FEJETONY NAŠÍ  EVY
Bude zima bude mráz

Tak jsem je konečně zase viděla. Divoké husy, dokonalou šipku na nebi. Spolupráce je v jejich společenství obdivuhodná. Na špici se střídají, pokud je některá z nich tak unavená, že nemůže letět dál, dvě další se s ní snesou k zemi a zůstanou, dokud si neodpočine nebo nezahyne. Nebyla jsem sama, kdo se zastavil a zvedl hlavu, aby se pokochal jejich letem. Nevím, zda se také na chvíli chtěli stát Nilsem Holgerssonem, aby se s nimi mohli vydat na dalekou cestu. Hrozba ptačí chřipky udělala jistě své i mezi nenapravitelnými romantiky.

Lidová pranostika praví, že divoké husy v letu, konec babímu létu. A pranostiky nelžou. Babí léto je fuč, odletělo s divokými husami. Nezbývá než konečně otevřít skříň, vytáhnout kabáty, šály a rukavice. A podívat se, jak jsme na tom s obuví.
Což mi opět připomnělo bosonohé ptactvo. Ať mi nikdo neříká, že jim není zima. Když je vidím jen tak poskakovat po mokrém, případně zledovatělém chodníku, popadne mně lítost. Utěšuji se tím, že ptáci jsou na naší matičce Zemi déle než my, a tak to příroda určitě zařídila, aby zbytečně nestrádali. My lidé pro ně moc neděláme.
Hurvínek s Máničkou sice výchovně působili na děti svou scénkou o stavbě krmítka, ale to už je dávno a vážně nevím, zda je tenhle příběh ještě dostatečně znám. A lidovou píseň, která by mohla pohnout našimi trochu zamrzlými city, začínající slovy: „Bude zima, bude mráz, kam se ptáčku, kam schováš…“ jsem už taky dlouho neslyšela.
Přiznám se, že mi docela dlouho trvalo, než jsem si ji vybavila. Ale při sobotní procházce a při pohledu na sýkorku modřinku, vesele a trochu sebevražedně poskakující v šípkovém keři, mi „naskočila“ slova i melodie. Není třeba se obávat, že jsem se dala do hlasitého zpěvu, na to nemám ani odvahu ani hlas. Jen jsem si při pohledu na toho drobného tvora vybavila, jakými krásnými jmény jsme ptactvo nebeské obdařili. A tak zatímco o čečetku zimní si asi starost dělat nemusím, trochu mě trápí otázka kam se v zimě schová bramborníček černohlavý, linduška luční, sedmihlásek hajní nebo zvonek zelený.
Tahle nádherná a zvukomalebná jména lidé dali opeřencům s krásným vzhledem nebo hlasem. Hnědošedý malý ptáček, kterého bylo druhdy všude plno, se musel spokojit se jménem stejně nenápadným, jako je on sám. Vrabec obecný. Tuhle jsem jich hejno vyplašila. No, zrovna hejno jich nebylo, od těch dob, kdy vylétali z každého keře, se už mnoho změnilo. Kdo ví, možná, že bude nakonec tak vzácný, že dostane trochu onačejší jméno.

My lidé jsme podivná čeládka, vážíme si toho, co ztrácíme, litujeme toho, oč jsme nenávratně přišli. Hledíme do nebes, abychom tam nalezli bůhvíjakou mimozemskou civilizaci a nedíváme se kolem sebe pro potěšení z toho, co máme. Mimozemšťané se k nám nehlásí, třeba jsme pro ně nezajímaví a obyčejní. Takoví vrabci naší galaxie. Pohádkový Nils, protivný kluk, který neměl nikoho a nic rád, se vydal na cestu s divokými husami nedobrovolně, za trest. A na té cestě poznal cenu přátelství, sounáležitosti, lásky a pokory. Snad by neškodilo si o jeho putování alespoň přečíst…