Slavomír Pejčoch-Ravik: Co je to Vatikán

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Koho jsem potkal cestou    (6)

CO JE TO VATIKÁN

Na vlastní oči se o tom může přesvědčit málokterý turista. Neboť ve vatikánském státě, který měří 44 hektarů, tolik jako farma střední velikosti, se dostanete volně do chrámu a na kopuli. Ostatní vchody střeží bedliví švýcarští gardisté, kteří vpouští do objektů státu pouze diplomatické vozy pánů velvyslanců, kteří vykonávají svou funkci při státě Vatikán. Jen jeden vchod v bezprostředním sousedství baziliky a jen jednou týdně se na pár hodin otevírá pro účastníky papežské audience. Sál se nalézá blízko brány, cesta je přímá, tisíce věřících, kteří se musí ohlásit měsíce dopředu, tudy proudí k nezapomenutelnému setkání.

Vatikánští Švýcaři - kolដvýcaři jsou tradičními ochránci Vatikánu, protože kdysi dávno, před staletími, platili za nejudatnější vojáky a za nejhodnotnější profesionály svého oboru. Své pozice si tito muži u papežského dvora uchovali navzdory tomu, že již dávno si Švýcaři nezaválčili a již dávno neměli příležitost prokázat svou statečnost.
Barva mužů je buď modrá, anebo jsou tu uniformy pruhované, modrá s červenou a žlutou, přičemž výrazná žluť dominuje. Na hlavách barety, v rukou někdy halapartna, občas na hlavě přilby z časů třicetileté války, meč u pasu. Nám, obyčejným smrtelníkům, je ceremoniál u papežského dvora tuze vzdálený, a tedy nepostřehneme malé nuance v odění.
V každém případě jsou to fešáci, vyvolávají působivý dojem, kdekdo by se s nimi nechal rád vyfotografovat – avšak tito chlapci nepůsobí nikterak familiárním dojmem. V některých dílech se píše o tom, že uniformy navrhoval Michelangelo. Jiná je přisuzují Raffaelovi. Přimlouvám se za Raffaela už proto, že Michelangelo byl příliš vážný pro takováto zadání, zatímco romantický Rafael, také trochu dekoratér, se musel při návrhu těchto stejnokrojů dozajista vyřádit.

Měl jsem štěstí, že jsem se během římského pobytu dostal do Vatikánu několikrát – přirozeně v diplomatickém doprovodu. Švýcaři zasalutovali – a já viděl jejich poštu, jejich obchody, nádraží i 660 metrů železničních tratí, dokonce jsem nahlédl do hasičské zbrojnice. Jak praví statistika, je tu celkem tři tisíce pokojů, osm slavnostních a dvě stě obyčejných schodišť, dvacet dvorů.
Osobních místností papeže je tu devatenáct. Do výčtu patří i vatikánská muzea, tvořící trasu dlouhou sedm kilometrů, a Raffaelovy lodžie, které bezprostředně přiléhají k síním papežského paláce. Mramor a mezi ním větší pole a políčka, jimž se věnoval Raffaelův štětec.

Vatican CityV jedné z lodžií jsem bedlivě studoval detailní části nástěnného atlasu, fresek, které v jednom poli zahrnovaly i naše země. Viděl jsem tu jména měst na Slovensku i v Čechách, vzpomínám, že tu byla zakreslena už před stovkami let mistrovskou rukou Ostrava, která v té době nemohla hrát roli ani v duchovním, ani v mocenském světě. A tak tváří v tvář tomuto podivnému atlasu jsem žasl nad naivními starostmi svých současníků.

Neunikla mi ani jiná pozoruhodnost Vatikánu a italských paláců. Byl to očividný kontrast zdánlivé vnější ošumělosti budov a nádhery interiérů.
Možná, že si tuhle vlastnost, klamat fasádou, jako velkolepé historické mimikry, osvojili obyvatelé Apeninského poloostrova už v časech dávného Říma, v dobách nájezdů barbarů, kteří asi hledali bohatství tam, kde je tušili.

Míjel jsem v Raffaelových lodžiích i místnosti kongregací, které jsou ve Vatikánu přibližně tím, čím jsou ministerstva v ostatním světě. S tím rozdílem, že tady několik set úředníků, vesměs se dvěma doktoráty a s tradicí, kterou církev zakládala před stovkami let, stihnou to, co v jiných zemích vykonávají tisíce, možná desetitisíce hodnostářů.
Přitom má Vatikán svou diplomacii, své finance, duchovní správu, kulturní a ideovou činnost, správu obrovských majetků, své školství i hospodářství jako každá jiná velmoc. Když sem přijeli Američané, kteří v úrovni řízení patří mezi světové vzory, byli sebejistí, neboť i značný náskok, který si udržovala Amerika vůči Evropě, byl dán právě úrovní řízení. A přesto právě ve Vatikánu tito slovutní znalci managementu žasli.

