Slavomír Pejčoch-Ravik: Jak jsem se stal pánem z NATO

Rubrika: Publicistika – Historie

Koho jsem potkal cestou    (1)

Osloven vydavatelem Pozitivních novin, odvážil jsem se po delší době pohnout s množstvím svých mlčících rukopisů. Mám jich v jedné polici asi dva metry, ale když pan Loužecký projevil zájem o konkretní téma - úroveň médií ve světě a u nás, věděl jsem, kam sáhnout. Otevřel jsem dva modré svazky rukopisu, čítající 344 stran, a ovanuly mě pocity, po šestnácti letech téměř zapomenuté.

Můj životopis je na stránkách Pozitivních novin k dispozici. Mohu jen stručně shrnout, že bych mohl s T.G.Masarykem vzdychat, že jsem se z chudých poměrů narodil a nikdy jsem nezbohatl. A ačkoliv jsem si na tyto handicapy častokrát stěžoval, byly to právě tyto poměry, které mě formovaly. A také čas a režimy, jichž se vystřídalo, počítám-li dobře, během mého života sedm.
Dvacet roků jsem byl tak říkajíc "pod ledem", vyráběl jsem igelitové pytlíky,  zabýval se cenovou tvorbou v podniku invalidů a můj pokles ze srpnového tiskového mluvčího do sklepa na Výtoni dal mi příležitost vychutnat S. Zweiga a jeho epos na exodus.
Člověk musí být občas zdupán, sražen k zemi, aby přehodnotil předchozí cesty a aby se zvedal obohacený o nezaplatitelná poučení.

Nepřestal jsem psát, i když jsem tvořil po nocích, anebo v kancelářích invalidů, protože své denní penzum jsem zvládal co nejrychleji. Těch dvacet let se zdálo být uprostřed rodinných a zdravotních malérů nekonečnou dobou.
Mám-li se ovšem přiznat, zdali jsem nakonec vnímal i zadostiučinění - stalo se tak párkrát.
V roce 1989, kdy jsem se dočkal omluvy a stal se vládním poradcem pro kulturu. Ale zejména v devadesátých letech, kdy Československo ještě patřilo do složitých vazeb Varšavské smlouvy, a já se stal "pánem z NATO".
A nakonec, když jsem překročil práh domova a vládního úřadu, a začal jsem hovořit s mediálními odborníky v cizině. Porovnávali jsme si své názory s kolegy z amerických univerzit, kteří se, jako já, zabývali médii a krizemi současného světa. Nakonec jsem si všechno poznamenal, abych na své zážitky nezapomněl, a nebýt Pozitivních novin, ležely by stránky, popsané na klasickém mechanickém stroji, dál na polici mé knihovny.

Ta cesta byla, věru, dlouhá, snad padesát tisíc kilometrů, a potkal jsem na ní mnoho známých i neznámých, blízkých i vzdálených. Ze všeho nejprve mě však potkalo štěstí.

Koncem roku 1990, tedy ve chvíli, kdy jsme už nemohli slyšet slova "revoluce" nebo "samet", kdy jsem vytušil, že to zase vyhrál někdo jiný, že je všechno tak trochu inscenace, v níž našli své angažmá i nositelé bývalé moci, když začínala fúze lidí a kapitálu, mi byla nabídnuta šance pracovat na trvalejších hodnotách.
A především sám na sobě. Klíčem byl formulář NATO, který v různých zemích světa vyhledával stipendisty, kteří by byli sto zpracovat samostatné studie, projekty, vycházející ze dvou možných sfér: z vládní exekutivy, anebo z oblasti medií, čili hromadných sdělovacích prostředků. Otázky tvořily rafinovanou síť, z níž se tazatel dozvěděl o jazykových znalostech, absolvovaných školách, o životních cestách kandidáta, o publikovaných pracích, a také hlavní body připravované studie. Mé téma znělo: "Demonopolizace médií ve střední a východní Evropě." Vytušil jsem totiž, že po likvidaci vojenských uskupení v této sféře a po odchodu okupačních vojsk vznikne informační vakuum, stále ještě prosycené starými manýrami, bolševickou ideologií, netolerantností, lidmi odchovanými starým režimem.

