Michal Dlouhý: Četnický literát

Rubrika: Publicistika – Historie

Po absolvování školy četníků na zkoušku již nemusel strážmistr Machart věnovat čas trávený v četnických kasárnách biflováním předpisů a rozhodl se, že si bude psát deník. Začal tedy sepisovat své zážitky ze služby v četnickém sboru. Jelikož si od mládí liboval v psaní veršů, užil tuto metodu i při zpracovávání deníku a část vzpomínek psal ve verších, které doplňoval kresbami tužkou, ale i barevnými obrázky.
Formou veršů popisoval i některé z řešených případů, které byl nucen zapisovat za neschopného velitele stanice do staniční služební knihy a dalších předepsaných záznamů a zpráv.
Případ pokousání občana Horníka, ke kterému došlo dne 7. března 1923 v Třibřichách a následně nařízenou kontumaci, ztvárnil následovně:

Ve Třibřichách „zdravý“ pes – pokousal Horníka,
dnes se tam „psí“ odbejvá – poprava veliká!
Dvaceti a pěti psům – dnes z těla duch vyšel,
kontumace na krku – to zas bude „čísel!


Na podzim téhož roku byla medlešické četnické stanici nahlášena krádež peněz u rolníka Navrátila v obci Bylany, kterou se mu podařilo záhy objasnit. Záznam ve staniční služební knize byl psán strohou úřední mluvou, Machartova verze však má své kouzlo:

V Bylanech u Navrátila – stokoruna jaká byla,
asi v tom byly čáry – ztratila se z jarmary.
Četníci však našli včera – že ji „kradla“ jeho dcera,
školačka ještě malá – za cukroví ji dala.

Hlavním tématem veršů psaných strážmistrem Machartem se pojednou stala láska. Dopisy s milostnými verši putovaly z Medlešic do Zátaví a jako odpovědi na ně se vracely zamilované dopisy od Pepči Zobalové.
Od zamítnutí prosby o přeložení poněkud změnil svůj přístup ke službě. Dělal pouze to, co nezbytně musel, pak možná nadřízení nebudou tak vehementně stát o jeho setrvání. Vrchní strážmistr Ráb se pomalu začal smiřovat s tím, že o „mladého“ dříve či později stejně přijde, a měl tím pádem o důvod navíc k zapíjení svých chmurných myšlenek.
Červnovou noc roku 1925, kdy strážmistr Machart vykonával službu pohotovostního četníka, ho přerušil ze snění o jeho milované Pepče zvuk zvonku. Oznamoval příchod medlešického občana, který celý uřízený přiběhl oznámit výskyt dvou zlodějů na jeho zahradě. Četník se ve spěchu dostrojil, vyzbrojil a utíkal na místo. O tom co vyšetřil, výstižněji než zápis ve staniční služební knize hovoří jeho verše:

Teče voda proti vodě – vítr do ní fouká,
už jsem ležel na posteli – někdo na mě bouchá:
„Honem polez ven četníku – zloději jsou tady,
viděl jsem je ze dvorečka – leží u zahrady.“
Utíkám tam na to místo, polapit tu chásku –
dva milenci pytlačí tam – zapalují lásku!!


Tak trapně mu již dlouho nebylo. Nedal sice na sobě nic znát, ale v duchu mu bylo obnažených milenců na kupce sena upřímně líto. Nejraději by si nafackoval, když si uvědomil, jak by bylo jemu, kdyby byl se svojí Pepčou přistižen v obdobné choulostivé situaci.
Ani z toho nemohl do rána usnout. Z Medlešic se musí dostat stůj co stůj! Co by za to dal, kdyby mohl nyní být nablízku své milé.
Zasedl ke svému „kastlíku“ a začal opětovně sepisovat svoji prosbu o přemístění, kterou hned ráno předal staničnímu veliteli. Ten jí na rozdíl od prvního případu doporučil ke kladnému vyřízení a ještě téhož dne doručil do Chrudimi na okresní četnické velitelství.

KDYBYS MĚL ČETNÍČKU

Stále častěji se v řadách výkonného četnictva ozývaly hlasy o snahách četnické správy o „modernizaci“ výkonu četnické služby. To vedlo strážmistra Macharta, aby pod již použitým pseudonymem K. P. (Karel Pitoma) uveřejnil v Četnickém obzoru další svoji báseň vyjadřující nejen jeho pocity z budoucího vývoje sboru:

Kdybys měl četníčku …

Kdybys měl četníku,
smysl pro praktiku,
nemusel byl nosit,
hlavu ve „štandlíku“.

