Záhadné příběhy z pátrací služby je soubor krátkých povídek volně navazujících na již vydané Případy z pátrací služby a Veselé příhody z pátrací služby. Povídky jsou zpracovány na základě skutečných kriminálních činů, s jejichž řešením se při výkonu pátrací služby potýkali příslušníci československého četnického sboru. Soubor je tvořen kriminálními případy, které nebyly literárně zpracovány.

Úkolem četníka bylo dle litery dobového předpisu: "Odkrýti a objasniti trestné činy, zjistiti, vypátrati a zadržeti pachatele a jejich pomocníky, zjistiti, jak dalece jsou účastni na trestném činu a konečně vypátrati zcizený majetek nebo zameziti škodu." Pro úplnost je třeba dodat, že na území meziválečného Československa přetrvávala od dob monarchie právní dualita. To znamená, že v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, původně patřících do rakouské části monarchie, platilo rakouské trestní právo představované rakouským trestním zákonem č. 117/1852 ř. z. a rakouským trestním řádem č. 119/1873 ř. z.
Na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, původně patřících do uherské části monarchie, platilo uherské trestní právo představované uherským trestním zákonem z. čl. V. z roku 1878, uherským přestupkovým zákonem z. čl. XL z roku 1879 a uherským trestním řádem z. čl. XXXIII z roku 1896.

Pátrání bylo prováděno na základě ustanovení trestních řádů a vždy souviselo s objasněním záhady obestírající kriminální čin. Pátrající četník byl v případě nebezpečí z prodlení oprávněn i bez přítomnosti vyšetřujícího soudce provádět řadu úkonů: ohledání místa trestného činu za účelem zajištění stop a známek činu, předběžný výslech svědků a osob z činu podezřelých formou vyptávání, opatření k dopadení uprchlého pachatele, domovní prohlídku a prohlídku osoby za účelem dopadení osob podezřelých z činu a nalezení věcí důležitých pro trestní řízení, zatímní zabavení věcí důležitých pro trestní řízení, zatímní zadržení osob podezřelých z trestného činu a konfrontaci podezřelých osob se svědky a s poškozenými.
Z výše uvedeného přehledu je zřejmé, že četníci měli při výkonu pátrací služby značné pravomoci. Bylo však i několik úkonů ryze procesního charakteru, k jejichž provedení četník nebyl oprávněn: provedení formálního výslechu pod přísahou, donutit svědky nebo podezřelé k výpovědi, vynutit vydání věci důležité pro trestní řízení, vydat zatykač, prohledávat spisy proti vůli jejich majitele, zabavovat a otvírat poštovní a jiné zásilky  a provádět sekci mrtvoly před soudní pitvou. 
 

Při páchání každého trestného činu vystupuje do popředí nejen jeho pachatel, ale v mnoha případech i jeho oběť a samozřejmě prostředí ve kterém je čin spáchán. Při objasňování činu vstupuje na scénu i představitel spravedlnosti, v našem případě četník. Vždyť téměř každý zná oblíbenou dětskou hru na četníka a zloděje. I v boji za spravedlnost jde ve své podstatě o hru kdo z koho. Většinou dříve či později vítězí četník. Byly však případy, kdy četník jednotlivec prohrává a někdy za svou prohru platí i daň nejvyšší - svůj život, který přesně v duchu služební přísahy nasazuje pro blaho společnosti. V těchto případech však nastupují ne jako mstitelé, ale jako rameno spravedlnosti další četníci a zločinec bývá zpravidla zahnán do úzkých. Někdy zločinec, který zůstal nakonec osamocen,  nevidí jiné východisko a z obavy před dopadením si raději přivodí vlastní smrt.