Načrtnul jsem tedy téma a vybral si dvojici mužů, kteří měli doprovodit můj formulář a fotografii také doporučením. Mohl jsem v daném okamžiku požádat o dobrozdání některého z mocných našeho státu. Zvolil jsem však dva naprosto neznámé a nevlivné. A jako tiket do Sportky jsem odnesl právě ve dnech irácké krize obálku na kanadské velvyslanectví, které tentokrát hrálo roli prostředníka mezi námi a organizací NATO. Uniformy v přízemí nenechávaly nikoho na pochybách, že situace může být i vážná. A tak jsem dámě, která mě poprvé nazvala "ten pán z NATO", předal obálku.

Pak běžely měsíce a já jednoho dne obdržel gratulaci generálního tajemníka Manfreda Wörnera. NATO shledalo můj úkol zajímavým, pověřuje mě výzkumem v oblasti médií... Samozřejmě s možností cestovat, navštěvovat odborné orgány, knihovny a stát se v dané oblasti specialistou.
Stalo se tak 7. května 1991. V odborné komisi rozhodovali zástupci Lucemburska, Španělska, Turecka, Portugalska, Holandska a Norska s jedním odborníkem NATO. Žádný příbuzný, žádný kamarád, žádné konexe, žádné úplatky. Vstoupil jsem tedy z Balkánu do Evropy právě tak, jak jsem o tom snil.

Zbývalo jen dohodnout trasy mých příštích cest. Třída v letadle měla být ekonomická, ve vlaku jsem měl cestovat v lůžkovém oddělení první třídy, byla stanovena i míra komfortu v námořní dopravě. Limit pro cestu byl pevně stanoven. Ze svých snů jsem tudíž musel škrtnout sídlo NATO - Brusel, který jsem již ostatně znal z šedesátých let. Vypadlo Švýcarsko, na němž mě zajímalo vysílání v trojici jazyků, které této zemi nebránily, aby se stala jedním z nejkonzolidovanějších útvarů Evropy. Vzdal jsem Kanadu a její problémy s Francouzi a Angličany. A nakonec jsem se vzdal i povoleného pohodlí. Chtěl-li jsem navštívit Spojené státy, byl jsem ochoten evropské státy procestovat i autobusem. Anglii, Francii, Itálii, Německo a dokonce Španělsko, které v jízdním řádu reprezentuje čtyřicet hodin nepřetržitého cestování.

A pak už zbyl jen tradiční pocit odpovědnosti za výsledek studií. Tentokrát však byla odpovědnost podtržena i finančně. V případě neúspěchu, nepřiměřenosti výsledku, bych si své pracovní cesty hradil sám. A tak jsem se v Evropě a v obvyklých normách civilizovaného světa ocitl podruhé.
Protože nevěřím na náhodu, věděl jsem, že mé cestování má dát smysl mému životu, který by se jinak utápěl v pozičních válkách ve státní správě. Kornout hojnosti, který mi byl do této chvíle nakloněn jen zcela nepatrně, se najednou více naklonil a já věděl, komu poděkovat, když jsem míjel Andělský hrad, když se mi z mlhy vynořily bílé útesy doverské, když mi pod nohama šuměl provoz Paříže, když se mi před očima rozsvítila silueta Manhattanu, když jsem vstupoval do pokladů Prada a míjel na Rýně legendární poklady Niebelungů.

