 Uvnitř bytu Simona zaslechla dětský pláč. Janička! Zajisté se zase vztekala kvůli nějaké maličkosti. Simona si pomyslela, jak obdivuje Markétinu trpělivost a stiskla zvonek. Pláč ustal. - Následovaly kroky a ve dveřích se objevila Markéta. „Ahoj! To jsem ráda, že jsi přišla! Pojď dál!“
- „Už to dlužím dlouho,“ připustila Simona.
- „Já vím,“ řekla Markéta. „Od té doby, co mám dítě, se už tak často nevídáme. To je tím, že máme každá jiné starosti. Kdybys měla taky dítě…“
- „Dej pokoj! Nejmíň do třiceti se k takové šílenosti nechystám a po třicítce si to ještě moc a moc rozmyslím!“
- Malá Janička se objevila ve dveřích dětského pokoje. Tvář měla od pláče pokrytou červenými flíčky. Zvědavě zkoumala dvě osoby v předsíni.
- „Ahoj, Jani!“ pozdravila ji Simona. „Co jsem to slyšela? Ty jsi plakala?“
- Markéta odpověděla za dceru. „Přímo řvala. A jestlipak víš proč? Kvůli bačkorám. Podívej, už je zase nemá. Nechce je nosit.“
- Dítě se trucovitě od žen odvrátilo a v hrané ignoranci se začalo zabývat dveřmi. Jednou ručkou hýbalo klikou a druhou postrkovalo v pohybu dveřní jazýček. Simona na něj promluvila: „Pročpak nechceš nosit bačkůrky, Jani? Ty máš takové krásné, s beruškama! Já mít takové, tak je nesundám ani do postele!“
- Markéta se plácla rukou do čela. „Ty mi tedy pomůžeš!“ sdělila polohlasně Simoně.
Potom chodbu i dítě opustily. Markéta připravovala kávu. „Nedáš si ještě něco? Víno? Minerálku?“ nabízela ochotně přítelkyni.- „Spíš bych si zapálila,“ oznámila Simona a vzápětí dodávala. „Já vím, že vy nekouříte, ale mohla bych si na chvíli vlézt na balkón?“
- „Jasně. Zatím před tebou schovám husu, co mám v troubě, abys nám jí nesnědla.“
- Simona se usmála a vylovila z kabelky cigarety.
- Před dveřmi na balkón seděla malá Janička. Hrála si s plyšákem a několika autíčky a ve vytahaných punčoškách a dlouhém tričku působila roztomile. I obličej jí mezitím pěkně zrůžověl. „Ahoj,“ pozdravila, jako by dnes Simonu viděla poprvé. „Kam deš?“
- „Na balkón. Pustíš mě?“
- Janička se po zadku odsunula dál. „A co tam budeš dělat?“ vyzvídala.
- Z nějakého důvodu se Simoně nechtěla říkat holá pravda. Snad intuice, že by se dítěti neměl od začátku kazit pohled na svět. Kdyby se nyní přiznala k cigaretě, znělo by to cynicky. „Jdu se podívat, jak je venku hezky.“ Tuhle lež nemohla bezprostřední dětská nevinnost odhalit, Janičku určitě nenapadne, že zvenku teprve před chvílí přišla.
- „Já chci taky,“ konstatovala Jana.
- V situaci vycítila Simona příležitost. „Mohla bys jít se mnou. Jenomže na balkón se bez bačkůrek nesmí. Podívej, já mám také pantofle, co mi půjčila maminka, vidíš?“
- Janička sklonila hlavu. „Hmmm.“ Dlouze přemýšlela.
- Simona bojovala se smíchem. Janiny hloubané úvahy se před ní odvíjely jako groteska.
- Nakonec Jana kývla. „Tak počkej, já je pšinesu.“
- Za chvilku byla zpátky. Vítězoslavně předala bačkůrky Simoně. Vida, jak to jde i bez pláče a pocitu ukřivdění! Simona nejprve vytáhla Janičce punčocháče, které jí dole přečnívaly, až si po přebývající vrstvě šlapala. Potom Janičce bačkůrky nazula. Pomyslela si, že to Markétu určitě překvapí a už si v duchu představovala, jak se spolu budou přátelsky škorpit, která z nich dvou to umí lépe s dětmi.
- Společně vstoupila s děvčátkem na balkón. Zapálila si cigaretu.
