Slavomír Pejčoch-Ravik: V srdci Paříže (2)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Koho jsem potkal cestou    (20)

V SRDCI PAŘÍŽE (2)

 
Bateau mouche
 
Bateau mouche má ve slovníku hned několik významů - může to být špión, vyzvědač, ale v kontextu mého vyprávění jde spíše o osobní motorovou loď, která brázdí s turisty hladinu Seiny. Těch plavidel je na řece požehnaně - ale v listopadu je flotila již odstavená, turisté se do Francie nevydávají. Jen nejhonosnější lodi svého druhu, sklo vůkol i sklo nad hlavou, uvnitř luxusní kuchyně a náladová hudba, se plaví řekou v každý čas. Možná, že tu můžete strávit i štědrovečerní večeři.
Cena ovšem není nízká, avšak předkládané chody a vybraná jídla a zejména osvětlená noční Paříž, která se odvíjí před vašima očima jako širokoúhlý film, stojí - skoro "za všechny prachy". Tak tohle plavidlo mě hostilo hned první pařížský večer. Na úpatí Eiffelovy věže, která se s večerní tmou začala rozzařovat rafinovaným vnitřním světlem, jsme se scházeli. Vybraná společnost vysedala z vozů a Eiffelova věž se nad námi pomalu proměnila ve zlato. I tato proměna Eiffelovky vnitřním osvětlením prý byla nelevnou záležitostí a vyžadovala speciální projekt. Musím potvrdit, že efekt se vskutku vyplatil.


Bateau mouche............................ koláž s prvky "art déco" náměstí Concorde

V jakémsi předsalónu jsme odkládali své oděvy a vcházeli do onoho proskleného biografu zámožnějších Pařížanů. Pak zahučely motory, a za zvuků náladové hudby se loď odpoutávala od předsíně, v níž vklidu odpočívaly na věšácích části naší garderoby. Loď opisuje vlastně na řece velice dlouhou smyčku, která začíná pod Eiffelovou věží.
Paříž vůkol je ozářená a zdá se, že vlastně všechno, nebo skoro všechno, čím se může město pochlubit, se nalézá právě u řeky. Nejprve se po pravé straně vynoří budova Národního shromáždění, klasicistní stavba, která se svým sloupovím završeným trojúhelníkovým tympanonem hlásí k antické tradici, jako ostatně celé období na přelomu 18. a 19. století; zejména éra napoleonského "empiru" k oslavě svých vítězství sáhla až do vzorníků císařského Říma.
Kdybychom dohlédli na druhou stranu řeky, objevili bychom vzdálený zrcadlový protějšek, chrám Madeleine, neboť klasicismus si potrpěl na symetrii. Ani tento kostel neskrývá, že jen kopíruje řecký chrám. Začali jej stavět v roce 1764, kdy se Francie vyřádila v rokokovém slohu a vysvětili jej roku 1842. Monumentální schodiště na obou stranách řeky, kolonády s korintskými sloupy, které u Madeleine sahají až do výše dvaceti metrů, jsou vskutku efektní.

         Eiffelova věž Louvre
 
Pak se na pravém boku objeví nádraží, i s velkými hodinami, jak se na železnici sluší a patří. Gare d´Orsay. Dnes muzeum. Paříž v tomhle ohledu nebyla zcela originální - již předtím využili k honosným a neželezničním účelům nejedno nádraží v Americe. Avšak tady, u Seiny, je efekt mimořádný, a český návštěvník nemůže než nevzvpomenout na kouzelné nádraží Těšnov, které bylo nejdříve složitě opraveno, aby jej nakonec odstřelili.
Jak by se dnes tato výstavní prostora hodila některému muzeu anebo všem výtvarníkům jako trvalý salón! Podjíždíme mosty, na jejichž honosnosti si Paříž dávala záležet, míjíme budovu Akademie a blížíme se k Ile de la cité, čili k "městskému ostrovu", na němž stojí mohutná soudní budova s prastarými vězeními a samozřejmě i Notre-Dame, kouzelná katedrála, vrchol francouzské gotiky, zasvěcená Panně Marii, "naší dámě", jak zní doslovný překlad francouzského Notre-Dame.
Tam, před ozářenou boční stěnou katedrály loď zastaví. Hudebníci v té chvíli hrají Parlez-moi d´amour, říkej mi o své lásce... A před vámi a dokonce přímo nad vámi, nad skleněnou střechou plavidla se tyčí katedrála, obrovské ozářené rozetové okno, nad ním ještě jedno, ozdobné fiály, které hrály, jak víme, i úlohu mocných kamenných těžítek a celá galerie lomených oblouků, vyplněných barevnými okny katedrály.
Bezděčně vstávám a kráčím napříč lodí blíž k této fascinující podívané. Neboť na chvíli se mi zdá, jakoby gotické katedrály, rozhodně však tato pařížská, byly budovány pro co nejhlubší podhled. Tady, s hladinou řeky, dosáhl stavitel účinku téměř absolutního.