Bylo to 24. června 1991, a já jsem již přibližně půldruhého měsíce byl "research fellow", čili odborným pracovníkem "v žoldu NATO", když jsem se na úřadu vlády dozvěděl, že příštího dne je třeba formulovat ve Štrasburku požadavky - tehdy ještě Československa - v oblasti medií. Konalo se tu totiž koordinační setkání o možných koordinačních programech pro střední a východní Evropu, a právě ve sféře sdělovacích prostředků. Protože kolem mne, jako poradce federální vlády, přešly na chvíli i media, měl jsem to být právě já, kdo se odebere do Štrasburku. Podmínky byly nezvyklé: zajistit si dopravu, vzít si dovolenou a vycestovat ještě večer na vlastní účet, bez franku v kapse, do Rady Evropy. Tam přednést referát, který si napíši v angličtině nebo ve francouzštině. Úřad vlády mi však přece jen něco poskytl - když se vrátím v pořádku, dva dni dovolené se škrtají. 

A tak jsem do věci zainteresoval rozhlas, který mi poskytl ojetou Volhu s řidičem. Mojí společnicí pro nastávající dva dny se stala rozhlasová komentátorka, která uvítala, že se - alespoň na den - podívá do paláce Rady Evropy. V jedenáct večer jsme opustili Prahu a já celou noc ze solidarity k řidiči, který tuhle trasu absolvoval poprvé, dělal pilota. Dokázal jsem bdít až za Karlsruhe, k tabulím, které konečně mířily na Kehl, ležící na německém břehu Rýna, právě proti Štrasburku. Pak jsem teprve na několik minut zvadl, abych se probudil před vjezdem na most.

A tak jsem se rázem ocitl v kouzelném městečku, které patří do nedlouhého seznamu míst, kde bych mohl žít. Nad starými, typicky německými domky s hrázděným zdivem, tedy s viditelnou dřevěnou konstrukcí, se tyčila opravdu důstojná katedrála, která si od kteréhosi z velikánů moderní poezie vysloužila název "růžový anděl". Bylo právě sedm ráno, když jsme zaparkovali u oranžerie proti Radě Evropy. Štrasburk ještě spal a my jsme nenápadně snídali u otevřeného kufru Volhy - svačiny, které jsme si přivezli s sebou. Oranžerie, v níž hnízdilo nevídané množství čápů a množství exotického ptactva, které si netroufám pojmenovat (neboť přírodopis nebyl nikdy mou silnou stránkou), to všechno je scenérie, která věru Štrasburku hanbu nedělá. Zatímco zasedáte v paláci, vysoko nad vámi krouží čápi. A přitom právě palác Evropy - jak se ukázalo - je mírnou ignorancí norem ekologicky čistého bydlení. Konstrukce obsahuje karcinogenní asbest, a není vyloučeno, že se tedy bude bourat. Čtyřicet tisíc kubických metrů betonu, osmdesát arů skla, čtrnáct sálů, sedmset kanceláří, nemluvě o knihovnách, televizních a rozhlasových studiích ... 

Ubytovali jsme se v centru města v hotelu Relais, s nadějí, že své bydlení zaplatíme z diety vyplácené Radou Evropy. Sprcha, do kapsy projev, a rovnou do sálu. Tváří v tvář zástupcům evropských zemí a světových organizací, které mají vztah k tištěným nebo elektronickým mediím, jsem pocítil mírné stažení hrdla.
Po dvacet let, ba dokonce i předtím, jsem žil mimo velké sály. Měl jsem vnímat pocit satisfakce - řekl jsem delegátům - vzpomenu-li, že jsem ještě nedávno svařoval polyetylenové pytlíky a moje kolegyně pracovala v pekárně. Avšak pocit zadostiučinění není tak silný, jak by se mohlo zdát. Neboť, jak bývá zvykem, nízké charaktery, odchované starým režimem, dovedly přemodulovat hlasy, modifikovat názory a dokonce projít prapodivnou metamorfózou od kolaborace k revolučnímu radikalizmu.
A tak žijí dál mezi námi. Odešla vojska, rozpadla se Varšavská smlouva, ale duch medií, jejich opatrnost, autocenzura, netolerantnost, žijí dál. Televize navíc v Československu vysílala v daném okamžiku jenom na dvou kanálech, třetí nedobudovaný sledovalo třicet, nejvýš čtyřicet procent občanů státu.

