NĚCO MÁLO O EXILU A EMIGRACI
Emigrace se stala takovým smutným českým folklórem. Ne každý stát se může chlubit tak značným počtem velkých osobností, které musely utéci ze své vlasti, pokud chtěly přežít. Někteří utíkali před nepřítelem, který vnikl do země, ale mnozí, snad většina, zachraňovali život útěkem před vlastními spoluobčany. To už je trochu silná káva! V létech 1948 – 1989 se přiřadili k Janu Amosu Komenskému, k oběma našim prvním prezidentům, k tvůrci naší národní hymny Škroupovi a ke všem exulantům obou světových válek další tisíce výtečných lidí, vyhnaných z vlastní země zlobou, která si dala vznešené jméno třídní nenávist. Myslím, že každý ten osud je námětem pro román, ale takové kvantum románů by bylo k nepřečtení, a tak výpovědi emigrantů a exulantů, shrnuté do několikastránkového zamyšlení, jsou ideálním řešením, jak sdělit veřejnosti pocity, události, úzkosti i radost těch, kteří museli mnohdy začínat uprostřed svého života znovu od začátku, v prostředí, které jim někdy bylo, jindy nebylo nakloněno. Někdy k tomu bylo zapotřebí statečnosti, jindy vytrvalosti nebo oné mimořádné české vlastnosti – vynalézavosti. Někdy pomohlo štěstí, jindy nepomohlo nic. O tom všem se má vědět. Kniha – dokument, která tyto skutečnosti sděluje, je záslužná a potřebná. Díky, pane Krystku. Jiří Suchý |
Český malíř KAMIL KUBÍK přítelem amerických prezidentů |
Kamil Kubík, přítel exprezidenta G, Bushe, grafik, malíř impresionista, studoval v Praze, Anglii (v Londýně). Austrálii a USA (v San Francisku a New Yorku). Jeho díla vznikala prakticky na všech kontinentech. Kubík byl oficiálním umělcem několika amerických golfových a tenisových turnajů. Jeho kniha „City Scapes“ je prezentací jeho tvorby, jeho uměleckého vnímání a pohledu na životem kypící město, jakým je například New York a další neméně atraktivní místa. Jeho pastel „Carnegie Hall“ byl použit pro první americký plakát v Číně. Díla tohoto v Americe velmi uznávaného umělce jsou ve sbírkách exprezidenta G.Bushe, starosty New Yorku R. Giulianiho, vdovy po prezidentu L. Johnsonovi, miliardáře D.Trumpa, monackého knížete Rainiera, britské královny Alžběty II. a dalších významných osobností. |
Co je úspěch? Vydělat hodně peněz, nebo udělat něco, čím se dá zlepšit život druhým? Marxismus nás učil, že bohatí jsou špatní a chudí dobří. Život mne přesvědčil, že vždy tomu tak není. Konfucius řekl, že pokud je dobrá vláda, tak dobří lidé zbohatnou a budou dělat dobré skutky. Bude-li zlá vláda, zbohatnou špatní a budou utiskovat ty, kteří jsou pod nimi. Sokrates a Kristus zřejmě žili v dobách, kdy byl nastolen špatný systém – proto byli oba chudí a odsouzeni k smrti.
Snad nejhezčí pocit jsem prožíval v neděli koncem srpna roku 1948, kdy se mi podařil na Šumavě útěk do západního Německa. Ještě v okamžiku, kdy jsem stál před chaloupkou na kraji lesa, nebyl jsem si jist, zda jsem doma, nebo už v Německu. Teprve když z ní vyšli dva chlapi v „lederhosen“ a pozdravili mě „Grüss Gott!“, spadl mi kámen ze srdce. Jak vzdálená byla v tu chvíli doba, kdy jsme za německé okupace toto oblečení a řeč nenáviděli! Pro mne tento okamžik znamenal jediné (bylo mi tehdy 18 let a 6 měsíců) – že mne již Pohraniční stráž nezastřelí, ani (což by bylo ještě horší) nechytí. První mé kroky vedly na policejní stanici. Již od prvních okamžiků na německé půdě jsem si uvědomoval, v jak hrozné bídě je tato země. A tak prakticky vše, co jsem měl u sebe v brašně, jídlo i cigarety, jsem rozdal hned na policejní stanici. Zanedlouho si pro mne přijela americká vojenská policie, která mne odvezla do uprchlického tábora v Regensburgu. Netrvalo mi dlouho, abych zjistil, že jsem nejmladším v místnosti, v níž našlo dočasný útulek dvacet západních letců, kterým se rovněž podařilo uprchnout ze země, za jejíž svobodu nasazovali ve válce životy. Měli jsme všichni hrozný hlad, v noci jsme hlady nemohli ani usnout, a tak jsme si krátili čas vyprávěním vtipů.
