Zkušení kriminálníci s oblibou používají toto úsloví: „Doznání je sice polehčující okolnost, ale jisté odsouzení.“ V podstatě mají pravdu, protože vina musí být prokázána, a tudíž na doznání a upřímnou lítost je vždycky času dost. Z tohoto postoje pak pramení některá pozoruhodná tvrzení, která předkládají soudcům v rámci své obhajoby. Přestože naděje na jejich akceptování je od počátku nulová, tak to prostě  - jen tak ze sportu – zkoušejí zas a znovu. Abyste viděli, co to v praxi může obnášet, vzpomenu na pár takových případů.

Soud projednával trestný čin ublížení na zdraví, kterého se měl dopustit jistý Lojza tím, že svoji družku shodil z dvoumetrové zídky a ta si při dopadu zlomila nohu. „Můžete mi vysvětlit, proč jste to udělal?“ dotázal se  soudce Lojzy. „Vy mi to nebudete věřit, pane soudce, ale nebyl v tom žádnej zlej úmysl.
Chtěl jsem ji naučit lítat!“ odpověděl jmenovaný s vážnou tváří.
„Tak lítat, říkáte,“ pokýval hlavou soudce, „a jak jí to šlo?“ zeptal se ironicky.
„Mizerně, pane soudce, vona totiž má moc těžkej zadek!“ odůvodnil nezdar svého experimentu Lojza. Soud tuto jeho obhajobu překvapivě považoval za účelovou a neuvěřil jí.

V jiném případě byl zase cikán Fero zadržen policejní hlídkou v okamžiku, kdy se nacházel uvnitř rozbité výlohy obchodu se spotřební elektronikou, a tašku měl plnou rozličných věcí. Když pak byl souzen pro krádež, vypadala jeho verze následovně:
„Tož šel jsem pokojně tou ulicí, byla už tma. Vtom na mě vyběhli skíni, začali mi nadávat do cikorek a černejch hub. Já jsem chtěl utýct, ale voni mě chytili, napřed mě zmlátili a zkopali, a pak mě normálně prohodili skrz tu výkladní skříň. Já byl úplně votřesenej, ale pak mě napadlo, že by se mohli vrátit a ukrást věci z toho výkladu. No a tak jsem je dal do tašky, že bych je jako vodnes na bezpečný místo, a tím je vlastně zachránil, když byl ten výklad rozbitej…“
Kupodivu ani s touto obhajobou Fero úspěch neslavil. Ona přece jenom někdy ta polehčující okolnost doznání není k zahození!