V projevu, i ve svých studiích, jsem od samého počátku věnoval pozornost zejména mediím elektronickým. V tomto zúžení mě utvrdil teoretik McLuhan, který si povšiml srovnávacích pokusů s medii, které probíhaly v Torontu. Čtyři skupiny studentů dostaly shodné informace prostřednictvím čtvera sdělovacích prostředků. Některé informovali přednáškou, jiné tiskem, další rozhlasem a poslední televizí. Ukázalo se, že největšího vlivu na lidskou psychiku dosáhly právě rozhlas a televize, přičemž televize dosáhla ještě mnohem lepších výsledků než rozhlas. A tady také nalézáme důvod, proč sociolog Paul Lazarsfeld pronesl o rozhlasu tato varovná slova:
"Jestliže nějaká vláda monopolizuje rozhlas, pak pouhým opakováním a vyloučením opačných názorů, může určovat názory obyvatelstva."
A nebylo tudíž náhodou, že i polistopadové vlády v naší zemi, ale také ostatní kabinety střední Evropy, zatoužily po ovládnutí medií. Vždyť všichni absolvovali komunistickou výchovu, opakovali při zkouškách na vysokých školách omleté lži a jen v Československu prošlo komunistickou stranou na sedm milionů lidí. Ostatně klasickým příkladem je Jugoslavie, v níž kdysi existoval zcela zvláštní systém televizního zpravodajství. Jednotlivá republiková studia připravovala své vstupy a každý den studio jiné republiky režírovalo zpravodajský pořad. Prezident Miloševič zatoužil omezit takzvané "nepřátelské ", t.j. nezávislé informace. Vytvořil informační bariery mezi republikami, získal vliv na sdělovací prostředky. Ale započala válka, jejímž výsledkem byla léta utrpení a rozdělení země.

 A tak Evropa, chce-li jít dál cestou sjednocování, nemůže přehlížet pásma neklidu za svými hranicemi, technickou zaostalost, zpozdilost žurnalistů, kteří jsou povinni napravit to, co předtím media po desetiletí tropila v naší oblasti.
A jak se nakonec ukáže, prestižní zpravodajství CNN má větší vliv než pohyby šesté námořní flotily. Můj první den na západě měl pak pro mě mimořádný význam proto, že jsem tu navázal kontakty s odborníky, kteří mi po další léta byli k dispozici radou i tištěnými studiemi. Od Rady Evropy jsem také odvážel první štosy legislativních norem a informací, které byly počátkem mé práce.

S blížícím se večerem jsem se vmísil do zástupů, jimiž ožíval Štrasburk. Město leží u Rýna, protéká tudy ještě řeka Ill, a tak není divu, že se vnitrozemské město stalo pátým největším přístavem Francie. Krom toho řeky přetvářejí Štrasburk systémem kanálů v malé Benátky. Voda tvoří rámec celému městu, ale zvláště si dává záležet na nejvnitřnějším, věru starožitném okruhu, zejména části, zvané malá Francie,

"Petit France", která je kanály doslova protkána. Domky jsou tu vesměs stavěné z hrázděného zdiva, které připomíná spíše Německo než Francii. Řeku tady přetíná nevšední krytý most, budovaný v osmdesátých letech sedmnáctého století (1681-1686). Most má nejenom dvě patra a střechu porostlou travou, ale celou svou konstrukcí připomíná spíše pevnost ( jíž kdysi dozajista byl ), než pouhé inženýrské dílo. Jedno patro se dokonce proměnilo ve strašidelné lapidárium. Za mřížemi po obou stranách najdeme celky i torza válečníků, a dokonce i koně, na němž pracovaly války i zub času.