   Andělský hrad  Apsida baziliky sv.Jana Lateránského

Do pravomoci Vatikánu v Římě nespadají ovšem jen paláce s chrámem a kolonádou, ale i takzvané exteritoriální objekty, mezi něž patří Andělský hrad, s nímž je Vatikán spojen hradbou a krytou chodbou. Však tudy také nejeden z papežů prchal pod ochranu pevnostních stěn.
Do seznamu patří i svatý Pavel za hradbami, chrám San Giovanni in Laterana, tedy lateránská bazilika s palácem, který kdysi dávno hrál tutéž roli, kterou pověřila církev posledních staletí Vatikán. Pak je to S.Maria Maggiore, do níž ve svém vyprávění samozřejmě také zavítáme. Co budova, to pevnost, to velkolepé průčelí, historické tradice a opěrný bod duchovní sítě věčného města.

                Bazilika Panny Marie Větší  Bazilika Panny Marie Větší, interier

Ale Vatikán, to je také papež. Jan Pavel II., kterého znají miliardy lidí z televizních přenosů. Stamilióny mu kynuly, když se vypravil na své cesty. Stovky tisíc prošly branou do sálu, kde jim Jan Pavel udělil své požehnání. Nemnoho významných osobností prožilo oficiální přijetí podle diplomatického protokolu.
Když jsem před cestou do Říma měl sdělit své přání, pokud jde o návštěvu Vatikánu, zatoužil jsem po jediném – abych se zúčastnil osobní papežské mše. Žádost byla protokolární cestou předána Vatikánu.
Můj sen se splnil. Po příjezdu do Říma jsem měl na velvyslanectví vzkaz: „Buďte zítra ve tři čtvrti na sedm u Bronzové brány.“
Porta di Bronzo je vstup do vatikánského paláce. Zatímco všemi ostatními vchody se vjíždí i auty, tady je vstup schodištěm pro pěší. A rovnou na Královské schodiště, Scala Regia, které projektoval stále se opakující Bernini. 

Detail Bronzové brány
  Královské schodiště

Ke stručnému vzkazu rada velvyslanectví dodal na vysvětlenou: Budete u toho tři – papež, Bůh a vy...
Nechal jsem se vzbudit o půl šesté radou velvyslanectví, který mne měl doprovázet a který bydlel v sousedním bytě. Bylo to zbytečné, spal jsem jako zajíc, vstával jsem v noci snad tisíckrát, a když mi zazvonil u dveří pan rada ještě v negližé, já byl v plné parádě, oholený, osprchovaný, nasnídaný a netrpělivý.

Do Vatikánu to z československého velvyslanectví byl přece jen kousek cesty. Přijeli jsme včas a všechno, co jsem od té chvíle prožíval, jsem znal pouze z literatury.
Byla ještě tma, když jsme vystoupili z vozu u Berniniho kolonády. Teď na prázdném náměstí jsem si připadal uprostřed čtyřnásobného sloupořadí jako mravenec. A přitom jsem měl křídla.
Na konci kolonády, která ústí k vatikánským palácům, jsem viděl poprvé Bronzovou bránu. Švýcarští gardisté, kteří tu čekali, se z dálky pod mocností reliéfně zdobeného bronzu doslova ztráceli. Ověřili si jméno a já se z druhé strany poohlédl po zadní straně brány. Dřevo, na němž je bronz upevněn, je černé jako uhel. Vypráví o lidech, kteří tudy vstupovali, a já nepochyboval v nejmenším, že Bernini, Michelangelo i Raffael tudy kráčeli přede mnou. Jenže mezitím uběhlo pomalu půl tisíciletí.

A pak jsme již stoupali s gardisty v modrém vzhůru monumentálním schodištěm. Cesta se láme a pokračuje, a když máte již již pocit, že jste vyšlapali na úroveň papežských komnat, dojdete pouze k výtahu, který vás teprve vyveze k papežské kapli.

Nakonec jsme nebyli jen tři. Pan rada byl čtvrtý. Přibyli důstojní ceremoniáři v černém, se zlatým štítkem na mohutném řetězu na prsou. Padesát řádových sester, které budou při mši zpívat. Mnoho ministrantů, kteří za pečlivé ministrantské služby v jiných chrámech mohou jednou za odměnu sloužit mši vedle nejvyššího z kněží. Polský tajemník Jana Pavla II. jim přiděluje úkoly, které mají plnit během mše. Po dvou je přivádí a zkouší jako na generálce.

A pak přijde zezadu průvod ministrantů, který uzavírá Svatý otec. Mše je, přirozeně, latinská, zpěv překrásný, kázání odpadá. Tady už není o čem kázat. Již jednou jsem Jana Pavla pozoroval dosti zblízka, na Letenské pláni v Praze. Teď, téměř na dosah, obdivuji stupeň jeho koncentrace. Chvílemi se zdá, že na nás na všechny zapomněl. Ministranti ani pohybem ruky, ani šustotem plášťů neruší usilovné a přitom samozřejmé soustředění papeže. Vidím jej i jako kněze při proměňování...