Později jsme byli převezeni do Ludwigsburgu, který se ukázal být další „hladomornou“, ale náš smysl pro humor nám opět pomohl. Tam jsem byl přidělen (samozřejmě bezplatně) na práci do kuchyně. Když si dnes na tu dobu vzpomínám, uvědomuji si, že to, co jsme dělali, nebylo vaření, spíše čarování. Dostali jsme 100 kilogramů brambor, 20 cibulí a kilo margarinu a z toho jsme měli uvařit oběd pro 1200 lidí. V místnosti, kde jsem byl ubytován, bylo 25 chlapců, celá dětská kapela, která měla koncert na hranicích a všem se podařilo přeběhnout na druhou stranu. A tak tentokráte jsem to byl já, kdo byl na „pokoji“ nejstarší. Když jsem se vrátil po druhé hodině z kuchyně, ořezávali mi kluci tužky a já kreslil na zdech obrazy z českých dějin. Jednoho dne, když do tábora přijela nějaká komise z Ameriky, zavítala i do místnosti, kde jsme byli ubytováni. Obrázky na zdech nadchly jednoho z jejích členů (teprve později jsem se dozvěděl, že to byl známý spisovatel), který mi nabídl 5 tisíc dolarů, budu-li ilustrovat jeho knihu. Jeho nabídka a především vyslovená částka mi doslova vyrazily dech. Vždyť za jeden dolar si mohl člověk opatřit jídlo na celý týden! Kladl jsem si tedy v duchu otázku, zda moje umění má takovou cenu. Místo toho, abych nabídku přijal, nechal jsem se napsat na transport do Austrálie.
Vzpomínky na Německo, na pobyt v této zemi, utápějící se v šedi – vybombardované domy, bez zájmu se po ulicích potulující lidé, které probouzelo k životu jen to, když našli na chodníku nedopalek cigarety, odhozený americkým vojákem, nebo když narazili na kousek jídla, kterým mohli utišit hlad, svírající jejich žaludky... V té době se stal kancléřem K. Adenauer. První věcí, kterou udělal, bylo to, že znovu nechal v každém městečku postavit operu a další kulturní zařízení. A byl to on, pod jehož vedením během dvou tří let dosáhlo Německo nejvyššího životního standardu v Evropě. Ne politika, ale kultura to dokázala. Zatímco dnes u nás politický komunismus zemřel, dialektický materialismus vstal z hrobu. Abstraktní umění, rockové umění, materialismus, smyslnost místo lásky, lež místo pravdy – to dnes vládne. Dnes nejsou Češi, Moravané a Slováci ve svých zemích skutečnými pány, přesto ale věřím, že se vrátí k ideálům Husa, Komenského a Masaryka, které ve skutečnosti nikdy neopustili. Často čtu přímo v českých novinách, jak jsou lidé u nás špatní, co vše se doma děje, jak hodně lidí ztrácí schopnost rozeznat skutečné kulturní hodnoty apod. Připomínám si v těch okamžicích Napoleonova slova: „Nejsou špatní vojáci, jen špatní oficíři!“ |
Cesta z Neapole do Austrálie na válečné transportní lodi „General Black“ trvala asi měsíc. Na lodi, kde jsme byli nacpáni jako sardinky, nás bylo 1 500. V Sydney nás přivítalo velké horko a úřednice v tmavých šatech, kravatách a kloboucích. Už v přístavu jsem si říkal: „Tak toto určitě není pro mne!