(8) Biblické příběhy - David králem

David se dovídá o tragickém skonu vladaře od posla, který mu přináší Saulovu korunu a záponu, již nosil král na rameni. Bůh pak vyzval Davida, aby se vydal do judského Chebrónu (Hebronu); tam byl nový vládce Izraele pomazán na krále nad domem judským. V jižní části země kraloval David po sedm let a dalších třiatřicet let panoval pak v Jeruzalémě nad celou zemí. 
Spojení obou částí Izraele v jediný stát nebylo snadné a neobešlo se bez neúprosných bojů. Syn Saulův, Íš-bóšet (Izbozet), který unikl tragickému konci svých sourozenců, byl totiž jmenován králem nad vším Izraelem a nebyl ochoten postoupit své místo Davidovi.
V rozhodné bitvě, kterou na každé straně zahajovalo dvanáct bojovníků, byli Iš-bóšetovi lidé odraženi. A tu se ocitáme uprostřed událostí, které nejspíše připomínají Shakespearova dramata. Severnímu království velel Abnér, jinak bratranec zemřelého Saula. Vojevůdce v závěru bitvy opustil pole, ale na útěku stačil ještě proklát kopím Asáela, jinak bratra Davidova vojevůdce Jóaba. (Jóab byl zase – coby syn Davidovy sestry – spřízněn pokrevním poutem s jižním vladařským rodem.)
Po čase došlo mezi Davidem a Abnérem k usmíření. Ačkoliv Abnér jako vojevůdce zachraňoval trůn pro Íš-bóšeta, později nabídl spojenectví Davidovi. Jako důkaz přátelství přivedl ze Saulova domu dávnou Davidovu choť Míkal. Abnér dokonce začal starším Izraele připomínat, jak kdysi stáli o Davidovo vladařství. Jóabova touha po vykonání krevní msty však byla silnější než státní zájmy koruny – zmocnil se Abnéra v Chebrónu a zabil jej. Nízká vražda zase nedala spát Davidovi, který se nemohl s okolnostmi Abnérovy smrti vyrovnat.
Nakonec zavraždil Davidův syn Šalomoun s vědomím otce vojevůdce Jóaba, vlastního bratránka; Šalomoun coby kandidát na izraelský trůn měl k tomuto činu i své osobní důvody: Jóab totiž podporoval mocenské choutky jeho bratra.
Íš-bóšet, který odolával Davidovým právům na trůn, byl rovněž zavražděn, a to ve spánku; král David však oběma jeho vrahům zaplatil rovným dílem, totiž trestem smrti, a prohlásil, že nebude „vyhledávat“ krve z těchto rukou.
Tedy ani Izrael se nevyhnul běžným dynastickým konfliktům, v nichž hrály roli úklady, zbraně a bezohledná krutost. Nesporné ovšem je, že David byl největším vladařem Izraele a že jeho velikostí – coby univerzálním metrem – byly měřeny všechny osobnosti a historické události příštích staletí. Vrcholnou událostí Davidovy vlády bylo dobytí jebúsejské pevnosti – Jeruzaléma. Tak byl obchvatem ovládnut klín, který do středu Izraele vrazili Filištíni. Namísto původních metropolí severního Šekemu (Sichemu), případně Samaří, a jižního Chebrónu tedy vzniká centrální jeruzalémská rezidence, která se stává i duchovním střediskem celého Izraele. Tento fakt podtrhlo i přenesení archy úmluvy do jeruzalémské svatyně.
Jinak ke konci své vlády nařídil David sčítání lidu (1S 24,1n) a dospěl k počtu 800.000 Izraelců a 500.000 judských. David vynikl i jako autor žalmů, které se staly součástí Písma. Podle nadpisů je mu připsáno 73 žalmů. Podle některých teorií se objevuje David v záhlaví co by král, aby žalmy dostaly adjektivum „královské“. I zahraniční úspěchy krále Davida byly nepopiratelné: Moáb, který ještě nedávno s Izraelem bojoval, se proměnil ve vazalský stát, Amónci byli začleněni do říše, síla filištínských byla ochromena a David osadil stráží i „Sýrii damašskou“.
