Renata Šindelářová: Bublinky

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Uvnitř bytu Simona zaslechla dětský pláč. Janička! Zajisté se zase vztekala kvůli nějaké maličkosti. Simona si pomyslela, jak obdivuje Markétinu trpělivost a stiskla zvonek. Pláč ustal.
Následovaly kroky a ve dveřích se objevila Markéta. „Ahoj! To jsem ráda, že jsi přišla! Pojď dál!“
„Už to dlužím dlouho,“ připustila Simona.
„Já vím,“ řekla Markéta. „Od té doby, co mám dítě, se už tak často nevídáme. To je tím, že máme každá jiné starosti. Kdybys měla taky dítě…“
„Dej pokoj! Nejmíň do třiceti se k takové šílenosti nechystám a po třicítce si to ještě moc a moc rozmyslím!“
Malá Janička se objevila ve dveřích dětského pokoje. Tvář měla od pláče pokrytou červenými flíčky. Zvědavě zkoumala dvě osoby v předsíni.
„Ahoj, Jani!“ pozdravila ji Simona. „Co jsem to slyšela? Ty jsi plakala?“
Markéta odpověděla za dceru. „Přímo řvala. A jestlipak víš proč? Kvůli bačkorám. Podívej, už je zase nemá. Nechce je nosit.“
Dítě se trucovitě od žen odvrátilo a v hrané ignoranci se začalo zabývat dveřmi. Jednou ručkou hýbalo klikou a druhou postrkovalo v pohybu dveřní jazýček. Simona na něj promluvila: „Pročpak nechceš nosit bačkůrky, Jani? Ty máš takové krásné, s beruškama! Já mít takové, tak je nesundám ani do postele!“
Markéta se plácla rukou do čela. „Ty mi tedy pomůžeš!“ sdělila polohlasně Simoně.

Potom chodbu i dítě opustily. Markéta připravovala kávu. „Nedáš si ještě něco? Víno? Minerálku?“ nabízela ochotně přítelkyni.
„Spíš bych si zapálila,“ oznámila Simona a vzápětí dodávala. „Já vím, že vy nekouříte, ale mohla bych si na chvíli vlézt na balkón?“
„Jasně. Zatím před tebou schovám husu, co mám v troubě, abys nám jí nesnědla.“
Simona se usmála a vylovila z kabelky cigarety.
Před dveřmi na balkón seděla malá Janička. Hrála si s plyšákem a několika autíčky a ve vytahaných punčoškách a dlouhém tričku působila roztomile. I obličej jí mezitím pěkně zrůžověl. „Ahoj,“ pozdravila, jako by dnes Simonu viděla poprvé. „Kam deš?“
„Na balkón. Pustíš mě?“
Janička se po zadku odsunula dál. „A co tam budeš dělat?“ vyzvídala.
Z nějakého důvodu se Simoně nechtěla říkat holá pravda. Snad intuice, že by se dítěti neměl od začátku kazit pohled na svět. Kdyby se nyní přiznala k cigaretě, znělo by to  cynicky. „Jdu se podívat, jak je venku hezky.“ Tuhle lež nemohla bezprostřední dětská nevinnost odhalit, Janičku určitě nenapadne, že zvenku teprve před chvílí přišla.
„Já chci taky,“ konstatovala Jana.
V situaci vycítila Simona příležitost. „Mohla bys jít se mnou. Jenomže na balkón se bez bačkůrek nesmí. Podívej, já mám také pantofle, co mi půjčila maminka, vidíš?“
Janička sklonila hlavu. „Hmmm.“ Dlouze přemýšlela.
Simona bojovala se smíchem. Janiny hloubané úvahy se před ní odvíjely jako groteska.
Nakonec Jana kývla. „Tak počkej, já je pšinesu.“
Za chvilku byla zpátky. Vítězoslavně předala bačkůrky Simoně. Vida, jak to jde i bez pláče a pocitu ukřivdění! Simona nejprve vytáhla Janičce punčocháče, které jí dole přečnívaly, až si po přebývající vrstvě šlapala. Potom Janičce bačkůrky nazula. Pomyslela si, že to Markétu určitě překvapí a už si v duchu představovala, jak se spolu budou přátelsky škorpit, která z nich dvou to umí lépe s dětmi.
Společně vstoupila s děvčátkem na balkón. Zapálila si cigaretu.
„Ty koužíš?“ zeptala se Janička podmračeně. Zřejmě už ji podezřívala, že to s tím jejím kocháním přírodou nebude tak horké.
„Někdy,“ odpověděla.
Janička si ucpala nos. „Fuj, to smldí!“
Postavila se tedy tak, aby kouř vanul na druhou stranu. „Podívej, tamhle běží pejsek!“ zvolala, čímž se jí podařilo odvést Janinu pozornost.
Janička se vtiskla mezi zeď a betonové zábradlí. Prostor to byl tak úzký, že jím měla velmi omezený výhled. Vystrčila ven nohu v bačkůrce. Neprotáhla by se, přesto v Simoně zatrnulo. „Co děláš!“ okřikla ji. „To nemůžeš!“
Janička stáhla nohu zpátky. „Ploč?“ zeptala se a podívala se na ni. Jako by Simonu zkoušela!
„Protože by ti mohla spadnout bačkora,“ vysvětlila Simona. Až pozdě ji napadlo, jestli Janu nevědomky nenavedla, jak by se nepohodlných bačkor zbavila.
Ale Janička už nad tím nepřemýšlela. Zlobilo ji, že vidí tak málo. Natáhla k Simoně ruce a přikázala. „Vem mě!“
„Teď nemůžu.“
„Ploč?“
„Protože kouřím.“
„A ploč koužíš?“
Simona vzdychla a típla cigaretu. Děti! Chvíli jsou milé, ale vzápětí člověka zdeptají. Na návštěvě si s nimi Simona hraje, ale celý den by ty věčné otázky a vztekání a starosti nezvládla. Přitáhla si Janičku k sobě. „Tak co, už jsi spokojená?“
Jana přikývla. „Jo.“
„Alespoň někdo.“
„Žíkej něco!“ přikázala zase Janička.
„A co?“
„Co vidíš?“
A tak spolu hrály hru, kdo dřív udiví pejska, kočárek, červené auto, mráček a kluka na kole. Janičce se hra líbila a když Simona oznámila její konec, okomentovala to hlasitým: „Ach jo.“

