Fejetony naší Evy

U nás v sousedství žil jeden člověk, o kterém se říkalo, že je tichý blázen. Jako dítě jsem často přemýšlela, co to vlastně znamená. Ten pán byl opravdu tichý, na pozdrav odpovídal sporadicky, vždycky se díval trochu stranou, málo vycházel z domu. Ale když se nám ho podařilo potkat, většinou si něco pro sebe povídal. To mi bylo divné, když tichý blázen, tak má přece mlčet, ne?

Nedávno jsem si na něj vzpomněla. V autobuse u tyče stál mladý muž, čerstvě ostříhaný, oholený, navoněný. Světlý oblek mu skvěle padl, jemně proužkovaná kravata báječně ladila se zelenkavou nažehlenou košilí a boty měl nablýskané do vysokého lesku. Tedy, ne že bych tak zírala na mladé muže, koneckonců, věk už na to opravdu nemám. Ale přesto mne zaujal. A to tím, že mluvil.
Mluvil nahlas a srozumitelně, ale ač byl autobus plný lidí, nikdo k němu očividně nepatřil. Pochopila jsem, až když se trochu pootočil. Ano, ten člověk měl na uchu takové udělátko a v ruce držel mobil. Bůh ví, kam cestoval, ale tu půlhodinu, kterou jsme s ním strávili, skvěle využil.
Dozvěděli jsme se, že smlouva s klientem XY byla uzavřena, pohledávka u dalšího je vymáhána, ale bude třeba více zatlačit, zákaznice z Bubenče má vyšší nároky na kvalitu a havárie firemního auta na D1 zkomplikovala dodávku zboží. Ale nasazujeme krizovou variantu, takže vše je vlastně OK.

To nás všechny opravdu zahřálo u srdce. Skoro bych mu řekla, jakou mi to udělalo radost, ale měl takový zamžený pohled. To je trochu eufemistické vyjádření, normálně se tomu říká, že zíral „do blba“.
Věřím tomu, že by se lekl, kdyby ho někdo vyrušil. Koneckonců, když jdete k někomu do kanceláře, tak nejdřív zaklepete. A on vlastně v takové kanceláři byl, jen nebylo na co klepat. Nu, vlastně dvě dámy, které to vše měly v „přímém přenosu“ (seděly totiž přímo u tyče, které se ležérně držel), si ťukaly na čelo. Taky jsem zaslechla něco o tichém bláznovství.

Pokud by to byla pravda, stala se z něj epidemie. Lidí, kteří na ulici, v úřadě, v dopravních prostředcích hovoří hlasitě jakoby sami pro sebe, přibývá.
Obávám se, že přijde čas, kdy se dialog bude odvíjet pouze přes mobilní operátory. Nebude potřeba sdělovat nepříjemné věci z očí do očí. Zanikne soukromí.
O hádce s manželem, o zadlužené firmě, o nezbedných dětech se dozví široké okolí.
A proč ne, vždyť ti, co chodí kolem, sdílí s námi společnou cestu do práce, sedí za přepážkami úřadů, nás osobně neznají.
Tak proč nesdělit okolnímu světu, že jsme smutní, šťastní, zoufalí, že nás má (nemá) ráda, že potřebujeme nutně půjčit peníze, co budeme vařit? Koneckonců, dneska to slyší ostatní ode mě, zítra, nebo už za pár minut, uslyším totéž od někoho jiného.

Včera jsem potkala na rohu Londýnské a Jugoslávské paní středního věku. V rukou nesla očividně těžké nákupní kabely a mumlala si: „Tak zeleninu, pečivo a maso mám. Ještě prášek na praní…To už asi neunesu…“ Tak tentokrát to bylo jasné. Tady se nehovořilo do malého mikrofonku, tady se mluvilo k někomu tam nahoře. Jenže ten někdo asi neslyšel. Zřejmě si pomyslel něco o tichém bláznovi. Ale to se určitě mýlil. Nedávno jsem se dočetla, že samomluva není příznakem duševní choroby…