Po posledním, hodně dlouhém soustředění, kdy se Jan Pavel ocitá daleko od tohoto sálu, se nám dostává požehnání. Papež odchází. My opouštíme kapli, na jejíž podlaze je v barevných mramorech a snad i jiném kamení perfektně vyvedený znak Jana Pavla.
V lodžii nás očekávají gardisté, tentokrát v pruhovaném, aby nás odvedli, docela nečekaně, do dalšího, tentokrát jakoby raffaelovského sálu. Mramor, nástropní malby – a ve dveřích se znovu objevuje papež.
Představuje mě pan rada, vypráví o mé účasti v církevním samizdatu a o mé literární práci. A já jsem už jen stačil vyhrknout několik slov, která mě v té chvíli napadla: Že dnes jsem poznal, že mě má Bůh opravdu rád...

  Jan Pavel II a jeho znak - koláž  Autorovo první setkání s papežem

Než uplynul rok, vrátil jsem se do Vatikánu ještě jednou – neboť penízek vhozený do fontány di Trevi, jak jsem si ověřil, opravdu funguje.
Z jednoho pokusu nelze naneštěstí vyvozovat exaktní závěry. Podle přírodovědců by možná mohlo jít jen o náhodnou koincidenci. Ale já vím, že od vhození do fontány uběhl skoro na den jeden rok. A prozradím ještě jedno tajemství: fontána di Trevi funguje i na české koruny.

Tak tedy jsem znovu v Římě a znovu jedu autem do Vatikánu, znovu salutují chlapci v uniformách, které jim vymyslela renesance. Tentokrát se však účastním audience v Sále požehnání.
Přijíždíme téměř na poslední chvíli, protože plnění sálu trvá dozajista hodinu, možná dvě, a my se ubíráme na připravené židle pod mramorovým schodištěm, na němž do křesla co nevidět usedne Svatý otec. Pozadí tvoří moderní plastika, duchovní, kteří jsou připraveni pročítat pozdravy v různých světových jazycích, usedli opodál. A na druhé straně snad deset tisíc lidí všech kontinentů s praporečky svých zemí, v popředí dvě řady postižených. Mezi nimi leží i klidný vodicí pes slepé paní, vlčák. Jeden z mála psů, kteří se mohou zúčastnit zdejšího požehnání. Tento němý přítel slepého člověka si však svou účast v sále bohatě vysloužil.

A pak již vchází za jásotu zástupů Jan Pavel. Během audience, která trvá přibližně hodinu, zdraví a žehná Filipíncům i Srbům, Američanům i Francouzům, také požehnal přítomným Slovákům... pod jednou střechou skutečně mohutného sálu se scházejí všechny národy – aspoň na okamžik v důvěře a lásce. Ideál, který se za hranicemi Vatikánu sotva stane hmatatelnou skutečností. Nikdo nikomu tady nepřekáží, jen občasný potlesk anebo hlasitější volání některého národa postaví na okamžik jinak klidně ležícího vlčáka na nohy.

Autorovo druhé setkání s papežemPak papež schází ze schodů, prochází kolem první řady postižených a míří k nám. Tiskne čtveřici rukou. Je klidnější než před rokem, je vlídnější než si pamatuji, působí vskutku jako slunce světa.
Dívá se nám do očí, slyší, jak nás velvyslanec při Vatikánu F. X. Halas představuje. Jsme v poli jeho aury, která údajně, podle senzibilů, dosahuje okruhu pěti metrů. A člověk má dojem, že je tady jen kvůli vám. „Bože, ať mám cit pro druhé“, modlívá se, „ ať myslím víc na ně než na sebe“, a pak „Bože, každého, s kým se setkám, mi posíláš do cesty, abych v něm poznal svého bratra.“ A posléze: „Bože, prosím, ať mám pro každého dobré slovo dřív, než se rozejdeme.“ I to se stalo. „Děkuji vám za návštěvu,“ pravil krásnou češtinou, která nám zní v uších doposud. 

A tak jsem ho poznal v několika vrstvách, neboť kultivovaná bytost má věru více slupek.
V prvé řadě vidím zářivou bělobu důstojného papeže. Sledoval jsem ho i jako kněze, soustředěného v modlitbě s hlavou opřenou o břevno kříže. Pak jsem v něm poznal hostitele, který vám zahřeje ruce, pohladí vás svým pohledem.
Jsou však i další slupky, o nichž již dovede vyprávět pouze André Frossard, který strávil s Janem Pavlem nemálo času. Píše totiž, že je ještě knězem „s nefalšovanou skromností, který nás vede rovnou k dítěti, jímž byl, od něhož se nikdy neodloučil a jež podle všeho i on sám drží stále za ruku. A za dítětem je už jenom boží světlo, které on nevidí, ale které nás osvětluje.“

A tak se stalo, že paní z mého doprovodu na svatopetrském náměstí zpozorovala, že i se i mně viditelně rozzářila aura. Na chvíli, nakrátko; ale jsou věci mezi nebem a zemí, které by člověk neměl pominout. Neboť to jsou ty kratinké chvíle, které se nakonec budou sčítat a které dávají životu smysl.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 03. 2008.