pavel Ludikar proslavil naši zem doslova po celém světě, ale Vamberk, rodiště jeho otce, který mu byl po válce přikázán, pro něj měl jen káru a pometlo. Prahu, kde se narodil, měl zakázánu. Ivan Ruml, redaktor Českého rozhlasu, napsal článek o Ludikarovi s využitím materiálů, které jsem nasbíral s bývalou vynikající koloraturní sopranistkou Věrou Jindřichovou, žačkou Pavla Ludikara. Ta byla v úsilí o rehabilitaci tohoto umělce nešťastná z toho mála, co měla k dispozici. Mj. vídeňská vdova po Mistrovi stále slibovala, ale nic jí neposlala. Obrátila se tedy o pomoc na mě a v krátké době jsem ji doslova zahltil rozličnými podklady. Po jejím náhlém skonu loni na podzim je dostal k dispozici Ivan Ruml, s nímž chtěla připravit pořad do vysílání na Vltavě. Mám na CD originální Ludikarovy nahrávky některých árií a písní v jeho podání, které jsem si převedl z velké vinylové desky, Ještě prosím k Věře Jindřichové. Jednoho večera roku 2005 zavolala doktora Rumla, že četla jeho článek o Rolandu Villazónovi, a zeptala se, proč nepíše také o našich pěvcích, kteří měli světové renomé, a přesto se na ně neprávem zapomnělo. Byl tím dotazem zaskočen a nevěděl, kam míří. Vysvětlila mu, že Pavel Ludikar nebyl jen velký pěvec, ale také vynikající člověk. Za války zachránil několik českých studentů před totálním nasazením. Vedl totiž operní oddělení salcburského Mozartea a po uzavření pražské konzervatoře je pozval do svých kurzů. Pak mně vyprávěla, jak získali na Ludikarovu přímluvu povolení z protektorátního ministerstva kultury a jak na jaře 1941 dorazili vlakem do Salcburku, kde jim sehnal Ludikar ubytování a zařídil přijetí na školu. To je zajímavé. Jaké byly hodiny zpěvu u Pavla Ludikara? Byly vedeny poněkud jinak, než byla zvyklá z domova. Žáci si vybrali jakoukoliv frázi z některé opery a opakovali ji na různé vokály a přidávali k tomu text v různých jazycích s pečlivou výslovností. Ona začala se studiem árií Královny noci z Mozartovy Kouzelné flétny s náročnou koloraturou v němčině, pak i v češtině v případě, že by hostovala v Praze. K tomu později došlo. Pokud šlo o písňové recitály, kladl Ludikar důraz na původní jazyky a žádné překlady nedovoloval. Písňové programy spolu sestavili dva, později po letech z nich čerpala a na Ludikara vděčně vzpomínala. Dovolte zpátky k Ludikarovi. Jedno staré české přísloví říká, že na kabát se plivne snadno, s jeho očištěním si nikdo moc práce nedá. Druhá světová válka přinesla hodně zla, období těsně po ní další bolest, nespravedlivá nařčení a křivdy. A tak se stalo, že se zapomnělo na řadu lidí, kteří náš národ proslavili ve světě. Zemřeli ve své bolesti, opuštěni, v pohrdání a veřejném odsudku. Mezi takové kauzy patří poslední údobí Ludikarova života. Když po válce musel ve Vamberku za trest jako zrádce a kolaborant zametat ulice, oprašoval koštětem pamětní desku svého otce Augustina Vyskočila, místního rodáka a dirigenta pražského Národního divadla. Ludikarovi kladli za vinu, že za války vystupoval v Německu, učil v Salcburku a Štýrském Hradci a pro operu v Mnichově přeložil do němčiny dokonce Prodanou nevěstu. Taky vadilo, že nosil bílé podkolenky a krátké kožené kalhoty, které silně připomínaly tyrolský kroj. Pavel Ludikar pocházel ze známé muzikantské rodiny. Matka Františka, rozená Ludikarová, byla neteří a žačkou Františka Pivody, který ji vyškolil na operní pěvkyni. Svou uměleckou dráhu zahájila v Plzni, pak působila v cizině, zejména ve švýcarském Luganu, v jehož divadle byla angažována rozměrná česká umělecká kolonie. Ve sboru zpívaly její dvě sestry, dirigoval tu český skladatel Karel Bendl a právě na jeho pozvání se stal členem souboru také dvaadvacetiletý Augustin Vyskočil. Zprvu zde zpíval, po Bendlově odchodu do vlasti dirigoval a v roce 1880 se v Luganu oženil s Františkou Ludikarovou. Zakrátko se mladí manželé vrátili do Prahy, Augustin se stal sbormistrem, později kapelníkem Národního divadla a 3. března 1882 se manželům Vyskočilovým