“ Ukázalo se ale, že Austrálie byla to, co jsem potřeboval. Vydržel jsem tam jedenáct let, přestože jsem těžce pracoval v buši a na farmách. V Sydney se mi podařilo uchytit jako návrhář a malíř v divadle a tiskárnách. Společně se dvěma Francouzi jsem například začal tisknout vánoční pohledy. V Austrálii jsem se také seznámil s jógou. Mým učitelem byl Michael Volin. Syn ruského generála, který po revoluci utekl do Číny. Michael žil později v Tibetu. A byl to právě on, kdo byl jedním z prvních učitelů jógy na Západě. Přestože můj život v Austrálii rozhodně nelze označit za lehký, nepostrádal ani jistou dávku romantiky. V roce 1955 jsem se oženil. Mojí manželkou se stala Angličanka, balerína, která prožila mládí v Indii, kde byl její otec vojenským lékařem. Za války pak vedl sanitní pluk proti Rommelovi v Africe. Po svatbě jsme se odstěhovali do Cambery, kde manželka vedla baletní školu. Já jsem pracoval na Vysoké lesnické škole jako výzkumný asistent (za války jsem byl v Jehnicích u Brna jako lesnický praktikant). Mimo to jsem na univerzitě studoval orientální civilizaci. Dalším úkolem, který mne tehdy zaměstnával, byla příprava a vedení výstavy (kterou jsem navrhl) nazvané „25 let Camberry“, díky níž jsem měl možnost seznámit se s tehdejším australským premiérem a členy vlády.
V roce 1960 jsem se i s manželkou Joannou rozhodl pro odjezd do Ameriky, odkud jme to měli přece jenom blíže do Evropy. První dva roky ve Spojených státech jsme prožili v San Francisku, kde jsem pracoval v Uměleckém muzeu a Joanna v baletní společnosti. Potom jsme se rozhodli podniknout cestu autem do New Yorku. Byla to krásná cesta, zvláště na Západě, tábořili a nocovali jsme v přírodě, a protože tenkrát se moc netrampovalo, byli jsme většinou sami s divokými zvířaty. Nebylo to pro mne ničím novým, neboť podobné zkušenosti jsem získal již za svého pobytu v Austrálii. New York si nás získal, a tak jsme se v roce 1962 rozhodli definitivně vyměnit Západní pobřeží za Východní. Moje manželka se znovu vrátila k baletu, zatímco já začal studovat v Art Students League a současně pracoval jako umělecký ředitel ve velké tiskárně.
Po dvou letech se Joanně začalo stýskat po Londýně, kam jsme nakonec odjeli. V Londýně jsem začal malovat architekturu. Tímto novým uměleckým zaměřením jako by se mi otevřelo další okno do světa. Londýn ale není (jak jsem měl možnost se přesvědčit) ideálním místem pro malíře malujícího venku. Tehdy tam pršelo nejméně jednou denně, a tak si člověk nemohl být jist, zda to nebude právě v okamžiku, kdy postaví stojan s plátnem a rozdělá barvy. Dnes je to snad už jiné. Tropická Afrika je již jen částečně pokryta pralesem, a tak teplo, které odtud proudí, ovlivňuje počasí na celém světě, především ale v Evropě.
Když jsem jednou kreslil katedrálu St. Paul, přišel za mnou neznámý muž s dotazem, zda bych byl ochoten namalovat jeho dům. Dal mi vizitku, abych si mohl jeho nabídku rozmyslet a v případě zájmu mu zavolal. Byl to hrabě de La Lanne Stuart, z královského rodu Stuatrů, z něhož pocházela i naše Eliška Stuartovna. Byl to tehdy jeden z nejbohatších lidí v Londýně a navíc i velmi dobrý malíř. Dnes je mým nejlepším přítelem. Většinu svého majetku pozbyl díky daním a také proto, že pomáhal lidem na ostrově severně od Skotska, který mu patří a kde nyní bydlí. Když jsme jej tam se ženou navštívili, přesvědčili jsme se, že právě tam se cítí šťastný. Je tam sice stále zima, ale zato překrásné moře. Pro člověka unaveného životem ve velkoměstě je to ideální místo, kde lze najít klid a odpočinek.