Doba ve které se záhadné příběhy odehrávají na nás dýchá svojí poezií. Byla plná pro nás těžko pochopitelných pověr. Ačkoliv pověry měly velmi hluboké kořeny, nemohli je četníci při výkonu pátrací služby v žádném případě opomíjet, ba naopak museli poznávat názory a pověry panující v jednotlivých regionech. Pouze tímto přístupem mohli být úspěšní při řešení záhady spojené s nejedním trestným činem. Mnoho pohnutek k takovýmto činům z pověr přímo vycházelo. I poctivci totiž věřili, že krávy nejlépe tloustnou na cizí trávě, natož jakou hodnotu měly pro pověrčivou osobu svěcené či jinak těžko dostupné věci získané krádeží. Často se k tomu ještě přidala i lidská hloupost přímo svádějící k pověrečným úkonům potulných cikánů či podvodníků. Na pověry ale věřili i zločinci, ti u sebe například nosili kus provazu z oběšence, třísku z šibenice, nebo na místě činu zanechávali svoje exkrementy, vše v zájmu, aby nebyli dopadeni či aby se vyhnuli šibenici. Spáchání nejednoho podvodu či krádeže napomohla víra ve věštění, či v zázračné účinky různých rostlin, ale i například dřeva ze ztrouchnivělé rakve nebo moči z mrtvoly.

Pověrčivost mnohdy ovlivňovala i veřejné mínění, které mnohdy označilo určitou osobu za pachatele činu a až jeho vyšetřováním za využití vědeckých metod a technických prostředků se četnictvu podařilo očistit pověst neprávem nařknuté osoby a usvědčit z činu jeho skutečného pachatele a postavit ho před spravedlnost.   

Všechny příběhy vycházejí ze skutečnosti, byly zpracovány za využití dobového tisku, odborné literatury a podle pamětí nebo vzpomínek bývalých příslušníků četnictva. Příběhy jsou řazeny do celku podle časové posloupnosti jak se udály a byly vybírány tak, aby přiblížily odlišnosti výkonu pátrací služby v jednotlivých částech státu tj. v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi.  
Policejní rada

Pro ilustraci uvádím čtenářům Pozitivních novin tři ze třiceti povídek z uvedené knížky vztahující se k pověrám a pověrčivosti.

PŘESTUPNÝ ROK

(Morava)

Na četnickou stanici Adamov přiběhl jednoho zářijového nedělního rána roku 1924 kostelník Augustin Slezák z nedalekého Vranova. Ve staniční kanceláři seděl velitel stanice vrchní strážmistr František Hanák a prováděl zápisy do Knih pátrání. Kostelník se po příchodu do místnosti rozhlédl, zdali tam není ještě někdo jiný a přestože zjistil, že jsou v kanceláři s panem vrchním zcela sami, naklonil se k němu, jako by mu chtěl sdělit něco velmi důvěrného.
Pan vrchní zvyklý přijímat důvěrná sdělení či trestní oznámení od důvěrníků neboli konfidentů nastražil svůj sluch. Poněkud ho však zarazil alkoholový výpar z kostelníkových úst. Ten svědčil o tom, že již skutečně začalo období burčáku. 
   

To co však pan vrchní uslyšel, potvrdilo, že burčáku bylo skutečně přespříliš. V Lichtenštejnské hrobce pod vranovským kostelem straší, řekl vyděšeně kostelník. Po tomto sdělení následoval přísný pohled četnického velitele na kostelníka, který znamenal, že četnictvo není nikomu pro blázny. Kostelník naprosto přesně pochopil, co má pan vrchní na mysli a začal věc řádně vysvětlovat.

Seděli sobotního večera s penzionovaným panem lesním z lichtenštejnského panství, hráli mariáš a popili prvního burčáku. V přestupném roce je, jak tvrdí znalci, burčák nejlepší. Když dlouho po půlnoci kostelník vyprovázel podroušeného lesního, uslyšel z kostelní krypty, v níž se nachází Lichtenštejnská hrobka zbudovaná před více než sto lety, nějaké rány a volání. V tu chvíli si uvědomil, že burčáku bylo o něco víc, než je zdrávo a šel domů spát.
Ráno, když se probudil, vzpomněl si na noční událost a myslel si, že se mu vše jen zdálo. To však pouze do doby, než uslyšel rány a temné volání ve směru od kostela. Přistoupil tedy ke větracímu okénku z krypty a skutečně odtud slyšel rány a volání o pomoc. Proto všeho nechal a vydal se přímo na četnickou stanici.

Pan vrchní se vyzbrojil šavlí a karabinou, zamknul stanici, protože strážmistr Bohumil Vaněk byl na celodenní obchůzce a vydal se v kostelníkem směrem ke Vranovu. Po necelé půlhodině ostré chůze došli ke kostelu od kterého bylo skutečně slyšet rány a volání. Obchůzkou kolem kostela pan vrchní zjistil, že na jeho odvrácené straně je rozbité okno do kostelní kaple a z něj visí provaz.

