Renata Šindelářová: Potřebují někoho, na koho se můžou spolehnout

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Jak si představujeme dětský domov? Věřím, že většina z nás docela jinak, než jak tomu ve skutečnosti je. Protože ačkoliv název zůstává stejný, v dětských domovech se toho v posledních letech mnoho změnilo. Dřívější internátní typy, s centrální jídelnou a dětmi rozdělenými podle věku, vystřídaly domovy typu rodinného. Děti tu spolu žijí v úzkých skupinách, bez rozdělení pohlaví a věku, a učí se hospodařit. Zkrátka všechno tak, aby se výchova co nejvíce podobala té, jakou by děti dostaly doma.Jana Jirásková v kanceláři vychovatelů

 

Dětský domov v Chomutově tímto novátorským přístupem vychovává děti od roku 2004, kdy zde kvůli zavedení nového systému proběhla rozsáhlá rekonstrukce.
Když se dnes projdete tamními místnostmi, nepoznáte rozdíl mezi dětským a vaším domovem. Nechybí kuchyně, obývací pokoj, televize ani knihovna. Určitě byste k dětskému domovu nepřiřadili přívlastek „ústavní“ (zní spíš jako nadávka), zato byste neváhali užít slovíček „útulný“ a také „moderní“.
Prakticky jediným rozdílem od klasického bytu jsou až dveře nesoucí nápis Kancelář vychovatelů. Vstoupíte dovnitř a tam už zaregistrujete vstřícný úsměv vychovatelky Jany Jiráskové.

 

•  Nejprve vás poprosím, zda byste nám mohla zdejší dětský domov přiblížit. Jak vypadá a jak to celé funguje?

V dětském domově máme vytvořené rodinné skupinky po šesti až osmi dětech. Každá rodinná skupinka, složena z dětí různého věku a pohlaví, bydlí v patře jednoho domu. A jelikož máme tři budovy po dvou patrech, celkem nás je šest skupin. Každá skupina funguje jako taková samostatná jednotka, o kterou se starají denní a noční vychovatelé. Denní vychovatelé s dětmi dělají úkoly a starají se o jejich výchovný program. Aby se děti naučily hospodařit, tak spolu s denním vychovatelem vaří od pondělí do čtvrtka večeře, v sobotu spolu vaří celý den. Ostatní jídla sice vaří jídelna, ale stoluje se vždy na budově.

Zvláštností našeho dětského domova je navíc tzv. cvičný byt, což je klasický byt v paneláku a jedná se o jakési detašované pracoviště dětského domova, kde se děti starají úplně o všechno samy, nemají ani uklízečky, ani kuchařky, jen vychovatele.

 

•  Máte tady i poměrně rozlehlou zahradu. Využíváte ji v létě? 

Samozřejmě. Děti zde mají k dispozici hřiště. V létě se na zahradu umístí bazének s vodou, jsou tam i lavičky. Jen tu existuje problém s rozšířením hracích ploch kvůli svažitému terénu. Nám to ale vlastně vyhovuje, protože v zimě se tam dá bobovat.

Vyžití na zahradě máme rádi, nemusíme chodit nikam daleko, zahrada je oplocená. I když stejně daleko jako na zahradu to máme do parku, který leží přes silnici. Myslím, že zdejší domov leží na úžasném místě. V klidné části města, přitom kousek do obchodu, na zastávku i do parku.

 

•  Před rekonstrukcí to tu vypadalo jak?

Prostory byly větší, skupiny neměly vchodové dveře. V jednotlivých budovách jsme neměli kuchyně, protože ta byla pouze centrální, stejně jako jídelna. Důležitý rozdíl je také v počtu dětí, o které se vychovatel staral. Zatímco teď je ve skupině 6-8 dětí, předtím jich bylo 15.

 

•  Vraťme se k tomu vaření. Jak to vlastně probíhá?