         Notre Dame, pohled od řeky Notre Dame, chrámové okno
 
Pak mineme ostrov sv. Ludvíka, otáčíme se a jedeme znovu kolem ostrova Ile de cité. Na pravém břehu, proti ostrovu, září radnice. Hotel de Ville, jak říkají Francouzi. Městský palác, kdybychom chtěli toto pojmenování přeložit otrocky. Již v 16.století tu stavěl první radnici František I., král, který pozval do Francie slavného Leonarda da Vinci. Za revoluce tu sídlil Robespierre, pak budova vyhořela.
To, co tu vidíme dnes, je výsledek sedmdesátých let devatenáctého století, kdy byla radnice rekonstruována v novorenesančním stylu; přitom byly uctěny sochami v nikách nejvýznačnější občané Francie. Celkem je jich 146. Kousek dál je věž sv.Jakub, zvonice, která jediná zbyla z někdejšího chrámu sv.Jakuba, založeného Františkem I.; kostel byl rozbořen roku 1802. Tady je místo, z něhož se vydávají na namáhavou pouť ke sv.Jakubovi do španělské Compostelly četní poutníci. Podle některých údajů na tuto 1200 kilometrů dlouhou cestu vyrazilo už na 4 miliony zbožných mužů a žen.
 
Naproti na ostrově přejíždí zatím za okny našeho říčního biografu soudní palác se stařičkými vězeními, opevněný z této strany ještě mocnými věžemi. Odsud vycházely na popraviště hlavy korunované i nekorunované, mezi nimi i slavný chemik Lavoisier. Revoluční tribunál totiž shledal, že revoluce a Francie chemiky nepotřebují. A já v těch místech, přes skla říčního korábu, orosená podzimem, uvažuji nad lidskou pošetilostí a nad "velkými epochami", jimiž dosud procházely evropské dějiny. Je až s podivem, že takzvané velké doby vždycky někoho nepotřebovaly. Jednou to byli literáti, jindy badatelé, někdy studenti.
Často některý odvážlivec nastartoval velký společenský pohyb, aby se vzápětí dostal mezi první skupiny těch, které převálcují kola revoluce. Myslím i na herce, kteří kdysi v Praze otevřeli divadla velkému osvícení, aby spousta z nich nakonec prodávala auta nebo provozovala hospody. Buď je tedy revoluce velkou prověrkou talentů, anebo jsou bouřlivé časy sítem, které svým svérázným způsobem dělí člověčenstvo na významné, potřebné, či dokonce zcela zbytečné. V tomto smyslu jsou takzvané velké epochy ještě suverennější než sám pánbůh, který potřebuje všechny, a který pro jedinou ztracenou ovci je na chvíli ochoten opustit celé stádo.
 