Nade vším ovšem kraluje štrasburská katedrála Notre-Dame, čili chrámová stavba, zasvěcená "naší dámě", Panně Marii. S nadcházejícím soumrakem se u bočního portálu počali soustřeďovat turisté. Vmísil jsem se mezi ně a spolu s nimi jsem byl odpočítáván při vstupu do katedrály jako ovce, které vypouštěl antický Kyklop Polyfemos. Tam, v naprosté tmě, svítil již jen kříž, vytvořený plápolajícími svíčkami.
Pojednou zazněly varhany a v německém podání jsem shlédl snad hodinovou hru hudby, světel a poetického vyprávění o tisíci letech jedné katedrály, kterou stavěli od jedenáctého do šestnáctého století, a potom ještě přistavovali, ale hlavně opravovali, neboť války a revoluce se Alsasku nevyhýbaly.
Štrasburk byl k Francii připojen roku 1681 a Ludvík V. v následujícím století právě tuto stavbu prohlásil za nejkrásnější chrám svých zemí. Světla, řízená počítačrm, zářila chvílemi růžicí západní strany, jindy barevnými okny ze třináctého století, jichž se věru mnoho nedochovalo.
Pojednou se jako brož vylouply ze tmy varhany, které tu byly již v časech našeho Karla IV., ale které dnešní klenotnický vzhled dostaly roku 1716, tedy rok poté, co se Ludvík XV. stal králem. Pak se z naprosté tmy vynoří takzvaný andělský sloup, gotické dílo vyšperkované okouzlujícími plastikami z časů, kdy i v Čechách vznikala gotika. Je to vlastně svazek sloupků, jejichž tvůrce tu lidem třináctého věku připomínaol Poslední soud. Plastiky tu stojí nad sebou v trojím pořadí. Dole na konzolách a pod baldachýny objevíme všechny čtyři pisatele evangelií, Jana, Marka, Matouše a Lukáše. V prostředním prostoru troubí čtveřice andělů k Poslednímu soudu a nahoře objevíme Krista s trojicí andělů, kteří nesou nástroje Kristova umučení. Tento poslední motiv si - ovšem ve velkém a mnohem později - zopakoval před Andělským hradem v Římě, velký sochař Bernini.

Představení se chýlí ke konci a v závěru se v naprosté tmě protnou světla dvou reflektorů u hlavního oltáře. Vytvoří tak mocný kříž, který je současně měřítkem katedrály a současně symbolem křesťanství, které před tisíci lety spojilo celý kontinent. A najednou se rozzáří kazatelna z časů vrcholné gotiky, kdy mistři kameníci pečlivým opracováním bělostného materiálu připomínají pečlivost řezbářů miniatur ve slonovině. S tím malýmn rozdílem, že tady jde o řezbářskou pečlivost, vyvedenou v neskutečných rozměrech. Napočítáme tu na padesát postav, mezi nimiž vyniká Kristus na kříži, apoštolové se symboly svého umučení, četní světci, Panna Marie, učitelé církve i postavy Starého zákona.

Když na okamžik zazářila rozeta, která má ve zdejším chrámu průměr přes dvanáct metrů, člověk si maně vzpomene na jedenáctimetrové kruhové okno stavovítské katedrály v Praze, na němž si člověk dvacátého století mohl zopakovat dovednost stavitelů štrasburské katedrály z druhé čtvrtiny století čtrnáctého, tedy z doby našeho Jana Lucemburského. Pražská rozeta byla sestavována z dvěstěšestnácti kamenných dílů a skláři ji pokryli dvacetisedmitisíci kusy barevných skleněných plošek. Bylo spočteno, že čtvereční metr vitráže, vsazované do olova, se rovná dvanácti i čtrnácti kilogramům. Přitom štrasburské okno měří přes jednostodvacetdva metry čtvereční...
Tato "růže gotiky" patří opravdu k vrcholům své doby a věž vysoká jednostočtyřicetdva metry je po rouenském chrámu druhou nejvyšší ve Francii. Výška lodi je téměř stejná jako ve svatovítském chrámu. Dosahuje třicetidvou metrů. Než jsme opustili město, obešli jsme ještě jednou tento chrám, ozdobený navíc ještě bohatými plastickými portály. Najdeme na nich moudré i pošetilé panny, pokušitele i Krista, proroky i výjevy z křížové cesty. Není vstup, na němž by se kameníci nevyřádili.