narodil na pražských Královských Vinohradech jediný syn, jemuž dali jméno Pavel. Po zdárně dokončené obecné škole studoval na gymnáziu. Ludikarův otec chtěl, aby chlapec šel na práva, a proto uzavřeli jakousi přátelskou dohodu: Pro otce se nechal zapsat na právnickou fakultu, pro sebe na klavírní a kompoziční oddělení pražské konzervatoře, ale hudba nakonec převážila. Už po ročním studiu na pražské konzervatoři debutoval 1904 v Národním divadle jako Sarastro v Kouzelné flétně. Stojí za zmínku, že při přijímací zkoušce do pěveckého oddělení konzervatoře mladý pěvec zpíval i Dvořákovy Biblické písně, načež přítomný skladatel poznamenal: „On je nezpíval, on se je modlil; tak to má být!" To pak v jejich přednesu pěvci zůstalo pro celý život. Zakrátko působil u dvorní opery v Drážďanech, na další rok odešel ještě studovat zpěv do Paříže u Jeana-Louise Lassalla a 1906 přijal angažmá ve vídeňské Volksoper. V sezóně 1909/1910 byl znovu u drážďanské opery, v další pak debutoval v milánské Scale, kde ztvárnil roli barona Ochse v italské premiéře Straussova Růžového kavalíra. V dalších letech hostoval v Buenos Aires a v Riu de Janeiro, nakrátko pobyl u bostonské opery, kde ztělesnil Hanse Sachse ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských. Za první světové války účinkoval většinou ve Švýcarsku, sérii koncertů dával s Arturem Toscaninim. Dvě sezóny působil u opery v Turínu, kde zpíval Dona Giovanniho a Wotana. Následovaly Paříž, Londýn a různá města ve Spojených státech amerických. V letech 1926 až 1932 vyvrcholila jeho kariéra členstvím v newyorské Metropolitní opeře. Pak se vrátil do vlasti, kde však angažmá nezískal. Pořádal turné písňových koncertů, překládal česká operní libreta a písně do němčiny a jiných jazyků. Byl to inteligentní a vzdělaný pěvec s vynikajícími hereckými dispozicemi, mj. hrál ve filmech Píseň lásky a Tatranská romance, zpíval operní repertoár ve čtyřech a písňový dokonce ve dvanácti jazycích. Vynikl jako Mozartův i Rossiniho Figaro, při světové premiéře zpěvohry Ernsta Křenka Karel V. v pražském Novém německém divadle 22. června 1938 podal vynikající výkon v titulní roli. Jeho působení kromě vynikajících interpretačních vystoupení zanechalo stopy i v kompozici, s níž původně na konzervatoři začal a tak vzniklo několik sbírek upravených písní, ale i vlastní skladby, z nichž stoj za zmínku sbírka „Z mého repertoáru“. Pak už následovala složitá léta. Ludikar se o politiku nestaral, byl svým založením kosmopolita a jako každý výkonný umělec chtěl především vystupovat. Jak to bylo s Ludikarem po 2. světové válce? Vím něco o Kopeckém, tehdejším komunistickém ministru… Jak už víme, po válce se stal Ludikar terčem ponižování i útlaku a po únorovém vítězství pracujícího lidu byl navíc označen za buržoazního živla. Rozhodl se proto na konci roku 1945 požádat o povolení k vystěhování do Vídně, kde se dokonce ještě v devětasedmdesáti letech oženil se spisovatelkou a básnířkou Lucy. Neustále udržoval kontakt s rodnou zemí prostřednictvím návštěv u množství jeho přátel. Odmítl jediné pozvání, a to jako čestného hosta při oslavách výročí 700 let Vamberka v roce 1965. Jednoho dne u jeho dveří zaklepal československý kulturní atašé. Předal mu pozvání do Prahy od ministra informací Václava Kopeckého. Po ujištění o svobodném návratu Ludikar pozvání přijal a v dohodnutém termínu odcestoval vlakem do Bratislavy a odtud ministerským autem do Prahy. Kopecký uvítal Ludikara okázale a nabídl mu, aby se vrátil do vlasti. Nemohl mu však zajistit pas s trvalou výjezdní doložkou, a tak rozhovor u kávy ukončil pouze zdvořilým stiskem ruky. Pavel Ludikar zemřel ve Vídni 20. února 1970. Děkuji za rozhovor. |
Foto © archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 01. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Ladislav Gerendáš | |
Dáša Cortésová | |
JUDr. Ivo Jahelka | |
Blanka Kubešová | |
Ivo Šmoldas | |
Jaroslav Vízner | |
Josef Fousek | |
Milan Markovič |