Doba vlády je odhadována každým autorem jinak – kolísání v datech se však týká jen několika málo let. Letopočty oscilují zhruba kolem těchto dat:
Saul (1020-1012)
David (1012-972) (1019-970)
Šalomoun (972-932) (970-931)

David byl spravedlivým vladařem, který nezapomínal na dávné přátele. Když se například dozvěděl, že přítel Jónatan ze Saulova domu zanechal chromého syna, vrátil mu pole Saulova a prohlásil, že mladý muž „bude každodenně jídat u mého stolu“. (2S 9.10)
A přece se i spravedlivý David dopustil neodpustitelného přečinu proti bližnímu. Když vytáhla izraelská vojska do pole, zalíbila se Davidovi manželka jednoho z nejvěrnějších, totiž Betsabé či Bat-šeba, choť Urijášova. Betsabé milostné návrhy vladaře neodmítla a nemanželské vztahy nezůstaly bez následků.
David si tedy poslal pro Urijáše, nechal se zpravit o událostech na bojišti a poslal svého bojovníka domů. Uriáš odvětil němým mravním protestem: domů se nevrátil a zůstal u vrat Davidova paláce. Když se vladař zeptal, proč se nevrací domů, Urijáš odpověděl: „Schrána, Izrael i Juda sídlí v stáncích, můj pán Jóab i služebníci mého pána táboří v poli. A já bych měl vstoupit do svého domu, jíst, pít a spát se svou ženou?“ (2S 11,11)
Urijáš ťal do živého a David svůj přečin znásobil: zachoval se k věrnému muži své družiny právě tak, jak s ním dříve zacházel Saul. Odeslal totiž podvedeného muže k veliteli Jóabovi a listem tohoto znění: „Postavte Urijáše do nejtužšího boje a pak od něho ustupte, ať je zabit a zemře.“ (2S 11,15)
Uriáš našel na bojišti smrt – Davida však vyhledal jako špatné svědomí prorok Nátan. Nic netušícímu vladaři vyprávěl tuto historku: Byli kdysi dva muži, jeden bohatý a druhý chudý, jeden měl hodně ovcí, druhý jedinou ovečku – a tu přišel pocestný a vzal nikoliv z velkého stáda, ale připravil o jedinou ovci chudáka.
David se rozlítil a konstatoval, že „muž, který tohle spáchal, je synem smrti“. (2S 12,5) A tu tedy Nátan vmetl Davidovi do očí plnou pravdu: „Ten muž jsi ty.“ (2S 12,7) Připomněl dary, jichž se Davidovi od Boha dostalo – a přece David zabil věrného Urijáše. Trest bude ovšem případný – proti Davidovi povstane zlo a Davidův bližní zneuctí královy manželky před očima izraelského lidu. Krom toho syn, kterého porodila Betsabé (Bat-šeba), zemře.
Trest na sebe nedal dlouho čekat. Již sedmého dne chlapec zemřel a zakrátko nato vlastní Davidův syn Absolon či Abšalóm zinscenoval palácový převrat. David před blížícími se spiklenci s pláčem uniká – touž cestou, kterou se o tisíciletí později bude ubírat Ježíš Kristus. Víme, že opustil Jeruzalém, přešel potok Cedron (či Kidrónský úval) a vydal se na horu Olivetskou (Olivovou).
Odsud jeho kroky mířily dál – až za Jordán. Vojsko, které ustupovalo s vladařem, se nakonec rozdělilo na tři skupiny, které v poli rozdrtily povstalce. Abšolóm prchající na mezku uvízl hlavou mezi větvemi starého dubu a rozvášnění bojovníci jej nemilosrdně zabili. Poučený David si však před bitvou nepřál nic jiného, než aby šetřili jeho vlastního syna.
Proroctví Nátanovo se ovšem splnilo do písmene: ještě než Abšalóm vytáhl do boje, uposlechl pokynů svých špatných rádců a zneuctil královy ženy – k potěše a před očima shromážděného lidu.