Po odemknutí kostela zjistili podle zlomené motyky, že těžkou náhrobní desku se někdo pokoušel otevřít. Zevnitř hrobky se ozývá volání o pomoc. Jelikož spolu s kostelníkem nebyli schopni náhrobní desku nadzvednout, sehnal kostelník ku pomoci dva občany Vranova. Když se podařilo náhrobní kámen odstranit, nebylo v hrobce strašidlo, nýbrž pořádně vystrašený muž.
Vrchní strážmistr Hanák muže okamžitě podrobil prvotnímu výslechu. Zjistil, že se jedná o Václava Strnada, narozeného roku 1902, příslušného do Blatné. Strnad byl uvězněním ve hrobce tak vystrašený, že by na sebe prozradil i to, co nevěděl a byl vděčný za své vysvobození. Přiznal, že noc strávená ve hrobce byla mnohem horší, než tři dni v temné komůrce ve věznici na Borech.

Se svým komplicem Albínem Schejbalem narozeným roku 1903, příslušným do Jindřichova Hradce, se dohodli, že vyloupí Lichtenštejnskou hrobku, ve které je množství skvostů. Po nadzvednutí kamenné náhrobní desky vlezl dovnitř a Schejbal zajišťoval náhrobní kámen motykou. Ta však pod tíhou desky nevydržela a Strnad zůstal uvězněný v hrobce. Schejbal se vydal sehnat nějaké pomocníky, aby hrobku opět otevřeli, ale nevrátil se.

Cestou k okresnímu soudu Brno Okolí se pan vrchní od zatčeného dozvěděl ještě jednu zajímavou věc. Strnad se spolu se svým komplicem dopustil mimo jiné vloupání do hrobky u Krásnohorského Podhradí, kde odcizili zlatou svatozář vysázenou drahokamy, polovinu zlatého kříže s pěti drahokamy, zlatý náramek a zlatý prsten rovněž s drahokamy. Stalo se to právě 29. února 1924. Posteskl si, že ten přestupný rok se jim tedy vymstil. Ve zprávě o zatčení Václava Strnada bylo uvedeno spáchání zločinu krádeže podle § 172 zákona a přečinu otvírání hrobů podle § 306 trestního zákona.

Albín Schejbal si svobody také mnoho neužil. Byl zatčen 2. ledna 1925 četníky v Lomu u Mostu a mosteckým krajským soudem odsouzen pro 22 krádeží vloupáním na dva roky těžkého žaláře. Zkrátka přestupný rok se mu taky vymstil...       

PROSTOŘEKÁ ZAŘÍKÁVAČKA

(Podkarpatská Rus)

V hornatém obvodu četnické stanice Volovec se to pytláky jen hemžilo. Téměř v každé rusínské chatce se nalézala nějaká ta puška upravená na pytlačku. Velitel stanice vrchní strážmistr Josef Bína byl starým mládencem a vášnivým lovcem zvěře a tudíž mu narozdíl od řady jeho kolegů služba v lesnatém a hornatém terénu plném zvěře zcela vyhovovala.

Při jedné z obchůzek v červenci 1932 pan vrchní navštívil starou zaříkávačku Mariku Hartovanku. Seděla na zápraží své chatky a vyhřívala se na sluníčku. Četnický velitel se dal s Marikou do řeči a nabídl jí přitom dokonce tabáku ze svého paklíčku. Věděl totiž, že babka velmi ráda kouří. Marika byla poctěna náklonností pana žandárského komandanta, ale zároveň byla velmi obezřetná, neboť nečekala, po zkušenostech s maďarskými četníky, od četníka nic dobrého. Nic takového se však nestalo.
Pan vrchní si mezi řečí postěžoval, že si nedávno koupil novou loveckou pušku a že ač je výborným střelcem, není schopen trefit vránu na dvacet kroků. Snad mu pušku snad černý ďábel zaklel. Marika s chutí potáhla z pipky, naklonila se k panu vrchnímu a poradila mu.