Ve skupině jsou tři denní vychovatelé, takže tu existuje určitý třítýdenní cyklus. v praxi to probíhá tak, že společně chodí dva vychovatelé na směnu. Jeden přijde v jedenáct a má s dětmi výchovu do šesti hodin, dělá s nimi přípravu do školy a výchovná zaměstnání.
Ten druhý má ten samý den na starosti vaření, což obnáší přijít ve tři hodiny, pak odebrat prvnímu vychovateli dvě určené děti, jež mají ten týden službu na vaření, s nimi nakoupit potřebné potraviny na jídlo, které budou vařit. Nemůžeme si však nakupovat libovolně.
Máme dané normy a především jídelníček, který tvoří vedoucí stravování. Takže jedeme podle jídelníčku tak, abychom dodrželi spotřební koš, neboli abychom zajistili dětem vyváženou stravu. Zastoupeny musí být i potraviny, které děti právě rády nemají, jako luštěniny, ryby, zelenina a ovoce, zkrátka aby se střídaly jednotlivé složky potravy. Po nákupu začne druhý vychovatel s dětmi, které to mimochodem v kuchyni moc baví, vařit. Večeře se podává v šest hodin. „Vařící“ vychovatel zůstává s dětmi až do osmi, kdy děti předává noční vychovatelce.

 Jana Jirásková se svými dětmi

•  Mám tomu rozumět tak, že se noční a denní služby střídají?

Ne. Služby se nestřídají. Denní a noční vychovatel má zcela odlišnou náplň práce. Noční vychovatel slouží jen v noci. Na starosti má děti dvou rodinných skupin, tj. v celé jedné budově. Noční vychovatel dohlédne na to, aby děti dodržely večerku (která je daná věkem), a navíc ještě pečuje o prádlo. Takže pere, žehlí a zašívá. Starší děti s tím pomáhají, aby se to naučily. Ráno pak musí noční vychovatel vypravit děti do školy. Jeho služba končí v osm hodin ráno a tou dobou musí být skupina v pořádku a domov uklizený.


 
•  Že děti pomáhají v kuchyni a třeba i s tím prádlem, je pro ně určitě bezvadná příprava.

Ano. Dřív byl problém s tím, že když odtud děti odešly, tak si neuměly ani namazat chleba. Dostaly všechno rovnou pod nos, oslazený čaj, namazaný rohlík, vůbec nevěděly, jak se to dělá, natož kde se to kupuje.
O vaření ani nemluvě. Dnes už sedmileté dítě pomáhá s loupáním brambor, krájením, prostíráním a dalšími jednoduchými úkony. V deseti či dvanácti letech už pomáhají se vším a ta nejstarší děvčata zkouší někdy vařit sama, jen s technologickým postupem a dohledem. Zkrátka až odtud jednou odejdou, budou zcela samostatné.

 

•  Jak to vlastně probíhá, s tím odchodem?

Podmínky k odchodu jsou vlastně dvě. Dosažení věku 18 let a dokončení vzdělání. Dítě může zůstat třeba do šestadvaceti, pokud stále studuje. Na druhou stranu, pokud je již dospělé, může napsat písemnou žádost panu řediteli a může odejít.

Měli jsme tu třeba studenta vysoké školy, který tu bydlel docela samostatně v zadních prostorách, kde měl zařízenou místnost a zadním vchodem přicházel a odcházel. Nemusel dodržovat režim jako ostatní, měl povinnost pouze zapsat svůj příchod a odchod, abychom měli určitou kontrolu. Škoda, že nakonec mu i tahle kontrola vadila, takže z domova odešel dřív, než dostudoval.

 

•  A jak probíhá studium na středních školách? Jezdí děti na internát?

Některé dojíždějí, ale většina se učí tady. Pokud to jde, snažíme se spíš vybírat učební obor či střední školu v místě, protože dětský domov musí poplatky za internát zaplatit. Pokud si ale někdo vybere školu, jejíž náhradu nelze v Chomutově zajistit, a pokud je předpoklad, že má pro studium nadání, umožníme mu to. Byla by škoda promarnit talent. V takovém případě dítě dojíždí na internát a o víkendu se vrací sem, stejně jako jiní domů.

 

•  Dobře. A co v momentě, kdy dostuduje? Kam vlastně dítě odchází?

Potom jde k rodičům, protože většina zdejších dětí má rodiče. Pokud je dítě sirotek, odchází do tzv. domu na půl cesty, kde může nějakou dobu pobývat, ovšem platí zde již určitý nájem podle toho, kolik vydělává či jak vysoké má dávky.

 

•  Ještě poslední otázka ke škole. Jak probíhají v dětském domově prázdniny?