Nebylo náhodou, že lidé na Davida nezapomněli. Snad stojí za zmínku alespoň Michelangelova plastika mladého nakročeného muže s prakem, s jiskrou v oku, s níž se můžeme potkat ve Florencii. Dílo ohromilo i Jana Wericha, který kdysi napsal: „Mám Davida rád, připomíná mi něco, co sám těžko chápu. Mám z něho radost. Nebo, jak bych to řek, mám pocit, že on ví, co bych také rád věděl; nebo že to skoro vím, když se na něj dívám.“ A poznamenal, že tomu tak není vůbec proto, že „zabil Goliáše. Pro mne je to vzkaz... že není třeba se bát Goliášů. Jak klidně stojí ten hoch. – až půjde kolem Goliáše, sejme prak a Goliáše odstraní. Mne ohromuje ta jistota vtělená do kamene...“
Léta Davidova života se po mnoha zkouškách nachýlila ke konci – a na izraelském nebi začala stoupat hvězda Šalamounova.


Vláda Šalamounova

To, co začali Samuel a David, Šalomoun chrámovou stavbou v Jeruzalémě a skvělými státnickými činy uzavřel. Na jedné straně byla dovršena náboženská a politická jednota země, avšak na druhé straně týž Šalomoun připravil pod leskem své slávy hluboké podkopy, které vyvolávaly ve veleříši prvních izraelských králů duchovní krizi, rozklad a nakonec rozdělení státu... víme již, že se Šalomounova cesta k moci neobešla bez bojů – za starším bratrem Adónijášem stál vojevůdce Jóab a oba dva zaplatili mocenské aspirace životem.
Šalomouna podporovali spíše duchovní – víme alespoň o knězi Sádokovi a také o proroku Nátanovi. Těmto dvěma mužům vydal David pokyn k pomazání Šalomouna. Jeruzalémem se ozvalo „Ať žije král Šalomoun!“ (1 Kr 1,39) a na trůn dosedl dvacetiletý vladař. S jeho jménem je spojen legendární Šalomounův chrám a do dějin vstoupila i Šalamounova moudrost, která okouzlila i královnu ze Sáby.
Nový vladař si původně ani nic jiného nepřál. Když jej podle biblického podání požádal Bůh ve snu, aby vyslovil své tužby, Šalomoun odpověděl:
„Kéž bys tedy dal svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit svůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem.“ (1 Kr 3,9) Bohu se zalíbilo, že Šalomoun nezatoužil ani po bohatství, ani po smrti nepřátel a ani po dlouhém věku. Splnil tedy přání izraelského krále: dal mu vskutku nadbytek moudrosti a bohatství a slávu mu přidal jaksi nádavkem.
Jako klasická ukázka Šalomounova soudu se zpravidla uvádí případ dvou žen, které předstoupily před vladaře s jedním dítětem. Obě uplatňovaly nárok na své mateřství, a nebylo tedy snadné určit, která z těchto dvou žen byla skutečnou matkou a která se na soud vydala jen ze zoufalství, protože jí zemřelo vlastní dítě. Šalomoun si dal tedy přinést meč a navrhl, že dá nemluvně rozetnout na dvě poloviny.
Jedna z žen souhlasila, druhá se obrátila k Šalomounovi se slovy: „Dovol, můj pane, dejte to živé novorozeně jí, jen je neusmrcujte!“ (1 Kr 3,26) A právě tato žena, které tolik záleželo na životě dítka, byla jeho pravou matkou.
Jméno vladaře proslavil však především jeruzalémský chrám, budovaný sedm let. Cedrové dřevo a kámen byly loďstvem převáženy z Libanonu do přístavu Jafy a odsud po souši na staveniště.
Jak ukazují dnešní rekonstrukce, jednalo se o stavbu 30 až 40 metrů dlouhou, 10 metrů širokou a 15 metrů vysokou. Chrámová stavba se zvedala na pahorku Mórija, na horském hřbetu, jehož nejvyšší vrchol převyšoval o 20 metrů úroveň tehdejšího města.