- „Ty koužíš?“ zeptala se Janička podmračeně. Zřejmě už ji podezřívala, že to s tím jejím kocháním přírodou nebude tak horké.
- „Někdy,“ odpověděla.
- Janička si ucpala nos. „Fuj, to smldí!“
- Postavila se tedy tak, aby kouř vanul na druhou stranu. „Podívej, tamhle běží pejsek!“ zvolala, čímž se jí podařilo odvést Janinu pozornost.
- Janička se vtiskla mezi zeď a betonové zábradlí. Prostor to byl tak úzký, že jím měla velmi omezený výhled. Vystrčila ven nohu v bačkůrce. Neprotáhla by se, přesto v Simoně zatrnulo. „Co děláš!“ okřikla ji. „To nemůžeš!“
- Janička stáhla nohu zpátky. „Ploč?“ zeptala se a podívala se na ni. Jako by Simonu zkoušela!
- „Protože by ti mohla spadnout bačkora,“ vysvětlila Simona. Až pozdě ji napadlo, jestli Janu nevědomky nenavedla, jak by se nepohodlných bačkor zbavila.
- Ale Janička už nad tím nepřemýšlela. Zlobilo ji, že vidí tak málo. Natáhla k Simoně ruce a přikázala. „Vem mě!“
- „Teď nemůžu.“
- „Ploč?“
- „Protože kouřím.“
- „A ploč koužíš?“
- Simona vzdychla a típla cigaretu. Děti! Chvíli jsou milé, ale vzápětí člověka zdeptají. Na návštěvě si s nimi Simona hraje, ale celý den by ty věčné otázky a vztekání a starosti nezvládla. Přitáhla si Janičku k sobě. „Tak co, už jsi spokojená?“
- Jana přikývla. „Jo.“
- „Alespoň někdo.“
- „Žíkej něco!“ přikázala zase Janička.
- „A co?“
- „Co vidíš?“
- A tak spolu hrály hru, kdo dřív udiví pejska, kočárek, červené auto, mráček a kluka na kole. Janičce se hra líbila a když Simona oznámila její konec, okomentovala to hlasitým: „Ach jo.“
Sotva přestoupily práh bytu, vzpomněla si Janička, že potřebuje čůrat. „Kde je maminka?“ sháněla se, ale obě slyšely, že Markéta s někým telefonuje.- „Zvládneme to i bez maminky,“ rozhodla Simona. „Už to přeci umíš sama, ne? Já tě jen doprovodím.“
- „Tak jo,“ souhlasila Janička a popadla tetu Simonu za ruku. „Poď!“
- Na toaletě se Jana sama svlékla a usadila se na místu. Když se chystala záchod spláchnout, přitáhla Simonu. „Koukej!“
- Simona se s pocitem odporu nahnula nad mísu. Proud modré vody sklouzl po stěnách a zabublal ve středu mísy. Hladina se zklidnila, ale dezinfekční roztok vytvořil na povrchu hladiny namodralé bublinky. Některé se nafukovaly a praskly, jiné se naopak zmenšovaly, až docela zmizely pod vodou.
- Zatímco si společně myly ruce, Markéta už na ně z kuchyně volala. „Co tam tak dlouho vyvádíte, vy dvě? Simčo, taky jsi nemusela vykouřit celou krabičku najednou!“
- Simona svou kamarádku následovala. „Promiň, ale tvoje dcera mě zaměstnala na plný úvazek. Jo, a má pro tebe překvapení.“
- „Vážně? Janičko, pojď sem, co pro mě máš?“ zvolala Markéta.
- „Už ti někdy ukazovala bublinky?“ zeptala se Markéty Simona.
- „V záchodě? No jasně, ta už objevila takových věcí, že se nestačím divit.“
- „Teď už chápu, proč se říká, že děti žijí v jiném světě.“
- „Myslíš, že ten jejich je hezčí?“
- „To rozhodně. Alespoň pro ty, kterým ho nějaký nezodpovědný blbec nezkazí. Jinak ale, když to vezmeš, tak je ten jejich svět pravdivější. A my si ten svůj všední děláme tím, jak ho nevnímáme.“
- Příčina této životní moudrosti, Janička, se dostavila v plné polní. Náruč přetékající hračkami, na hlavě Markétin klobouk a v puse starou láhev s dudlíkem.
- Samozřejmě bez bačkůrek
|
