Ing. arch. Miloslav Heřmánek
architekt, výtvarník, designér a vývojář pro web
ilustrátor Pozitivních novin

Proč sis už dávno nekoupil záložní zdroj?

Já vím, počítač mě živí, na tom bych neměl šetřit. Pořád odkládám důležité věci. Přitom tak nerad dělám dvakrát stejnou práci.

Tak to bude jiné, třeba i lepší.

Možná lepší, rozhodně to bude jiné. Každý pohyb je jedinečný. Jen nemám čas, musím pracovat, nemohu tu jen tak sedět a čekat, až zapnou proud.

Máš jinou možnost? Kdy jsi naposledy takhle seděl a nedělal nic?

Ani nepamatuji, pořád se snažím něco dělat.

Proč?

Nikdy nemohu stihnout všechno, co je potřeba. Je toho moc. A všechno je důležité.

Obraz v monitoru se rozostřuje. Mám unavené oči? Nebylo by divu.

Kdo vlastně jsi?

Kdo by asi mohl být v zrcadle. Jsem to já, jako bych ti z oka vypadl. Jsem všechno, co vidíš. A vím víc, než si sám dovedeš přiznat.

Jak to myslíš? Jak může obraz v zrcadle...

Něco vědět? Být? Existovat? Na to ses chtěl zeptat? Copak jsem neříkal, že jsem všechno? Všechno! Chápeš vůbec, co to znamená?

Jako Universum? Bůh? O něm se říká, že je všechno. Nemám rád ty názvy. Jak se něco pojmenuje, zúží se to na slova. Jak lze něco absolutního spoutat do slov.

Tak. Je jedno, jak si mě pojmenuješ. Nemám formu. Mám jen obsah.

Pokud jsi, co říkáš, měl bych spoustu otázek. Takových těch zásadních. Směl bych?

Zeptat se? Nic ti neřeknu. Myslíš, že jsem tu od toho, abych odpovídal na otázky? Otázky jsou lidský výmysl. A já mám na starosti i mouchy, améby, antilopy a každé stéblo trávy. Odpověz si sám.

Jak mám ale poznat, která odpověď je ta správná?

Zeptej se zrcadla.

Pěkně děkuju, to zní skoro jako nějaký Zenový koán.

Správně. Četl jsi o tom jako dítě v tatínkově knihovně. Už tehdy jsi to pochopil. Jen tomu nevěříš. Jsi příliš zahleděný do sebe a ani neslyšíš, že zvoní telefon.

Cože?

Skutečně. Kočička líně zvedla hlavu a další dvě přiběhly, aby hovor přijaly. Fred pod stolem začal vrtět ocasem.

Dobrý den. Tady Heřmánek.

Dobrý den, pane architekte. Jsem redaktor Pozitivních novin. Prohlížel jsem si vaše webové stránky a myslím, že jste zajímavý člověk. Rád bych s vámi udělal rozhovor.

Dobrý den. Trochu jste mě zaskočil. Nemyslím, že bych byl zralý na to, aby se o mně psalo. Potěšil jste mě, ale snad někdy jindy, nemám moc času, neuměl bych soustředěně reagovat. Nezlobte se.

To mě mrzí, kdy bych vás mohl zastihnout v menším pracovním shonu?

Popravdě řečeno, před chvíli vypnuli proud, právě nemohu pracovat. Je zvláštní večer. Rozumějte, nejsem zvyklý, že by někoho moje práce zajímala.

Zajímáte mě a soudím, že i naše čtenáře, a to nejen vaše práce, zajímáte nás jako člověk, jako umělec.

No to jste tomu dal. Umělec. To slovo nemám rád. Strašně se s ním hýří. Každý chce být umělec. Je to pohodlné. Žádná odpovědnost, můžete se chovat jako blázen a lidé to ještě obdivují. Já se snažím být alespoň dobrý řemeslník. Umění je vážná věc. Skutečných umělců je málo. Už označení dobrý řemeslník by byla pocta.

Jak byste definoval dobrého řemeslníka?

Je to člověk, který svoji práci vykonává se znalostí všech potřebných souvislostí a s velkou zručností. Ovládá své řemeslo, tedy nástroje a technologické postupy. Vypořádává se s úkoly nápaditě, neulpívá na osvědčených postupech. Nemusí se vymlouvat. Zůstává za ním takřka bezchybná práce.

A umělec?

Ten musí být dobrý řemeslník, ale navíc je schopen vidět za podstatu věcí. Má mimořádnou intuici, díky níž dokáže obnažit v každém jevu jeho zdroj a následky. Dokáže transformovat tajemství do podoby srozumitelné i dítěti. Těžko se to říká jednoduše.

Píši pro Pozitivní noviny. Myslíte si, že jste pozitivní člověk?