Hlavu ve štandlíku,
a koně „šimlíčka“,
ať žije Austrije,
od sboru matička.

Kdybys měl četníčku,
chytřejší hlavičku,
nechtěl bys vláčet zas,
po boku šavličku.

Po boku šavličku,
na hlavě helmičku,
řemeny a tašky,
flintu jako tyčku.

Kdybys měl četníku,
smysl pro praktiku,
zaved byl v četnictvu,
rozumnou taktiku.

Rozumnou taktiku,
Zrušil kličky – háčky,
vytírání očí,
hraní na vojáčky.

Kdybys byl četníku,
opravdu četníkem,
nesmáli by se nám,
že jsem za „Frantíkem“.

Že jsem za „Frantíkem“,
zpátky – ne před sebe,
že není četníkem,
kdo nás takto vede.


I při službě na pátračce docházelo k řadě humorných situací, které praporčík Machart zaznamenával ve verších a doplňoval je kresbami.
Vůdcem služebního psa Boye byl štábní strážmistr Antonín Kohout. Samo o sobě již vyvolávalo úsměv, když se říkalo, že stopující pes vede Kohouta. Když se však přihlédlo k diskutabilním schopnostem služebního psa, říkalo se, že Kohout vede psa.
Výhrady k Boyovým schopnostem ještě zesílily na podzim roku 1935 poté, co označil jako pachatele krádeže zcela nevinného domkáře Smrže z Týna nad Vltavou, který jak se později ukázalo, neměl s činem vůbec nic společného, jen pouze to, že překřížil cestu prchajícím pachatelům. Stopující pes šel pak několik kilometrů po Smržově až k jeho domu.
Na jaře 1936 prováděl velitel pátrací stanice vrchní strážmistr Jan Kadlec kontrolu tábořiště potulných cikánů. O tom, jak svými zbraněmi na službu konajícího četníka „zaútočila“ Marie Růžičková, svědčí následující verše:


Šéf je pilný pracovník,
vytrvale dělá,
cikánka ho dítětem,
jednou zabít chtěla.

Outočila na něj zle,
chránili ho bozi,
do „outoku“ vytáhla,
na něj i dvě kozy
.

Praporčík Machart věnoval kromě své „kronikářské“ záliby veškerý svůj volný čas studiu dostupné literatury vztahující se k výkonu pátrací služby. Jeho knihovnička se rozrůstala o nové a nové tituly z oblasti kriminalistiky, ale i trestního práva.
Dokonce se osmělil a zapojil se do literární soutěže vyhlášené Masarykovým četnickým vzdělávacím a podpůrným fondem. Za svoji práci na téma: „Je možné, případně účelné, zjednodušiti dnešní agendu u četnických útvarů, především na četnických stanicích a jak?“ obdržel II. cenu v částce 1.000 Kč. Děkovný dopis podepsal předseda fondu generál Josef Ježek, který zastával funkci zemského četnického velitele.

Přestože okupanté neměli v lásce nic, co připomínalo předmnichovské pořádky, uskutečnil se ještě v roce 1939 již dříve vyhlášený ročník literární soutěže Masarykova četnického vzdělávacího a podpůrného fondu. Byla vypsána následující témata:
• O krádežích jízdních kol
• Četník – kulturní činitel na venkově
• Výslech svědků a obviněných
Vrchní strážmistr Karel Machart se soutěže zúčastnil s prací „Jízdní kola, jejich evidence a jak zameziti jejich krádeže“. Ve své práci mimo jiné zmínil svůj návrh velocipedového zámku, který již přihlásil u Patentního úřadu Československé republiky a zároveň navrhl uzákonění povinnosti výrobců vybavovat vyráběná kola uvedeným zámkem s cílem zamezit krádežím jízdních kol.
Při vyhodnocení 47 anonymně předložených prací obdržel Karel Machart poděkování a odměnu ve výši 500 K, která mu byla zaslána poštovní spořitelnou. Dopis podepsal jako v předchozích letech předseda fondu generál Josef Ježek, který v té době zastával již funkci generálního velitele četnictva.
V době, kdy uvedený dopis dorazil svému adresátovi do Tábora, stal se generál Ježek ministrem vnitra.




 

 

 

 








Článek byl zpracován za využití autorovy knihy Četnické trampoty vydané nakladatelstvím PRAGOLINE

Foto © archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 07. 2009.