Palác Chaillot Egyptský sloup na náměstí Concorde

A pak se jede kolem dlouhé jižní fronty někdejšího královského sídla a dnes slavného muzea Louvru, míjíme zahrady Tuilerií, Velký a Malý palác, velké výstavní haly, jimiž vstoupila Paříž do dvacátého století díky kombinaci historických slohů a ocelových konstrukcí.
Předtím byl navíc vidět egyptský sloup, dovezený (po vzoru římských císařů) do Francie z Luxoru. Sloup ozdobený hieroglyfy vévodí příznačně pojmenovanému náměstí Svornosti. Místa, na nichž bylo za Velké francouzské revoluce popraveno na 1300 osob, mimo jiné i Jeho veličenstvo král Ludvík XVI. Jeho hlava padla k potěše civějících diváků roku 1793. Avšak žádná z těchto obětí ke svornosti Francie nepřispěla. Dnešní Place Concorde naopak vidělo, jak revoluce nejprve spolykala zaryté royalisty, pak podnikatele, pak děti revoluce, pak Robespierra a všechny přátele revoluce...
A zase se vrátili k moci Bourboni, rod, který se ničemu nenaučil a ze žádných chyb nevyvodil přiměřené závěry. I byly další revoluce a nové restaurace, a další císařové a nakonec ještě v rychlém sledu tři války, z nichž poslední dvě byly světové...A ještě jedna maličkost stojí za povšimnutí: revoluce a popravy nikdy nezačínají v dobách, které by si to opravdu zasloužily. Nikdo nemuknul, když vládl Ludvík XIV, král Slunce, který svou vlastní osobu ztotožnil se státem a jeho mocí. Stát jsem já, prohlásil. Nikdo se nebouřil za Ludvíka XV., v čase, kdy se ujalo příslovečné rčení : Po nás potopa. Pytel státní pokladny nestačil krýt rozmařilost panstva. Teprve Ludvík XVI, slaboch, který chtěl národu v mezích svého chápání vyjít vstříc, položil hlavu pod gilotinu.
 
Zatím loď míjí Trocadéro s monumentálním palácem Chaillot a míříme k velkolepému supermodernímu paláci francouzského rozhlasu. Tedy k jednomu z objektů mého profesionálního zájmu. Je to gigant hodný svého poslání, pařížské koloseum. Betonová koruna o vnějším obvodu 500 metrů, která se zvedá mohutnou masivní věží do 68 metrů; nadlouho byla budovou, jaká ve Francii nebyla druhá zbudována. Jen studií je tu okolo šedesáti, a já budu v nejbližších dnech patřit mezi jejich hosty.
 
Večer končí. Plavidlo bohatých se otáčí znovu proti proudu Seiny a míří ke zlatu Eiffelovy věže. Pro krásu kolem jsem ani nevnímal krabí a lososí dobroty, sladkosti, vybraná vína a tvrdé alkoholy. Jeden z vlídných mužů u našeho stolu mi nabízí ještě jednu radost - až přijedu v letní době, vydáme se jachtou k pohádce středověké architektury a zázraku přírody, k ostrovu St.Michel. Já zase opakuji Paridův soud a paní Hochwelckerové, která mě bude celou dobu doprovázet, podávám jablíčko - skleněné, dovezené z domova.
Na rozdíl od Parida přidávám nádavkem ještě hrušku a vůbec nemyslím na to, že Paridovo jablko přineslo potěšení pouze obdarované ženě, zatímco Trojanům připravilo devítileté obléhání a nakonec děsivou zkázu. Vzpomínám spíše na Bránu vítězství, v níž se praví doslova: "Něco Ti povím, Raviku - je-li to možné, máme se podle svých sil snažit být co nejdéle k lidem přátelští, neboť ve svých životech spácháme ještě několik takzvaných zločinů. Já alespoň ano. A ty pravděpodobně také." Pak se Morosov, rozmlouvající s Ravikem, na chvíli zamyslel a dodal: "Žijeme jeden na úkor druhého a takové příležitostné jiskérky dobroty - to je něco, oč se člověk nemá dát připravit. To ho posiluje pro těžký život."
 
Mne v Paříži nečekaly těžké dny - spíše nabitý program. Ale jak jsme se druhý den ráno s paní Hochwelckerovou domluvili, po spoustě dobrot, které jsme spořádali na "bateau mouche" jsme v každém případě prožili poněkud těžší noc. S plným žaludkem se usíná těžko - i když je plný dobrot. Ale vyprávějte mu to!

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 07. 2008.