FEJETONY NAŠÍ EVY
Setkání po letech

Září máme v povědomí coby měsíc školáků. Dojímáme se při pohledu na vyjukané prvňáčky i na vystresované novopečené studenty středních škol a vzpomínáme na vlastní první kroky za vzděláním. My, abiturienti, jim vlastně můžeme i tak trochu závidět. Čas totiž překryl neoddiskutovatelný fakt, že dětství je pro jedince obdobím zvýšeného rizika a že mládí jsme také neprožili jen v rytmu oblíbených hitů té které doby.
Melancholická nálada nad prvním zářijovým dnem nás ovšem opustí ve chvíli, kdy otevřeme obálku s bujaře laděným pozváním na setkání třídy po x letech. Pokud je to sraz po deseti letech, nic zvláštního se neděje. Ale ty další desítky jsou už tristní. Setkání s bývalými spolužáky a spolužačkami se stává noční můrou. Zvláště pro ženy.
Zatímco muži uvažují pouze nad volbou mezi páskem a šlemi, meditace žen nad otevřeným šatníkem končí zcela zákonitě větou: „Už zase nemám co na sebe!“ Poté, co dotyčná abiturientka zavrhne krátkou sukni (aby mě nepomluvili), dlouhou sukni (škrtí v pase), šaty (vypadám v nich staře), kostým (přece nepůjdu za sekretářku), kalhoty (jsou příliš obepnuté v bocích – eufemismus k pravdivějšímu vyjádření mám velký zadek), zbývají v podstatě už jen plavky (i ty se od léta jaksi srazily) a lyžařská výbava.
Toto neblahé zjištění dovede nešťastnici k úvaze, proč by vlastně měla na ten večírek chodit. Těch pár opravdových přátelských vztahů vydrželo doposud.
A ostatní? Už vidí, kterak jedna z „bývalých“ hodnotí každého od hlavy až k patě (dělala to ostatně už ve škole).
Jejím očím neunikne jediná vráska, odhalí i pečlivě zamaskované tukové polštářky a ani teď to nesmlčí. Jedovatý jazyk ostatně k ostřížímu zraku většinou patří.
Pak jsou tu tzv. úspěšní lidé. Pokud oni neudělali „díru do světa“, předali štafetu svým dětem.
Naše modelová abiturientka ví předem, že se opravdu neuměla o své potomky dobře postarat. Nemají vysokou školu (případně dvě), nevydělávají měsíčně tolik, co ona za rok, případně se neoženili či neprovdaly do zazobaných rodin. Takže je jí jasné, že na setkání příliš nezazáří. Leda snad, kdyby vyprávěla o ranách osudu, které ji za ta léta postihly. V tomto bodě by se možná mohla zařadit dost vysoko. Ale na katastrofy byla vždycky dobrá ta hubená ze třetí lavice u okna. Jistě bude mít novinky, které si nezadají s hororem. Takže zase nic.
Nakonec s povzdechem vytáhne ze skříně tzv. „divadelní soupravu“ sestávající z blůzy a sukně a po poradě se zrcadlem zavrhne návštěvu kosmetičky jako zcela zbytečnou investici (co by tak asi se mnou mohla ještě udělat!). Rozhodne se, že nepůjde ani za diblíka, ani za úspěšnou dámu a už vůbec ne za utrápenou chudinku. Půjde prostě sama za sebe. Že to bylo správné rozhodnutí, pozná po hodince večírku. Když má za sebou vyčerpávající maratón „zpovědí“ každého z účastníků, s údivem zjistí, že se výborně baví.
A že ostatní, až na pár výjimek, záležitost abiturientského setkání pojednali stejně jako ona.
Takže až najdete ve schránce pozvání na sraz třídy po x letech, neděste se a s úsměvem se vydejte na cestu proti času. Věřte, že i když na ní nepotkáte své mládí, sejdete se s milými lidmi, kteří pro vás před léty opravdu hodně znamenali a možná mohou znamenat i dnes. A že totéž jednou čeká i letošní „prvňáky“.