Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Autostopem v Itálii

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

52 zastavení s Josefem Hlinomazem
(část 8.)

AUTOSTOPEM V ITÁLII

Všichni, kdož znají Josefa Hlinomaze, se dozajista podiví nad nápadem putovat Itálií, ke všemu ještě autostopem, a notabene v dospělém věku, tedy v podobě a v rozměrech, které jsme u Mistra všech pláten, obraz J.H. "Škola naivity" malířských i filmových, pozorovali právě za jeho života. Dnes by takové „loupežnické“ postavě zastavil na silnici málokdo, ale ani Hlinomaz sám nebyl dostatečně proškolen v riziku krádeží. Nejezdil v Praze tramvají 22, neznal česko-anglická varování v metru, abychom si dali pozor na chmatáky, a nejspíše asi netušil, že v Itálii se odedávna na některých místech krade. Jak jsme viděli, milého Josefa potkala tato nehoda z neznalosti a naivity právě v Neapoli, kde mohl mít, dle starých rčení božská zjevení, nesmrtelné zážitky, ale kde už také mohl zemřít, neboť nic lepšího ho už v životě beztak nepotká.
Tak se, jak bylo napsáno v předchozím vyprávění, i stalo, o čemž nás Mistr bude nejlépe informovat sám.
Jak shledal nakonec ovšem Josef Hlinomaz osobně, každý malér nemusí skončit tragicky – není totiž Ital jako Ital, a není také katolík jako katolík. Každý malér se může i v dobré obrátit, a nakonec, jak se ukázalo, byl větším dobrodružstvím autostop, než denodenní přejíždění z jedné strany apeninské „boty“ na druhou. Josef Hlinomaz ovšem už podobné životní proměny měl dávno za sebou, a vzhledem k fyzické konstituci měl nervy obalené tukem a i když se občas dokázal i namíchnout, ve skutečnosti byl vtěleným kliďasem, který se dokázal i bez peněz vydat do širého světa. Dejme však slovo samotnému Mistrovi, jehož vyprávění je, jak už jsme poznali, nenapodobitelné.

Tak tedy :
Byv o nějaké to desetiletí mladší, hodně jsem autostop pěstoval, a sice pořád jedním směrem. A vždycky, když kvetly kaštany nad Zbraslaví, byl jsem o rok starší, jenže tenkrát to tolik nevadilo. Dnes přestal být autostop sportem a stal se vlastně nejlevnějším dopravním prostředkem. Ovšem nejfantastičtejší autostop jsem vyzkoušel v Italii.
Stalo se totiž, že jsem byl v Neapoli děsivě okraden o všechnu hotovost, o jízdenky, o portmonku se vším všudy.  A mně a dívce, která se mnou cestovala, nezbývalo než stopovat, pospíchat do Jugoslavie, kde jsme měli zaplacen nejen pobyt, ale dokonce i zpáteční jízdenku koláž s použitím detailu z obrazu J.H. "Ženy ve spolupráci s do Prahy. Začalo to vlastně tím, že nás dobromyslný Říman vyvezl na výpadovku Terst - pěšky s bagáží bychom snad vůbec nikdy nedošli.
Ten pán, co nás naložil, si nejdříve přečetl potvrzení od neapolské policie a ačkoliv jsme se žinýrovali, dotáhl nás do bufetu a museli jsme papat a bumbat víno i kafe a eště nám dal na cestu balík.
"Už mám být dávno v zaměstnání", pravil nakonec, "ale tady máte vizitku s telefonem, a kdybyste někde uvízli, dejte mě vědět, vezmu si volno a hodím vás do Terstu." Zahrnut našimi díky zmizel v dáli.

Pak nás vezl Fiat. Asi po dvou hodinách jízdy zastavil a řidič, že mě oholí. Měl holicí stroj na baterii, obral mi polovinu vizáže a baterka došla. Od té chvíle jsem byl napůl gentleman a napůl Babinský.
Pak nás u benzinové pumpy zatáhl do bufetu a museli jsme znovu papat a znovu bumbat. Pak povídá italsky "počkejte" a za chvíli nás zavedl k jinému řidiči do jiného auta jedoucího naším směrem. A ten opět zastavil u prvního bufetu, a tak to šlo napořád až do Terstu přes všelijaká veliká a známá města jako jsou Benátky a podobně, a všichni ti pánové co nás vezli, když výřez z obrazu J.H. "Dámská volenka" viděli ten papír od policie, opakovali jako jeden muž, že v Neapoli a na jihu vůbec nejsou Italové.
Pravá Itálie že začíná od Říma na sever a od Říma na jih že prý běží dělící čára orientu, a že jsou tam jen zloději a podvodníci.

Zkrátka asi v osm hodin večer jsme byli v Terstu. Tam se nás ujal číšník z nádražního bufetu co nás znal, protože jsme několikrát už u něho pili kafe a vino bianco za cinquanta cinque a eště jednou cinquanta cinque.
Ten nás posadil po skončení své práce do Fiata a jezdil s námi po nočním Terstu a hostil nás alkoholem. Konečně jsme zbaštili i ten balík z Říma a dali se na cestu směr jugoslávské hranice. Sláva - cestu zpáteční jsme měli už zaplacenou až domů. Z jednoho města, jehož jméno jsem už zapomněl, asi tak dvacet kilometrů za hranicemi, jsme stopovali naposled siňora za volantem, Itala popojíždějícího po Jugoslávii. Ptal se, kam jedeme. "Do Pirana", povídám.
"Nemám co dělat", vece siňor, "mám dovolenou a odvezu vás tedy do Pirana."
I jeli jsme mnoho hodin a asi v půli cesty jsme zastavili u vinárny. No a vypili jsme, včetně řidiče, mnoho a mnoho litrů a už to nebylo vino bianco, ale vino bielokoláž s detailem z obrazu J.H. "Vývoj letectví" , a protože jsme mezitím pili také vino crno, odjížděli jsme zhulákaný jako tapíři a zpívali jsme italské písně a on řídil jako Nuvolari po horských serpentinách a dobře se nám to jelo.

Když jsme se nakonec loučili a děkovali, pravil: "Jsem katolík". Nezmiňoval bych se o tom, kdyby nám právě tak neodpověděl ten druhý co nás vezl, a co mě chtěl oholit.
A tu jsme si pravili, že není katolík jako katolík, neboť v Neapoli, kde nás okradli, jsou taky katolíci.

A tak jsme se nakonec přece jen ubytovali v předem objednaném kvartýře podle plánu a ulehli jsme a spali a spali jako ti broučci od pana Karafiáta a spali a spali jako zabití a dobře se nám spalo.
A pojedu-li snad ještě jednou do Neapole, budu mít kapsu s portmonkou přišitou někde vevnitř oděvu a eště to všechno budu pomocí jiné kapsy držet v ruce a na pláž v žádném případě nepojedu v tramvajový tlačenici. Raději půjdu pěšky. Ale dost možná, že si lajstnu taxíka. Tramvají s ukradenou peněženkou se totiž cestování děsně prodraží.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 03. 2008.