Zemdlen  kráčí poutník podzimní krajinou a snaží se vstřebávat poslední hřejivé paprsky toho dne. Vzpomínky na máchovské chodce nejdou zapudit, krajina je jakási pustší, tajemnou sílu jí dodává snad jen tlumené zbarvení listí. Do Lysé je ještě daleko, silnička před malou chvílí přetnula na dvě poloviny Jiřice, a  směrovka s nápisem věznice nepůsobí nijak optimisticky.

V poli, po pravé straně za vesnicí, se spokojeně krčí jako obrovský šedý hříbek kupa ze zašlého betonu, vykukující mezi ještě listnatými větvemi náletové křoviny, snad hlohu, promíseného  červenými tečkami posetou šípkovou růží. Bunkr, kdysi nazývaný Řopík, neodpovídá na otázku kde se tam vzal, kdo ho postavil a proč. Je celý tajemný a jako by naznačoval  pochmurnou záhadu, kterou si chce na věky nechat jen a jen pro sebe.

Silnička lemovaná již  planými jabloněmi, kterou se poutník ubírá, vede do Benátecké Vrutice. Na návsi  vítá věž zdánlivě obyčejného venkovského kostelíka, který nemá zvědavcům co nabídnout. Jen zdánlivě však nic pozoruhodného nenabízí. Mohutné zdi ukrývají neobvyklý poklad.

Poutníka ale zajímají hlavně ty nejméně obvyklé poklady, a tak ho na cestách provází štěstí. Vrata chrámu jsou  mírně pootevřena a zvou k opatrně nesmělé návštěvě. Kostel kupodivu nikdo nehlídá… Od stropu zavěšený barokní lustr je ze dřeva, jeho vrchní část trochu připomíná carskou korunu.  Nástěnné obrazy jako by chtěly naznačit svůj prapůvod kdesi u pravoslavných ikon.

Cestou mezi chalupami poutník pokračuje do  již snad konečně definitivně zrušeného Vojenského výcvikového prostoru. Všeliké armády ho využívaly již od roku 1904. Na kraji lesa postává rumcajzovským vousem zarostlý dvoumetrový chlap. Opuštěný pod velikány stejně jako poutník na cestě. Osamocení poutníci k sobě vždy mívali blízko, rádi spolu sedávali, nejčastěji u zašlých stolů zapomenutých krčem, a předávali si poznatky z cest. Usedli i tito, ne však u stolu zapomenuté krčmy, ale pod trnkovým keřem, a rozprávěli o všem možném. Nejvíce  ten rumcajzí pocestný. Žil v blízké vísce, o celém okolí věděl snad všechno. Třeba to, že kostelík ve Vrutici postavili  až v roce 1907 a měl částečně nahradit vojáky zbouraný chrám v Mladé, vypráví o spatřeném lustru a jakoby ikonách, o  zajatci malíři, který je vytvořil.

Tajemstvím pro vousáče není ani bunkr Řopík nedaleko silnice. Postavili ho o válku později Němci, byl součástí jedné ze střelnic, kde cvičili vojáci maršála Rommela na neslavnou africkou expedici.

Poutník ale jde stále dál, podle popsané trasy nachází obnovený vojenský hřbitov ruských a italských zajatců. Šeří se, a tak může besedovat i s nimi. Vyprávějí mu o zmařených životech, plánech, nadějích… Leží vedle sebe pod  náhrobky s kříži, Davidovými hvězdami i tureckými půlměsíci a je jim nějak jedno ve jménu kterého boha či panovníka.

Ještě před pár roky by poutník hřbitov jen těžko hledal. Byl zarostlý nálety, ztracený mezi nesmyslně  děsivými vojenskými objekty, kde již dávné roky nepůsobil generál Tesařík nebo plukovník Sochor. Obývalo je  na sto tisíc vojáků ze vzdáleného Sovětského svazu, vojáků často  stejně   vytržených od rodin jako ti z první světové války. Nebyli sice zajatci, ale  často žili hůře než oni. Ti poslední řadoví, oblečení v nehezkých  nepadnoucích uniformách, v dřevěných barácích, spíše boudách. Jejich vrchnost na tom bývala daleko lépe. Oficírům, ač se oháněli internacionalizmem, Marxem a Leninem, zde život připadal jako v americkém filmu. Bylo nezbytné si ještě trochu zvýšit životní úroveň, a tak zvesela kvetl černý obchod. Nabídka záležena na počtu hvězdiček na výložkách; pamětníci poutníkovi vyprávěli o sudech plných benzínu za směšné ceny, elektronice, dokonce i o zbraních...
 

Na krajinu padá tma a z ní vycházejí další padlí. Poutník, opřený o hřbitovní zeď, se jim snaží porozumět. Vyprávějí mu i oni, oblečeni v otrhaných rubáškách, s neforemnými lodičkami na hlavách. Udivují ho svou touhou po svobodě, po obyčejném životě. Všichni, kteří před ním stojí, se pokusili o docela obyčejnou lidskou vzpouru, chtěli prostě odejít tam, kam patřili. Domů… Revoluční spravedlnost byla rychlejší jejich kroků. Zajatci z počátku dvacátého století vedle nich požívají drobnou výhodu. Mají alespoň, často i bezejmenné, pomníčky na obnoveném místě posledního odpočinku. Ale ti, kteří se poutníkovi z temnoty a  stínů vynořili jako poslední… Již nikdy patrně neobjevíme  místa, kde skončili svou pozemskou pouť, kde bojoví druzi zakopali jejich těla.

Poutník sedí a přemýšlí. O lidech z dalekých vesnic v širých pláních Ruska, kteří nevědí a nikdy vědět nebudou, kde hledat ty, kteří pro ně často znamenali všechno.

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Jan Vodňanský
	RNDr. Vladimír Vondráček
	Karel Šíp
	Ivo Šmoldas
	Rudolf Křesťan
	Vladimír Just
	Ondřej Suchý
	Blanka Kubešová

Další autoři »