Ráno, jakmile vyjde slunko nad hory, nechť vyjde na horu Stoj se svou novou puškou. Na kamenitém vrchu musí najít hada, kterých se tam na sluníčku vyhřívá habaděj a nechá ho vlézt do hlavně pušky. Puška před tím musí být nabita slabým nábojem. Jakmile had vleze do hlavně, zvedne opatrně pušku, namíří proti slunci a vystřelí hada. Prudký hadí jed napustí hlaveň pušky. Jen jediný brok stačí na usmrcení zasažené zvěře. Na konci řeči zaříkávačka opět obřadně potáhla ze své pipky. Pan vrchní zapochyboval, zdali mu její rada skutečně pomůže. Nato se Marika pousmála  a na důkaz svého tvrzení řekla: Ilko Romaňuk Vasilů, Demeter Barabáš Hriců, Michajlo Stražuk Havrilů a Petr Sakáč Javanů, ti všichni mají pušky očarované, všichni je mají napuštěné hadím jedem. A co toho střelí. Ani jeden kus jim neujde!

Pan vrchní všechny jmenované moc dobře znal, byli to pytláci, kterým se však četníci nebyli sto dostat na kobylku. Uznale pokýval, dal babce ještě jednou nacpat pipku i ruku na rozloučenou ji podal. Na četnické stanici pak byly připraveny plány, jak na zaříkávačkou udané pytláky.

Jedné srpnové noci seděla dvoučlenná hlídka tvořená strážmistry Karlem Matějíčkem a Františkem Králem ve křoví nad chatkou Ilka Romaňuka Vasilů.
Nad ránem se dočkali. Ze tmy se vynořila postava, která zašla do polozbořené stáje nedaleko od chatky.
Ve chvíli zde stáli četníci a přistihli Ilka s krásnou novou pytlačkou v ruce. Ilko zuřil a ve vzteku prohlásil, že ho určitě udal Demeter Barabáš Hriců, kvůli tomu, že ho nevzal na srnce. Ale i on má pušku. Schovává jí pod starou bečkou v předsíni sví chatky.

Demeter se skutečně divil, když četníci po jeho zapírání našli pod starou bečkou od zelí dvojku pytlačku. Vzteky ho málem ranila mrtvice. Udal ho Ilko Vasilů, poznal to podle pušky, kterou měli četníci u sebe. Zdali pak jim řekl i o svém švagrovi Michajlu Stružokovi Havrilů? Na vrchu Bukovina je koliba, tam Michajlo svoji pušku schovává.

Michajlo zastižený u své chatky existenci pytlačky rozhodně popřel. Když ho však četníci odvedli ke kolibě, kde našli ve výplni dveří pušku, stále zapíral. Toužil však vědět, kdo ho udal. Jedna puška v držení četníků je Ilka Romaňuka, druhá Demetera Barabáše, ano udal jo určitě Petr Sakáč Ivanů, jeho pušku četníci nemají! Ať i jemu pušku zabaví. U jeho chatky je dřevěný plot. Jeden kůl je dutý a v něm jest schována Petrova puška.

Petr Sakáč, když viděl četníky se třemi puškami věděl kolik uhodilo. I přes to tak jako ostatní zapíral. Byl udiven, když místo do chaty šli strážmistři kolem plotu. Za chvíli byla v jejich držení i čtvrtá pytlácká puška.

Všichni čtyři pytláci udaní okresnímu soudu v Nižních Verečkách si marně lámali hlavu, kdo je udal. Po ostré výměně názorů v místním hostinci přišli na to, že se vlastně udali navzájem.

Když se o četnickém zátahu dozvěděla zaříkávačka Marika Hartovanka, raději by držela pětadvacet na zadek od maďarského četníka, za to, že jména čtyř pytláků ve své prostořekosti panu žandárskému komandantovi prozradila...

DĚDEČKOVA POVĚRA

(Čechy)

Jednoho únorového dne roku 1938 časně ráno se na četnickou stanici v Pacově telefonicky obrátila Četnická pátrací stanice v Táboře s požadavkem na zatčení lupiče pokladen Aloise Vymětala z Pacova. 

