| Ze zápisníku zoufalého kuchtíka (18)
Narodil se kuchtík pán...
Kuchtík má zase jednou, takhle po ránu, hlavu plnou starostí. Závratným tempem se blíží oslava dne významného tím, že prvně zřel světlo světa. Jak tvrdí, toho dne se začal divit a již nikdy nepřestal. Je mu ale jasné, že oslava dne tak mimořádného a ještě pro člověka proslaveného kuchařským umem, nemůže být odbyta několika chlebíčky s vlašským salátem koupenými v blízkém delikatesu. Předložené pokrmy nemohou být ledajaké, ale ani rafinovaně složité, musí zaujmout a obejít se tentokrát bez experimentování. Vítězí studená strava, kuchtík ze zásady odmítá cokoli, co by nepřipravil sám a jako první ho napadá král všech mejdanů a flámů; utopenec.
Vydá se na návštěvu k uzenáři a odborně vybere z mnoha druhů nejlepší špekáčky. Nehledí na korunu ani euro, uzenky nesmí být ty ze supermarketu, relativně levné ale místo masa obsahující lecjaké záhady a tajemství. Musejí lehce vonět tvrdým dřevem, na omak se jevit pružně, nesmí být bledé ani na povrchu vrásčité; jen takový polotovar je zárukou úspěšné tvorby. Buřtíky opatrně oloupe tak, aby na slupce neulpěl sebemenší kousek masové hmoty, estetická stránka věci není zanedbatelná. Svaří pramenitou vodu, v nejhorším i z vodovodu, s octem. Na litr vody přidá poloviční množství, jak říká, jsa vzdělancem, osmiprocentní kyseliny octové, přidá podle chuti cukr, sůl, bobkový list, plátky česneku. Nálevu dovolí poněkud vychladnout, zatím krájí kolečka cibule, klidně červenou i bílou, připraví proužky červené i zelené kapie. Uzenky podélně nakrojí, řez posype sladkou či pálivou paprikou a klade do láhve se širokým hrdlem. Pokus o uložení utopenců do láhve od piva bývá neúspěšný. Obsah vylepšuje patřičnými vrstvami koleček cibule, barevně prokládá paprikou a těší jiskrné oko vznikajícím uměleckým dílem. Láhev nakonec až po hrdlo naplní vlahým nálevem a nejméně na čtyři dny uloží do chladnějšího prostředí.
 Utopenci dokáží uspokojit jen část hladovců, a tak kuchtík bez prodlení přistoupí k přípravě vybrané lahůdky, o kterou se v jeho provedení praví labužníci dovedou poprat do krve. Uchopí paprikovou klobásu, přelije vařící vodou a opatrně oloupe. Vidličkou hustě propíchá povrch, na čtvrtky podélně nakrájí sýr pravých chlapů, romadúr. Nožičky klobásy a hranolky libě zavánějící sýrce na výšku klade do sklenice, romadúru by měla být přibližně polovina než uzenek, přidá koriandr, kuličky celého pepře a zalije olejem. Občas ho napadne použít olej přichucený bylinkami a získá vždy jinou, zajímavou příchuť. Neb je cti dbalý, nesníží se v žádném případě tak, aby bylinkový olej koupil hotový, připravuje ho sám vylouhováním. Přidává vždy jen jeden druh květeny a vyrábí olej majoránkový, paprikový, česnekový, použije cibuli, nebrání se ani macerování křenu či libečku a opět nechá alespoň čtyři dny uležet.
Kuchtík, zvaný člověk společenský, na oslavách neočekává pouze pánskou společnost, a tak musí počítat i s nějakým tím pokrmem jemnějším, méně aromatickým, lahodícím citlivým chuťovým buňkách pozvaných dam. I když…
Uchopí další z rodiny zajímavých a vyhledávaných sýrů, přímo jejich krále, Hermelín. Každý kousek podélně překrojí a poloviny vydlabe tak, aby vznikly sýrové misky, zatím zdánlivě přebytečný materiál ani nezahodí, ani nezkonzumuje, ale uschová na další použití.
Nakládanou kapii, zelenou i červenou, pokrájí na malé kostičky, velice jemně rozseká šalotku, nastrouhá malý kousek uzeného sýra, pokud sehnal oštěpek, použije s nadšením ten. Vše i s uschovaným vydlabaným hermelínem promíchá a citlivě opepří. Směsicí naplní vydlabané poloviny sýra, přiklopí narovná do další sklenice a opět zalije některým z olejů. Ještě jemnější variantu vytvoří nakrájením sýra na osminky, které v láhvi uloží společně s plátky kapie a zalije jogurtovou zálivkou. Smíchá bílý, nejlépe jihočeský jogurt s malým množstvím plnotučné hořčice a opepří. Protože kuchtík zná přísloví do třetice všeho dobrého, vezme ještě neloupané uzené párečky, proloží plátky nivy, proužky uzeného sýrce, zalije olejem a opět umístí do snadno uzavíratelné skleněné nádoby. Všechny laskominy pro dámy nechá rozležet, dopřeje jim alespoň tři, raději čtyři dny, které prožívá v euforickém očekávání obdivných výkřiků, neutuchajícího potlesku a jásotu vůbec.
Čtyři volné dny využije k vybavení zapadlých vzpomínek, k vybavení příhody, která musí doprovázet každý jeho kulinářský úspěch.
Parta koňáků seděla večer téměř tiše u rudě zlatých plamenů ohně. Praskal, voněl, ani moc nekouřil, občas jasnějším zábleskem pomohl stříbru hvězd osvítit již černající oblohu. Hlavně ale vyprávěl. Mluvil řečí, které nerozumí každý, kterou znají jen ti, co dokáží dlouho sedět na dřevěném špalku a mlčky sledovat magické obrazce kreslené tlumenými záblesky, jiskrami a tmou. Po celodenní cestě ale není možné mlčet dlouho, distanční dostih vyžaduje řešení taktiky na další den, čas je i na vyprávění o věcech minulých.
„Hele, Kalamity,“ obrací se dvoumetrový chlap v kožených kalhotách, vestě a se širákem posunutým do čela. „Jak ono to vlastně tenkrát bylo s tou fackou kovářovi? Zlí jazykové o tobě roztrušují, že to ani tak nebyla facka jako rána do čenichu…“ chechtá se pistolník.
„Jaká rána, prosím vás, taky hned nemůžete všemu věřit…“ odpovídá oslovená. V od pohledu rázné dámě v zašlých džínách, kostkované flanelce a vysokých botách by jen málokdo hledal jemnou, ušlechtilou lékařku. „Byl na farmě prvně a asi myslel, že jsem úplně blbá. Kobyla se nějak nechtěla postavit podle jeho představ a on ji praštil rašplí. No tak jsem zase praštila já jeho. Měl ale stejně kliku, bacila jsem ho jenom rukou, ten pilník ještě držel v tlapě on.“ Parta se bujaře chechtá, a tak paní doktorka, jezdící se záchrankou, pokračuje. „To bylo lepší, ale facka nepadla, když mě, děvče plaché a nezkušené, jeden ctitel vylákal na rande. Předem bylo sice jasný, že nemá skoro žádnou šanci, neměl rád koně, ale šli jsme spolu na oběd. Snažil se mě ohromit nějakým stroganovem a podobnejma potvornostma a málem se zhroutil, když jsem si objednala syrečky a pivo. Pánové, ten z toho byl tak zpitomnělej, že se vypařil a já ještě musela zaplatit útratu. A s takovým chováním by mě chtěl okouzlovat. Trouba….“ |