Práce se zúčastnilo 183 tisíc lidí. Palác u chrámového nádvoří pak stavěli 13 let, přičemž bibličtí numerologové uvádějí, že číslo „13“ symbolizuje vzpouru člověka a odpad od Hospodina.
Úspěšná byla ovšem i Šalomounova mocenská koncepce, spojená s dynastickou sňatkovou politikou. Uvádí se, že Šalomounův harém čítal 700 královen a 300 „ženštin“. Mezi nimi byla i dcera egyptského faraóna, byly zde k nalezení Moábky, Féničanky, ženy amónské i edómské. Tak Šalomoun přilnul svým srdcem k národům, s nimiž se Izrael neměl (především duchovně) směšovat.
Přespřílišná náboženská vlažnost a neschopnost získat duchovní převahu nad svou četnou rodinou vedly nakonec Šalomouna ke stavbě pohanských svatyní. Jeho ženy na hoře Olivetské, přímo proti Šalomounovu chrámu, uctívaly idoly cizí izraelské víře. Šalomoun se dokonce osobně zúčastnil modloslužby Baalovi, božstvu plodnosti. Ctil vedle Boha i fénickou bohyni Aštoret a Milkóma, božstvo Amóňanů.
Tady tkvěla první a základní příčina pádu veleříše, neboť jestliže i vladař sám rozpoltil svou víru, nemohl dát nejmenší záruku duchovní jednotě celé říše. A země rozdělená již v srdci svého vladaře musela být dříve nebo později rozdělena i mocensky. Šalomoun ostatně urychlil i teritoriální rozpad.
Přílišným centralizováním vlády, nesmírnými finančními nároky na stavby v Jeruzalémě, na budování loďstva, armády a pevností jen podporoval odstředivé tendence izraelského severu. (Mimochodem stálé vojsko čítalo, podle dochovaných údajů, 12 tisíc jezdců a 1400 vozů.)
Vládci se konečně dostalo i prorockého varování: když se prorok Achijáš (Ahiáš) ze Šíla setkal s jedním z dvanácti místodržících, s Jarobeámem, roztrhal svůj plášť na dvanáct dílů. Jarobeáma, který (jako ostatní kolegové) vybíral daňové poplatky pro královskou pokladnu, Achijáš vybídl, aby si vzal deset kusů.
Tak totiž dopadne i říše – deset kmenů obdrží pod svou vládu právě Jarobeám a jen judská oblast a kmen Benjamín zůstane pod správou Jeruzaléma.
Prorok dal místodržiteli na vědomí, že Bůh nechá malý díl země ve správě Šalomounova potomka nikoliv s ohledem na dynastii, ale proto, „aby... zůstalo planoucí světlo po všechny dny přede mnou v Jeruzalémě, v městě, které jsem si vyvolil, abych tam dal spočinout svému jménu“. (1 Kr 11,36) Jarobeáma pak prorok varuje, aby šel po Božích cestách...
Nakonec jen malá poznámka o literární činnosti tohoto vladaře. Šalomoun údajně složil 3000 přísloví, 1015 písniček a tradice mu připsala zejména Píseň písní – tedy Píseň Šalomounovu, dílo Kazatel, které se stalo součástí Písma, knihu Přísloví a žalm 127.
Věčně aktuální jsou ovšem Šalomounova slova o marnosti. K těm se vraceli i autoři Talmudu, a v citátech J. Hirsche čteme: „Marnost nad marností, vše marnost!“ „Výkřik tento opakuje král Šalomoun sedmkrát dle 7 oddílů života lidského. Sotva se narodil, již se člověk celuje a líbá; je-li 2 – nebo 3letý, povaluje se ve špíně a béře vše do úst; 10letý jest jako nepokojná srnka, 20letý bezuzdný oř, ženatý jest jako osel se sedlem; stal-li se otcem, žije ve značných útrapách a strastech, staraje se o děti; zestárne-li, stane se dětinským. Než moudrost uděluje všem 7 oddílům života šlechetné rysy.“

Pokračování...