Eva Vlachová: Nekonečný příběh
Rubrika: Literatura – Fejetony
Fejetony naší Evy Nedávno jsem volala do „své“ knihovny. Nějak jsem totiž nestihla vrátit čtivo a chtěla jsem prodloužit lhůtu. Knihovnice byla chladná jako arktický ledovec. Přineste, zaplaťte pokutu a pak se můžeme bavit dál. Chápu, jsou určitá pravidla, ale stejně mi to přišlo trochu líto. Do knihovny totiž chodím už několik desetiletí (i když ne právě do této), a stalo se mi poprvé, že bych půjčené knihy nevrátila včas. Takže jsem se dětinsky naštvala, a řekla si, když vy takhle, tak si už nic nepůjčím. ![]() Vám, stejně zasaženým virem čtenářským, nemusím nic vysvětlovat. Krásné prázdniny, prožité převážně na rozpálené střeše garáže, ve společnosti verneovek – však také, kde jinde byste chtěli číst Pět neděl v balóně, než někde ve výšce. Podvečery na schůdkách od půdy s Janou Eyrovou, marodění s Třemi mušketýry, nebo hodina účetnictví s Černými barony pod školní lavicí. S nástupem počítačů mnozí předpovídali soumrak knih. Ale věřte, že u starého Johna se ještě stále scházejí Forsytové, podivný úsměv paní Bovaryové okouzluje ctitele a na Větrné hůrce se vítr neutišil. Ještě můžeme v koutku plakat s malou Dorittkou, trpět s Jeanem Valjeanem nebo se smát se Saturninem. Putovat pouští a pralesem, či lesem křížů a tázat se: quo vadis? Noc v Bombaji je pořád stejně horká a stařec znovu a znovu vyplouvá na moře. Možná, že právě teď se někdo z vás projíždí posledním kabrioletem, putuje s Rámou nekonečným vesmírem, nebo tuhne zděšením nad Sofiinou volbou. I pro vás si Sherlock Holmes zapaluje dýmku, Schliemann objevuje Tróju, šumějí lesy a znějí portugalské sonety. Knihy mají v sobě podivuhodné kouzlo. Žádný text na obrazovce počítače nemůže vonět tiskařskou černí, nemůžete se s ním schoulit do ušáku, neuslyšíte šustění obracených stránek. Knihu také zřídkakdy vyhazujeme, je to jako bychom chtěli zahodit lidský osud. A čistě osobní poznámka na závěr. Možná právě ve vaší knihovně je zasunutá stařičká malá knížka s původně černými deskami. Erbenova Kytice spolu se sebranými spisy Čelakovského. Listy v ní byly zažloutlé už tehdy, kdy jsem z ní při hodině matematiky hltala horror o Záhořově loži. Byla jsem přistižena a kniha mi byla odebrána. Už jsem ji nikdy neviděla. Vězte tedy, že je moje a že jsem si kvůli ní už vytrpěla dost. Poznámka v žákovské, trest od rodičů, a to nejhorší nakonec – už nikdy jsem to Záhořovo lože nedočetla… |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Iva Pospíšilová http://www.bitmapsisters.com
Copyright ©
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 03. 2008.