Málo platné - i když náš Mistr nevynikl jako fotograf, nelze mu upřít, že byl skvostnou figurkou našich filmů. Hrával většinou menší role, ale režiséři by sotva našli skvělejší obsazení, a řekněme si popravdě, že zastínil často i velmistry před kamerou. Tak sám nikdy nemohu zapomenout na hospodské rvačky v "saloonech" Limonádového Joe. Ostatně v našich vzpomínkách paní ilustrátorka Olga Janíčková neopomněla například fotografii, na níž se Pepík s nespoutanou chutí a vášní zakousl i do houslí.
Byl skvělým hospodským Palivcem, ale také šikovatelem Vaňkem, a nic bych nedal za to, že by byl nejskvělejším žroutem Balounem, kdyby ho režisér do této role obsadil. Půvabný byl ovšem pokaždé, když měl hrát vandráky a loupežníky, a svou fotogenickou postavu skvěle uplatnil i jako asistent psychiatra Chocholouška ve filmu "Jáchyme, hoď ho do stroje." Když tedy ještě dnes na kdekoho chceme poslat Chocholouška, máme hned představu o tom, jak nás v bílém plášti sebere Pepík Hlinomaz.

Když jsem připravoval 52 setkání s Josefem Hlinomazem v dávno zaniklém Světě v obrazech, býval zapracován do jinak pestrého časopisu v podobě osvěžující humorné postavy. Na dalších stránkách bývali ovšem také státníci, kteří se v těch časech, na počátku sedmdesátých let, líbali tím vřeleji, čím víc se nám eklovali. Vzpomínám si, jak jsme jednou hodnotili příjezd Brežněva do Prahy.
Na letišti jej vítal Gustav Husák, a hubičky jen mlaskaly. hned na levou, hned na pravou tvář, potom si to ještě zopakovali, a scéna končila vřelým, skoro bych řekl francouzským polibkem ústa na ústa. "Ti dobytkové se políbili celkem desetkrát", pravil Hlinomaz, když jsme listovali novinami.
"No čuňárna to byla", odvětil jsem, "ale s tím počtem (a na počty byl Pepík slabý, jak sám přiznával) to nesedí. Bylo těch polibků jen pět", namítl jsem. Ale on na to: "Tak to tedy ne. Musíme počítat  že byli dva, pokaždé si mlaskl jak Husák, tak Brežněv, takže dvakrát pět je deset."
A tak, i když sám jako fotograf moc nevynikl, málo platné, jako hodnotitel historických a filmově doložitelných scén, byl Hlinomaz mistrem nad mistry. Nahlédněte, jak on sám své fotoumění hodnotí:

Tak tedy: Jestli fotografuju? Taky jsem s tím začal. Jednoho dne ocitl jsem se v Oděse, abych se odtamtud plavil lodí do Tunisu. A co nevidím, kdekdo z té naší výpravy má kolem krku řemen a na řemeni aparát. Někteří turisté měli jich několik a vypadali jako věšák na aparáty za výkladní skříní.
Takový turista má aparát na černobílý film, aparát na barevný film, aparát na barevné diapozitivy, apartát na plastické barevné snímky pro výrobu kotoučů do kukátek na koukání na barevné plastické obrázky a aparát na filmování, tedy na výrobu filmů pro domácí biograf, v němž hraje hlavní roli vlastní choť, neboť choť sama filmovati neumí a jsou z toho potom snímky a la choť na oslu, choť na kráčejícím velbloudu, choť smlouvající s Arabem v turbanu, choť s melounem, choť s Mamelukem, choť obklopená domorodými dětmi toužícími po cigaretě, choť po kotníky v moři, choť po kolena v moři, hlava choti v moři a naopak, choť s melounem na poušti, pod oranžovníkem, pod datlovníkem, pod fíkovníkem, na lodi, za lodí, před lodí a pod lodí, choť v Kartágu a opět chotiny nohy koukají z vody a voda teče z vyléznuvší choti z vody, choť pije kafe a choť v Orientě zakuřuje vodní dýmku.

Tenhleten manžel donutil pak jednou choť, aby lezla na bárku, a choť spadla do vody v letních šatečkách a celý den spolu nemluvili a pan choť si zapomněl votrávenou choť vyfotit, ale možná, že ani nechtěl, byla by ještě votrávenější.

 Dychtiv těchto radůstek, zakoupil jsem si v Oděse aparát Ljubitel a započal jsem s fotografováním. Ochotní spoluturisté mi do aparátu vložili film, nařídili mi expozici, zaostřili buď na něco nebo na nekonečno. Ale když ten turista, co mi tam dával film, nebyl po ruce a oni se mě vyptávali, kolik mám dinů a šajnerů a já nevěděl, tak jsem nakonec zaostřil na nekonečno a fotil jsem všude všechno - a víte, že to všechno dobře dopadlo?

A tak po návratu opatřil jsem se Exaktou Varex (ještě ji mám schovanou i s Ljubitelem) a dal jsem se do toho. Jenže zas mi tam museli dávat film a zase mi museli radit. Mám i expozimetr. Ale zjistil jsem, že nemám dost inteligence, abych pochopil, co ty číslice znamenají a co znamenají podobné číslice na objektivu, kde je jich snad ještě mnohem víc.
A na tom aparátě je tolik mačkátek, otáčítek a nakrucovátek, že jsem si to nikdy nezapamatoval, a tak po určitých zkušenostech přestal jsem aparáty s sebou vozit. Za prvé to furt překáží, za druhé se to furt někde zapomene, za třetí musíte někoho votravovat, aby vám tam dal film a aby vám exponoval, a za čtvrté si pak dáte udělat snímky, jimiž jste sice nadšen, ale které se vám dříve či později ztratí i s tím filmem, a už je nikdy neuvidíte a nenajdete, nanejvýš když hledáte něco úplně jiného. A tak se na ně po letech podíváte a pak už se ztratí navždy. Za páté, když necháte někde aparát ležet, je pravděpodobné, že ho někdo ukradne.

Leč poštěstí-li se vám někdy fotografovati dámu jen tak beze všeho, jak byla stvořena, výsledek je buď černá víla ve tmě neznámého původu, anebo se musíte poradit s odborníkem. Jenže, když se s takovými vydařenými snímky někde pochlubíte, je pravděpodobné, že vám je někdo ukradne. Abyste tomu předešli, schováte si ty snímky tak, že už je nikdy nenajdete, film rovněž, a stejně vám zbude jenom ta vzpomínka a tu byste měli i bez fotografování, neboť nejen fotografováním živ je člověk v souvislosti s dámami, není-liž pravda?

A tak si myslím, že přece jenom nejlepší je, když fotografuje někdo, kdo to umí. Jednak těch fotografií na světě musí být tolik, že se to nemůže náležitě uplatnit. a za druhé, za třetí, za čtvrté, za páté a tak dále, do nekonečna... ledaže, a už prý něco takového existuje, Japonci to vykoumali, fotografický aparát pro vola. To je můj případ. potřeboval bych aparát s několika roboty a s větším počtem kybernetů a s jedním robotem navíc, který v případě, že bych aparát zapomněl, by vykřikoval: "Vole!" nebo aspoň "Blboune, zase jsi mě zapomněl!" Eventuálně v Neapoli mohl by vykřikovat "Zloděěěěěěj, chyťte ho!" Italsky samozřejmě. S Neapolí, jak už víte, mám totiž ty nejošklivější zkušenosti. Ještě, že jsem tam neměl aparát.