V Londýně jsem si vedl velmi dobře. Všechny mé obrazy jsem prodal známým lidem a s mnoha zajímavými osobnostmi, včetně Grahama Greena, jsem měl možnost se seznámit. Zvrat v našem životě znamenalo angažmá Joanny jako primabaleriny v opeře v Essenu. Toto město se stalo našim domovem na další dva roky. Nedokáži ani popsat, jaký to byl rozdíl mezi Německem, které jsem poznal v době, kdy jsem putoval po jeho uprchlických táborech – a tím, do kterého jsme z Anglie přijeli! To nynější Německo mělo 3 miliony volných pracovních míst, žádnou kriminalitu, bohatý kulturní život, všem dostupný. Ubytovali jsme se v krásném bytě na hlavní essenské třídě, který jsme většinou ani nezamykali. Přestože jsem jezdil malovat prakticky po celém tehdejším západním Německu, nikdy jsem neviděl jediného žebráka. No abych nepřeháněl, byla tam jedna žebračka, kterou bylo možno potkat v centru Essenu krásně oblečenou a možná s větším příjmem, než měl kdokoliv jiný ve městě.
Když zemřel Adenauer, rozhodl jsem se namalovat jeho pohřeb. Když jsem dělal skicu před kolínskou katedrálou, strhl mne dav, který se před ní shromáždil, dovnitř kostela. Mohlo k tomu dojít proto, že tehdy ještě nebyla při takových obřadech žádná větší policejní ochrana. A tak jsem se ocitl v katedrále, kde se shromáždilo asi sto představitelů států z celého světa, kteří sem přijeli, aby vzdali poslední poctu velkému německému státníkovi. Byl jsem snad jen pět metrů vzdálen od Charlese de Gaulla a amerického prezidenta Lyndona Johnsona. Oba muži, kteří mezi ostatními vynikali svojí vysokou postavou, neskrývali své city a plakali. Za svého života jsem poznal, že velcí lidé (velcí skutky, ne postavou!) když už pláčí, tak za druhé, nikdy ne za sebe. A pláčí štěstím, když vyhrají, ne proto, že ten či onen svůj životní zápas prohráli. To jsem také viděl u obou Bushů, kteří zaujali místo v Bílém domě. Ten rok, co Adenauer zemřel, se dostali k moci socialisté. Situace se začala měnit jak v oblasti kultury a umění, tak i sociální. Začala nezaměstnanost, přibývalo lidí bez prostředků a my se naučili zamykat dveře do bytu. |
Opět se vracíme do Ameriky. A já znovu prožívám to, co jsem zažil již několikrát: když se stěhuje malíř, musí se rozloučit s mnoha věcmi – nedodělanými obrazy, rámy, zařízením ateliéru, nábytkem, na který byl zvyklý a který nelze brát s sebou, atd. Většinou mu zůstane jen to, co má v hlavě, co se chystal ztvárnit, a také zkušenosti, které nabyl. Balerina to má snazší – několik párů obuvi, v níž vystupuje, dva nebo tři cvičební úbory – a to je vše, co potřebuje. Když pak nastupuje v novém souboru, brzy se cítí jako nový člen rodiny. Rodiny, v níž se všichni znají a díky které je možno navazovat nové známosti.
Loď, kterou jsme se vraceli do Spojených států, se jmenovala „Bremen“ a vyplouvala do New Yorku ze stejnojmenného přístavu. Na cestu lodí jsme už byli zvyklí. To, co nás ale čeká v Americe (přestože jsme ji znali dobře), jsme ale nevěděli. Papíry jsme měli v pořádku, a tak nebyl důvod k obavám z budoucnosti. V přístavu na nás čekali mladí manželé. On, Američan italského původu, a jeho krásná manželka, rodačka z Portorika. Vzali nás na několik dní k sobě domů, než jsme si našli byt na Manhattanu na 82. ulici a Lexington Avenue.
