Miluška Šimková - Blanka Kubešová: Malý portrét

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

„... Ten den jsem sama sobě přísahala, že budu celý život zpívat pro Čechoslováky, kteří žijí v cizině...“

Přání se paní Milušce Šimkové, houslistce a operní a koncertní zpěvačce, bohatě splnilo. Musela jsem si na tuto vlastenku a vyslankyni české hudby vzpomenout znovu nad vánoční kartičkou o letošních svátcích.

Je to už řada let, ještě za hluboké totality, co Miluška Šimková přiletěla z australské Sydney za krajany ze Švýcar a vystupovala v naší kavárničce v Lucernu. Tady jsem totiž od 84. r. měsíc co měsíc vedla večery hudby a poezie a čtení z exilové i zakázané domácí literatury. Inspirovala nás k nim touha neztratit kontakt s řečí a domovem a věřím, že se to podařilo a že nejen pro mne, ale vůbec pro všechny zúčastněné, byly večery obrovskou vzpruhou a radostí.

Miluška Šimková přiletěla v lednu 85 s červenomodrobílou trikolorou na klopě, tou slavnostně vyzdobila i naši kavárničku, a v těžkém lodním kufru si vezla kroj Mařenky z Prodané nevěsty. Ten pak celý večer před vystoupením po únavném mnohahodinovém letu kropila a prožehlovala... Její vystoupení patřilo mezi nejkrásnější v historii naší kavárničky vůbec. Vnesla mezi nás spontánní nadšení, znovu jsme si uvědomili svou sounáležitost s domovem, kterou nebylo možné vykořenit a přervat ani tehdejší moderní dobou temna, bolševickou zvůlí a násilím.

Už první písní a vstupními verši Otakara Březiny, Moje matka, si paní Miluška dobyla srdce publika. Za klavírního doprovodu jsme si všichni připomněli naše národní písně a poprocházeli se s Karlem Hašlerem večerní Prahou. Jedním z vrcholů večera se staly písně upravené Janem Masarykem,

„... Byť i třeba tím Kubelíkem nebudete, přinese Vám hudební chápání jistě mnoho radosti a povznesení a duševního bohatství...“ píše ve 36. roce dirigent Václav Talich 13leté Milušce, která se právě chystala na zkoušky na konzervatoř. Osud tomu ale chtěl jinak, jak sama píše, místo houslí začala studovat zpěv.

V dobách studií vystupovala v ženském orchestru Olgy Kubelíkové a po nejznámějších pražských kabaretech, v Luxoru, Fenixu, Lucernu, Vltavě, v Černé Růži i na Žofíně...

Místní jednota Sokola v Sydney požádala paní Milušku o krátkou vzpomínku a medailonek o své práci. Vzhledem k tomu, že si tito „pěšáci mezi námi“ nedělají nárok na slávu a že se tudíž i málo ví o jejich práci pro českou kulturu, bez níž bychom zdaleka neměli ten zvuk ve světě, který máme dnes, přeposílám medailonek paní Milušky Šimkové i Pozitivním novinám.
 
Medailonek Milušky Šimkové

“... Moje první role byla Ludmila ve Smetanově Prodané nevěstě. Zpívala jsem ji v Jihočeské opeře v Českých Budějovicích. Hned nato nám Německo zavřelo divadla. Zpívala jsem potom v takzvané Říši pro české dělníky. Byly to nezapomenutelné okamžiky, zpívat našim chlapcům české písně. Vzpomínám si na vystoupení ve varieté v Norimberku. V hledišti sedělo čtyři tisíce mladých Čechoslováků. Všichni jsme plakali. Ten den jsem sama sobě přísahala, že budu celý život zpívat pro Čechoslováky, kteří žijí v cizině, což se mi neuvěřitelně vyplnilo.

Projela jsem mnoho zemí, měst a dědin, vždyť krajané jsou roztroušeni po elém světě. Konečně jsem zakotvila v Austrálii, nejdříve v Melbourne a později v Sydney. Právě se stavěla Opera House. To byl můj sen, účinkovat v této velkolepé budově. Moje přání se mi splnilo.
V roce 1971 jsem zpívala v sydneyské Town Hall Janáčkovu Glagolskou mši. Dirigentem byl Sir Charles Mackerras. A jaké bylo moje překvapení, když se mnou hovořil česky!
Jen o rok později jsem byla po velkých zkouškách angažovaná do Opera House v Sydney. Zprvu se ke mně kolegové chovali trochu skepticky a vyčkávavě. Mnozí mě strašili, že u nich se musí umět zpívat..., prostě že budu koukat. Vyptávali se, zda znám Traviatu a zdůrazňnovali, že jejich Opera má bohatý repertoár, že se musí umět zpívat i v italštině.
Brzy jsem si získala jejich důvěru a v roce 1973 jsem poprvé zpívala v Opera House v Sydney ve Vojně a míru. V příštím roce byla na programu Janáčkova Její pastorkyňa, moje první role v ní byla rychtářka. Znala jsem ji z domova, ale tady jsem se roli musela naučit v angličtině.
Operu jsme opakovali v r. 1979. Dirigentem byl opět Charles Mackerras. Do mého památníku mi v září 79 napsal :
„Vidím, že vaše kniha je plná pozdravů od Čechů z celého světa (kromě ČSR). Tento pozdrav je asi jediný, který n e n í napsán Čechem! Ale nicméně jde ze srdce. Přeji Vám mnoho úspěchů a šťastný život v nové vlasti.“

V roce 1984 jsem ukončila svoji smlouvu s operou a rozloučila se s ní Belliniho Normou. Krátce nato jsem odcestovala do zámoří účinkovat pro naše krajany. To bylo nezapomenutelné období mého života, jedno z nejkrásnějších. Když jsem se vrátila domů do Sydney, nechtěla jsem se ještě s hudbou rozloučit, jen jsem šla jiným směrem. Otevřela jsem pouzdro a vzala do ruky své housle. Hned první tóny mne vrátily do mých šťastných hodin s prof. Antonínem Vychodilem na hudební škole v Litoměřicích. Začala jsem pilně cvičit, přesídlila jsem do Broken Hillu, kde hledali druhé housle v tamějším orchestru. Už v příštím roce jsem byla zvolena leaderem.

V orchestru jsem pracovala celých deset let. Za tu dobu jsem si historické město City of Broken Hill zamilovala. Vrátila jsem se do Sydney a nastoupila v Penrithu do Symfonického orchestru PNO, kde je dirigentem a hudebním ředitelem H.Pisárek. Hrajeme často české skladatele, Dvořáka i Smetanu, což mě velmi těší. PSO je určitě už moje poslední štace, ale končit se mi ještě zdaleka nechce, vůbec na to nemyslím. Naopak. Každým rokem jezdím do Camberry na oslavu založení republiky 28. října. Minulým rokem jsem obdržela čestné občanství.“
„Říkáte, že ze mne září víra a optimismus,“ řekla mi paní Miluška v lednu 85 v rozhovoru pro švýcarský Zpravodaj. „Nemám čas na černé myšlenky. Nemám vůbec příležitost k pesimismu. Všude se setkávám s nadšením a se samými srdečnými lidmi. Věřím ve svou práci. V přetrvání našeho jazyka, naší písně a naší kulrury.“
V tomto duchu vyzněl i její letošní vánoční pozdrav.

Miluška Šimková je už 40 let členkou jednoty Sokola v Sydney a všechny krajany po světě zdraví sokolským Nazdar!  

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 01. 2008.