 Ve Štrasburku jsem též poprvé ochutnal francouzské loupáky - vzpomínám na ně, protože se štrasburskou snídaní je spojeno i moje nečisté svědomí. Seděl jsem u stolku před malou stylovou restaurací a pozoroval jsem velkého loveckého psa, který o pár metrů dál stál před snídající dámou. Nabíral svým čenichem a z plných plic vůni rohlíku, který mizel sousto po soustu v ústech neznámé paní. Zmizelo poslední sousto, pes polkl naprázdno. Snad jen proto, že jsem tuhle podívanou sledoval jen zdálky, jsem se nerozdělil o svou snídani. Ale kdoví - možná, že se do těch míst vrátím. A potkáme-li se, dozajista dojdu "lovci" pro ten nejlépe vypečený rohlíček ...

Stařičkou Volhu a pana řidiče jsem navigoval i při zpáteční cestě. Před Stuttgartem jsem však zaváhal, avšak s pohotovostí politiků jsem obratem učinil z průšvihu záměr, ba dokonce vítězství. Slíbil jsem svým spolucestujícím ještě jednu katedrálu, ležící poněkud na delší cestě.
A tak jsme se ocitli ještě v Ulmu, který nás za větší spotřebu benzinu a trochu namáhavé cesty opravdu odměnil. Parléřova rodina, která stavěla pražského svatého Víta, tu po sobě zanechala druhou největší německou katedrálu, hned po Kolíně nad Rýnem. Již výška hlavní lodi čtyřicetdva metry mluví sama za sebe. Věž je ještě o dvacet metrů vyšší, než její štrasburská konkurentka (161,6 m) a vede na ni sedmsetšedesátosm schodů. (Na druhé straně zase o dvě stovky schodů méně, než na římskou svatopetrskou baziliku). A gotické je tu všechno - vyřezávané lavice v chóru právě tak, jako nástěnná malba Posledního soudu i svatostánek, vysoký jednostodvacetšest metrů .......

V Radě Evropy zkonstatovali, že o pomoc požádalo Československo a Rumunsko, dva dny dovolené byly škrtnuty a já si ze Štrasburku kromě báglu plného materiálu, přivezl ještě nafukovací límec, protože jsem již tušil, že cestování nebude vždycky nejpohodlnější, a že krční páteři přece jen tahle opora bude svědčit.
Od té chvíle se začala původně prázdná polička služební knihovny plnit složkami materiálu. Každá evropská země, ať již východní nebo západní, dostala svou obálku s příslušnou vlaječkou, některé státy dokonce zabraly celé police. Faxem jsem požádal o pomoc jedenáct zemských orgánů pro řízení sdělovacích prostředků v západní části Německa a sešlo se mi postupně rovněž jedenáct pečlivě připravených balíčků. Získal jsem zákon italský, normy francouzské, počal jsem se chystat i na druhý břeh Atlantiku - i odsud mi ochotně vypomohli literaturou i zákony.
Začalo pět měsíců pečlivého studia., neboť jsem si nedovolil opustit republiku dříve, než budu schopen klást kvalifikované otázky. A to jsem si ještě uspořádal pořadí výjezdů tak, abych nepromarnil šanci poznat co nejdůkladněji německá média, u nichž jsem již podle dokumentace tušil příslovečnou německou pečlivost.
Na Anglii jsem se chystal až napřesrok, abych se mohl ptát už jen na detaily.....
A tak se stalo, že do roka vznikla knihovna o médiích, která ze šanonů přerostla do polic a posléze na celou stěnu. Ale to již předcházím událostem, které začaly cestou do Itálie.

Pokračování
Z připravované knihy  "Koho jsem potkal cestou".

  Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 01. 2008.