Rozdíl bude asi v tom, jak vnímám sám sebe a jak mě vnímají druzí. Jako každý člověk, který je obtěžkán důsledky svých skutků, nedokážu být bezstarostný. Pozitivní přístup k životu je, jak já to vnímám, cesta vpřed. Negativní je ustrnutí na místě. Pozitivní je pohyb, vývoj, změna. Nejde tu nutně o cíl toho pohybu a dost možná ani ne o směr. Jeho skutečnou hodnotu těžko můžeme z našeho úhlu pohledu hodnotit. Myslím, že nám to ani nepřísluší. Důležité je poctivé úsilí. A dodal bych – úsilí, které co možná nejméně škodí. Tento výrok v sobě obsahuje rozpor. Každý pohyb, změna, nutně vyvolá i zánik něčeho, co stojí v cestě. Každým krokem můžeme zašlápnout nějakého mravence. Přesto je nutno kráčet – a dívat se přitom pod nohy.

Obraz v monitoru na mě šibalsky mrknul.

Zdá se, že o životě hodně přemýšlíte.

Dnes už naštěstí jsem z toho trochu vyrostl. Dříve ano. Trápil jsem se kde čím. Hledal odpovědi na nevyřčené otázky. Dnes se podívám na kočku, zeptám se sám sebe, zda bych měl být „lepší“ než ona, když je tak dokonalá. A zda ona přemýšlí nad strukturou Univerza a o stopách, které otiskla do Země. Je jí to fuk. Ona to ví. Jen, je mi divné, že kočky nikam nesměřují. Prostě Jsou, tak jako Jsou květiny či mlha.

Monitor měl co dělat, aby se nezačal chechtat.

Byl jsem v tom hodně urputný. Přemýšlel jsem o životě i o sobě a své roli v něm. Hodně se mi v posledních letech ulevilo a vidím svět veselejší, než jaký se mi zdál dřív. A víc mě baví žít a pracovat. Všeho moc škodí. I přemýšlení.

Hodně se pohybujete na Internetu, tam kralují dnes hlavně mladí lidé. Jak to snášíte?

To je tedy mizérie. Skoro to zní, jako bych nebyl mladý! Pravda, za chvilku mi bude pětačtyřicet, ale považte, že z puberty jsem s odřenýma ušima vylezl teprve snad předloni. Mlaďochy mám rád, nemusím s nimi mluvit uhlazeně. Jedno z mých dvou dětí je dvaadvacetiletý mladý muž, výborně si rozumíme, a tak jsem schopen rozumět si i s jeho vrstevníky. Ano, jako ten architekt bych měl být seriózní pán, ale uvnitř jsem stejně kluk. Obdivuji, s jakou lehkostí mladí dnes zvládají webové technologie a digitální grafiku. Naštěstí jsem také neztratil krok, ale připadá mi, že mě to stojí větší úsilí, než je.

Vedle architektury děláte i grafiku a webdesign. Jde to dohromady?

Zdá se, že nakonec to interview stejně děláme, i když jsem vlastně zpočátku nechtěl. Musím uznat, že to se mnou umíte.

Dělám všechno, kde jde o sladění obsahu a formy. Profesně je multidisciplinárnost velká výhoda – mám znalosti a dovednosti z mnoha oborů, které se vzájemně doplňují. Trvalo to dlouho, déle, než kdyby se člověk zdokonaloval v jednom úzkém oboru. V tomto věku už to, myslím, jde dohromady docela dobře. Interiéry a zejména grafiku ale dělám asi nejraději.

A co obchody...

Peníze jsou nástroj. Zboží ze směnného obchodu bylo nahrazeno penězi. Potud to chápu. Ale peníze se samy staly zbožím. Modlou. Moderním bohem. Pohodlí a pohodlnost jsou obchodním artiklem. Málo k čemu mám negativní postoj. Ke spotřební společnosti ano. A samozřejmě i já se řídím jejími pravidly.

Po display stéká chladnoucí slza.

Byla by hloupost říct, že nemám rád peníze. Dají se použít i na dobré věci. S mojí partnerkou třeba posíláme peníze alespoň nemocným kočičkám. Je to nepatrné promile toho, co bychom rádi dělali, kdyby jich bylo víc. Stále například nosím v hlavě projekt domova seniorů sloučeného s dětským domovem a útulkem pro zvířátka jako regulované symbiózy.

Kdyby dostala obrazovka alespoň kousek šťávy, napsala by sama na sebe „Hic Rhodus, hic salta!“.

Ta myšlenka symbiotického domova se mi líbí. Už jsem vás ale zpovídal dost dlouho.   Nakonec jste mi toho řekl víc, než jste patrně původně chtěl. Děkuji za příjemný rozhovor.

I mě bylo potěšením.

Zaostřil jsem pozornost na zrcadlo přede mnou. Marně jsem se snažil znovu zahlédnout své alter ego. Kočička dál nezúčastněně cestovala časoprostorem.