Tím prvním, co jsem šel po návratu do New Yorku malovat, bylo mé oblíbené Metropolitní muzeum. Když byl obraz skoro hotový, zastavil se u mne pán, asi šedesátiletý, a zeptal se, zda mu obraz prodám. Neptal se mě, kolik budu za obraz požadovat, dal mi jen adresu, na kterou jsem ho měl po dokončení přinést. Bylo to nedaleko na Park Anenue. Peníze jsem potřeboval, na druhou stranu ale – popravdě řečeno – se mi ten člověk moc nezamlouval. Proto také, když jsem se vrátil domů, udělal jsem z originálu kopie, jednu z nich zarámoval do laciného rámu a večer se vypravil na udanou adresu. Otevřela mi služebná s lokajem a požádali mne, abych posečkal. Aby mi nepřipadalo čekání dlouhé, nabídli mi občerstvení. Jak jsem tam tak seděl a rozhlížel se kolem sebe, uviděl jsem na stěně dva nádherné obrazy van Dycka. A já tu před nimi seděl, v rukou falešný pastel od Kubíka. Než ke mně přišel pán domu, pan Parker, snad desetkrát jsem sám sebe v duchu ujišťoval, že už nikdy nic takového neprovedu! Když už jsme konečně stáli naproti sobě, jednal se mnou, jako jedná gentleman se vzácnám hostem. Hotově mi zaplatil za obraz, který jsem mu dal, ale peníze mi nedokázaly spravit náladu – tak mizerně jsem se v tu chvíli cítil. Pak se mne zeptal, co si myslím o těch dvou velkých olejích, kdo je namaloval. Odpověděl jsem, že jsou to práce z Holandska. „Je to van Dyck,“ potvrdil mi pan Parker můj odhad. Potom mne vzal do velkého salonu, kde na stěnách visela díla snad dvaceti nejznámějších malířů od Dürera až po Renoira. V žádném muzeu jsem neviděl v jediné místnosti shromážděna díla takové kvality. Tehdy jsem pochopil, že v Americe člověk nikdy neví, s kým jedná.
Často jsem se vracel v myšlenkách k mému „setkání“ s prezidentem de Gaullem a hlavně Lyndonem Johnsonem a doufal jsem, že jednou s ním budu moci mluvit osobně. Také jsem si na lodi, když jsme se z Německa vraceli zpět do USA, nejednou položil otázku, proč se vlastně vracím do Ameriky, když v Nizozemsku nebo Paříži bych mohl mít lehčí život, než jaký mne čeká, když budu v New Yorku malovat mrakodrapy. Něco mi ale říkalo: „Tam tě potřebují více. A splní se ti tvé přání – setkáš se s prezidentem!“ Nevěděl jsem sice s kterým, doufal jsem ale, že to bude právě L. Johnson, s nímž jsem se setkal v kolínské katedrále. Tehdy jsem ještě nemohl tušit, že moje obrazy budou mít prezident Johnson, Ford, Bush, královna Alžběta II. a další významné osobnosti politického a veřejného života. S prezidentem Johnsonem jsem se sice nesetkal, ale poznal jsem jeho paní „Lady Bird“ Johnsonovou, a to krátce po našem návratu do New Yorku. Při malování jsem se ale setkal s prezidentem Nixonem.
Když jsme se vraceli do Států, moc peněz jsme už neměli. Naštěstí v 60. letech byly byty a jídlo ještě levné. Hned po návratu jsem se pustil do práce. Jednou, když jsem maloval na Brodwayi, blízko Wall Street, přišla za mnou černá dáma a oslovila mne: „Můj advokát mi řekl, že na Brodwayi dělá nějaký malíř pěkné obrazy. Ráda bych se, jestli dovolíte, na ně podívala.“ Ona dáma byla ředitelkou muzea na Wall Street. Shodou okolností připravovala na příští den oslavu otevření muzea pod sochou Svobody na Liberty Islandu. A na propagačním materiálu, který k této události vytiskli, byla zobrazena ta samá scéna, kterou jsem dnes maloval, jenomže před 100 lety. Paní ředitelka se mne zeptala, kolik bych za svůj pastel požadoval, že by jej ráda věnovala paní Johnsonové, která má muzeum otevřít. Přestože nám peníze tehdy vskutku nepřebývaly, odpověděl jsem, že jí obraz věnuji zdarma. Možná jsem si tehdy v duchu připomněl, kolik toho pro nás již Američané udělali a za co všechno jsme jim dlužni. Vždyť tisíce našich lidí našly právě v této zemi novou existenci a nový domov! Následujícího dne se mi dostalo pocty, že jsem svoje dílo s vepsaným věnováním mohl osobně předat paní Johnsonové před několika tisíci lidmi.
Pokračování ZDE |
Z knihy Jana Antonína Krystka OSUDY |