V noci došlo v Kamenici nad Lipou k vyloupení pokladny v místní továrně a odcizení více než 70.000 Kč. Pachatelé přijeli do Kamenice automobilem.  Místní četnictvo zadrželo řidiče, který se hlídce zdál podezřelý tím, že čekal po půlnoci ve voze.
Řidič se po delším zapírání přiznal, že přivezl do Kamenice tříčlennou tlupu lupičů pokladen za účelem vyloupení pokladny v místní továrně. Prozrazení pachatelé se po činu dali na útěk, ale dva z nich byli po krátké době zatčeni. Třetí z nich, Vymětal, mladý, zato však několikráte trestaný,  nebezpečný lupič pokladen uprchl.

Alois Vymětal byl pro pacovské četníky známou firmou. Vždy, když ho kontrolovali při vyjížďkách automobilem, prokazoval se, že je zaměstnán při jejich opravě a že provádí zkušební jízdu, čímž od sebe odvracel pozornost. Velitelem stanice vrchním strážmistrem Josefem Holanem byli do Vymětalova bydliště vysláni štábní strážmistři Rudolf Ryba a Josef Soukup a strážmistr Miloslav Roubík. Četnickou hlídkou však bylo zjištěno, že se Vymětal doma nezdržuje. Po činu se ukryl na neznámém místě a četnictvu se k němu nepodařilo získat žádné zprávy.

Tento stav trval až do měsíce května, kdy byl štábní strážmistr Ryba spolu se strážmistrem Roubíkem na celodenní obchůzce. Když potkali na polní cestě rolníka s fůrou sena, vzpomněl si strážmistr na dědečkovu pověru, že: "potká-li fůru sena v době, kdy není senoseč, bude mít v ten den štěstí".
Přesvědčil tedy kolegu, aby pátrali po Vymětalovi, třebas budou mít štěstí. Štábní se pousmál, ale jelikož byl pro každou legraci, souhlasil. Po krátké době potkala hlídka listonoše, se kterým se dali četníci do řeči mimo jiné i o pověře, ale i o Vymětalovi. Listonoš při rozhovoru důvěrně sdělil, že Vymětal má za milenku vdanou Annu Prokešovou, která v poslední době opakovaně poštou obdržela 3.000 Kč ze Starého Města u Nové Bystřice. Strážmistr Roubík se začal smát, že by na té dědečkově pověře skutečně něco bylo...  

Anna Prokěšová četnické hlídce klidně doznala, že peníze poštou dostala od svého švagra Karla Prokeše, kterému před pěti lety půjčila na zakoupení domku. Ve snaze pány četníky přesvědčit, vyzvala zhruba sedmiletou dceru, aby potvrdila pět let starou půjčku peněž strýčkovi. Dcera půjčku potvrdila, ačkoliv jí tehdy mohly být zhruba dva roky a nemohla mít z věci rozum...
Po déle trvajícím výslechu Prokešová doznala, že peníze skutečně poslal její švagr, který je však dostal od jejího milence Aloise Vymětala. Ten se po vyloupení pokladny v Kamenici u  ukryl u jejího švagra.

Po návratu hlídky na četnickou stanici byla o stavu věci vyrozuměna táborská pátračka. Do necelé hodiny byl v Pacově služební automobil pátračky, který odvezl hlídku do Starého Města. Zde byl v domku Karla Prokeše skutečně zatčen lupič pokladen Alois Vymětal, který se mezi tím v okolí dopustil několika vyloupení pokladen.

Když byla lupičská tlupa souzena táborskou porotou, byl vyslýchán i strážmistr Miloslav Roubík k tomu, jak se podařilo Vymětala dopadnout, když se zdržoval tak daleko od bydliště.
Strážmistr dopodrobna vylíčil, jak byl vypátrán Vymětalův úkryt. Celý porotní senát se upřímně zasmál dědečkově pověře, že: "seno potkati, znamená štěstí". 

Alois Vymětal byl odsouzen ke pěti letům těžkého žaláře a jeho společníci ke čtyřem letům. O nebezpečnosti lupičské tlupy svědčilo i to, že vyloupená pokladna v Kamenici byla v kanceláři v přízemí továrny, která byla celou noc osvětlena a hlídána dvěma hlídači. Pokladna byla oknem zvenku snadno kontrolovatelná. Vymětal věděl, že hlídači mají obchůzku jednou za půl hodiny. Pokladnu vyloupil během necelé půlhodiny. Hlídači o tom neměli ani tušení a o spáchaném činu se dozvěděli až od četnictva po zadržení šoféra.