Pokud o děti zažádají rodiče a sociální pracovnice v místě bydliště to schválí, tak jdou děti domů. Když zůstávají, mají zajištěnou náplň prázdnin tak, aby si i vychovatelé mohli vybrat dovolenou. V letošním roce 2008 mají děti zajištěné tři výjezdy. Většinou to probíhá tak, že odjedou na tábor, pak když se vrátí, tak se jim vyperou a vyžehlí věci a jedou na další.
Občas také přispěje nějaká nadace, a to se pak děti podívají třeba i k moři. Vloni byli v Chorvatsku. Doma by si určitě nic takového dovolit nemohli. Samozřejmě to má druhou stránku, kterou jim domov nahradí jen velmi těžko. Ale co se týká finančního zajištění, cokoliv potřebují do školy nebo na sebe, tak dostanou.

 

•  Mohou si i zcela libovolně vybrat třeba zájmovou činnost?

Samozřejmě. Mohou chodit na jakýkoliv kroužek. Většina mých dětí navštěvuje zájmové kroužky ve své škole, jedno děvče dělá navíc ještě atletiku.

 

•  Jaké možnosti mají v tomto vychovatelé? Mají zcela volné ruce? Mohou se svou skupinou třeba jezdit na výlety? Pomáhají dětem poznávat místní kraj?

Denní vychovatel pečuje právě o takové vyžití. Já s dětmi třeba chodím na zimní stadion bruslit nebo v létě plavat. Máme založený literární kroužek Pohádka a také jezdíme na krátké výlety. Kromě toho mohou třeba vychovatelé spojit skupiny a vzít děti na delší výlet. Takhle se třeba domluvili čtyři vychovatelé a spolu s dětmi stanovali čtrnáct dní na Třetím mlýně. Byla to taková dobrodružná výprava, takže i vařili na ohni.

 

•  A co Vánoce?

Děti mají dvoje Vánoce. Děti je proto rozlišují na „pravé“ a „falešné“. Vzniklo to proto, že někteří odjíždějí na svátky domů a jiní zůstávají tady. Tak se to dělá tak, že na Štědrý den se dělají klasické Vánoce pro děti, které zůstávají. Ale již týden předtím se dělají Vánoce pro všechny. Se vším všudy. Stromeček, dárky, štědrovečerní večeře a samozřejmě cukroví, které si děti pečou samy.

 

•  Co si myslíte o tom, že mají děti z domova špatnou pověst? Jak to lze konfrontovat s vaším osobním názorem?

V první řadě je to velice ošemetné téma, zvlášť v dnešní době. Popravdě se mi nelíbí, jak se to v médiích zevšeobecňuje a bagatelizuje. Rozhodně se nedá říci, že většina dětí z dětského domova páchá kriminalitu.
A stejně tak by žádný vychovatel, který někdy v dětském domově pracoval či pracuje, nesouhlasil s tvrzením, že jakákoliv rodina je lepší než dětský domov. Ale to se asi musí vidět, co všechno mohou děti od svých vlastních rodičů zakusit. Že vlastně tady se mají jako v ráji.

A musím podotknout, že ty děti tady to vědí. Tedy ty starší. Menší přirozeně touží k rodičům, ať ti jsou jacíkoliv. Mají takovou citovou touhu, stále doufají, že to bude lepší, stále věří všem slibům.
Ale pak tu zůstanou rok, dva, sedm let. Až se dostanou do toho ožehavého věku a začnou přemýšlet trochu jinak. Tehdy začínají třenice. Děti se na své rodiče zlobí, ptají se: „Proč mi stále lžou? Proč nic neudělají?“ Až nakonec se třeba stane, že řeknou, jako jedno naše děvče: „Jsem ráda, že jsem tady, že se vyučím. U mámy bych se nikdy nevyučila.“ To je pak pro vychovatele a pro domov velká odměna.

 

•  Stává se, že ti starší třeba už nechtějí jezdit domů?