Sotva přestoupily práh bytu, vzpomněla si Janička, že potřebuje čůrat. „Kde je maminka?“ sháněla se, ale obě slyšely, že Markéta s někým telefonuje.
„Zvládneme to i bez maminky,“ rozhodla Simona. „Už to přeci umíš sama, ne? Já tě jen doprovodím.“
„Tak jo,“ souhlasila Janička a popadla tetu Simonu za ruku. „Poď!“
Na toaletě se Jana sama svlékla a usadila se na místu. Když se chystala záchod spláchnout, přitáhla Simonu. „Koukej!“
Simona se s pocitem odporu nahnula nad mísu. Proud modré vody sklouzl po stěnách a zabublal ve středu mísy. Hladina se zklidnila, ale dezinfekční roztok vytvořil na povrchu hladiny namodralé bublinky. Některé se nafukovaly a praskly, jiné se naopak zmenšovaly, až docela zmizely pod vodou.
Zatímco si společně myly ruce, Markéta už na ně z kuchyně volala. „Co tam tak dlouho vyvádíte, vy dvě? Simčo, taky jsi nemusela vykouřit celou krabičku najednou!“
Simona svou kamarádku následovala. „Promiň, ale tvoje dcera mě zaměstnala na plný úvazek. Jo, a má pro tebe překvapení.“
„Vážně? Janičko, pojď sem, co pro mě máš?“ zvolala Markéta.
„Už ti někdy ukazovala bublinky?“ zeptala se Markéty Simona.
„V záchodě? No jasně, ta už objevila takových věcí, že se nestačím divit.“
„Teď už chápu, proč se říká, že děti žijí v jiném světě.“
„Myslíš, že ten jejich je hezčí?“
„To rozhodně. Alespoň pro ty, kterým ho nějaký nezodpovědný blbec nezkazí. Jinak ale, když to vezmeš, tak je ten jejich svět pravdivější. A my si ten svůj všední děláme tím, jak ho  nevnímáme.“
Příčina této životní moudrosti, Janička, se dostavila v plné polní. Náruč přetékající hračkami, na hlavě Markétin klobouk a v puse starou láhev s dudlíkem.
Samozřejmě bez bačkůrek

http://www.sweb.cz/sindelarovar

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 10. 2005.