Stává, ale spíš v menšině případů. Přese všechno jim vyhovuje, že doma nemají tak pevný režim, že si můžou dělat, co chtějí, doma také většinou mají staré dětské kamarády. A tak jedou domů třeba i za cenu, že se vrátí zklamaní a hladoví.Paní vychovatelka domlouvá s pohádkovou babickou literární kroužek

 

•  Když už jsme u toho hladu… V jedné literární soutěži jsem zaregistrovala příspěvek dívky, která popisovala, že trpí hladem v dětském domově. Především v noci a hlavně z důvodu, že v lednici se prý nesmějí přechovávat přes noc žádné potraviny. Byla to vlastně taková óda proti byrokracii.

To se u nás nemůže stát. Kromě skříňky s trvanlivými potravinami a pečivem máme v lednici potraviny, které takové skladování vydrží. Nesmí se zde přechovávat pouze nic otevřeného, jako třeba paštika nebo jogurt, to ano.
Ale třeba k vajíčkům, máslu a marmeládě mají děti stále přístup. Noční vychovatelka jim vaří třeba palačinky nebo pudink, to mají děti rády. Kromě toho dostávají z kuchyně druhé večeře, jelikož hlavní večeři mají už v šest.
Starším klukům se třeba pošle z kuchyně i celý bochník chleba, aby se nasytili.

 

•  Možná je to nějakým vnitřním řádem toho konkrétního domova…

Možná ano. Náš vnitřní řád však nic takového neobsahuje. Ačkoliv tam najdete spoustu jiných věcí. Vnitřní řád domova doplňuje zákon a určuje mnohá pravidla. Je zde dané, jak budou děti odměňované (tresty ve skutečnosti nejsou), kolik peněz dostanou na dárky k narozeninám a svátkům, za jakých podmínek odcházejí z domova, zkrátka na co mají nárok i jaké mají povinnosti, a stejně tak jaké povinnosti mají vychovatelé.

 

•  Říkáte „vychovatelé“. Máte tady i muže? Napadá mne totiž, jestli dětem nechybí mužské vzory?

Kdepak, my máme na každé skupině jednoho vychovatele. Když jsem na začátku říkala, že se u jedné skupiny střídají tři denní vychovatelé, tak to se vlastně jedná o dvě ženy a jednoho muže. Jedinou výjimku tvoří rodinná skupina malých dětí od tří let, tam jsou jen vychovatelky.

                        

•  Jak dlouho tu vlastně pracujete? A jak dlouho pracujete s dětmi?

Tady pracuji osm let a je to stejná doba, kterou pracuji s dětmi. Předtím jsem měla jiné povolání. V kanceláři, jako účetní a sekretářka. Jenomže když jsem po mateřské dovolené chtěla nastoupit zpátky do firmy, dostala jsem výpověď. Sháněla jsem práci a tehdy se  naskytla příležitost pracovat jako noční vychovatelka.

Měla jsem na starost skupinku starších dětí, všechny o hlavu vyšší než já. Začátky byly krušné, dávala jsem každý den výpověď. A přitom mám tři vlastní děti a s výchovou tedy zkušenosti. Jenomže zdejší děti reagují jinak, než jste zvyklí doma. Člověk na ně nemůže dělat cukrbliky a pak očekávat poslušnost. Nejprve musí získat respekt. Pak už může povolit, ale až potom, co si zbuduje pořádek. I za cenu, že by si měl na toho přísnýho jenom hrát.

Většina lidí si myslí, že děti v domově hlavně potřebují nahradit rodiče. Ale oni svou mámu a tátu doma mají. Potřebují někoho, na koho se můžou spolehnout, komu můžou důvěřovat a koho respektují. Jenomže, protože jim to poslouchání a vůbec všechno kolem režimu není vlastní, přizpůsobují se těžko. Zkrátka vychovatele může dělat jenom ten, kdo má přirozenou autoritu a je schopen dát dětem i kus sebe. Jinak to nemá smysl, většinou odejde. On výsledek je vidět stejně, až když dítě opustí brány domova a postaví se na vlastní nohy.

No a já jsem to tedy ty první týdny nakonec vždycky vydržela, vydržela, vydržela, až se mi to začalo líbit. Děti mě začaly poslouchat a já jsem se tak nadchla, že jsem si udělala další školu, abych mohla dělat denní vychovatelku. Dnes si už nedovedu představit, že bych měla pracovat v kanceláři, protože bych se asi unudila. Baví mě to a těší mě, že co dělám, má nějaký smysl.

www.ddcv.cz

Foto © autorka

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 03. 2008.