| Přepadení u švimtajchu
Bylo pěkné srpnové ráno roku 1947 a na dvoře rýznburské myslivny v Krušných Horách rozděloval nadlesní  Ing. Serjogin úkoly lesnímu personálu. Byli tam všichni tři hajní, oba praktikanti a pět dělníků, z toho tři Němci. Já, jako prázdninový dobrovolník - brigádník jsem u toho asistoval jako šéfův pomocník a tlumočník.
Když bylo po raportu, povídá nadlesní: „Luďku, pro tebe mám odpovědný úkol. Půjdeš na Smrčiny s výplatou pro Němce. Pracuje tam starý Schwabe se svým vnukem a tři ženské. Rozdělíš jim peníze proti podpisu a zpátky to vezmeš kolem Hricákovy hájenky a přineseš čerstvý tvaroh. Hajná ho přichystá na desátou, takže v poledne už můžeš být u oběda.“
Převzal jsem v kanceláři obálky s penězi, přes rameno přehodil řemen staré malorážky a vyrazil bukovinou do vrchu směrem na Smrčiny. Cesta přes vrch Stropník byla strmá, slunce již hezky připalovalo, a tak jsem se pěkně zapotil. Když jsem konečně stanul na náhorní plošině, usedl jsem na balvan pod smrkem, starým vysokým solitérem na rozsáhlé pasece, abych se po tom výstupu trochu vydýchal. Jak jsem tam tak seděl, vzpomněl jsem si, že vlastně nedaleko jsou tři malá jezírka. Po Němcích jim zůstal název švimtajchy (Schwimmteiche), ačkoliv nešlo o žádné plovárny. Byli v nich kdysi chováni pstruzi.
Vstal jsem a za pár minut jsem již, zcela nahý, seděl v jednom z nich. Seděl proto, že na plavání velikost vodní plochy byla příliš malá, sotva tak sedm, osm metrů v průměru a jen něco přes sedmdesát centimetrů hluboká. Ách, jaká to byla pohoda - chladivá voda, sluníčko na vymetené obloze, vůně lesa a zpěv ptáčků! Užíval jsem si toho s rozkoší, když náhle slyším blížící se hlasy a smích. Stezkou z blízké tyčkoviny vyšly tři ženské, jedna z nich hajná. Sázely na Karlshüglu mladé smrčky a vracely se domů. Spatřily mne a překvapeně ztichly, ale když mne poznaly a uviděly v jaké jsem situaci, nahý v průzračné vodě, sebraly hromádku mých svršků a zmizely se smíchem v nízkém smrčí. Na místě zůstaly jen moje boty a ta flintička. Vše se sběhlo tak rychle, že jsem si důsledky uvědomil až po chvíli: jsem nahý, bez kalhot a košile a obálky s penězi fuč.
Nevěděl jsem co si počnu. Vylezl jsem z vody, začalo mi být chladno a chtěl jsem se na slunci ohřát a oschnout než vymyslím, co dělat. Než ale na mne stačila uschnout první kapka, vyběhly ty tři grácie z lesa, s hurónským smíchem mi hodily kalhoty a s patřičnými poznámkami sledovaly, jak se otočen zády k nim, zuřivě a pracně oblékám. Když se mi to konečně povedlo, nechaly moje trenýrky, košili a chlebník na místě a pak je, pořád se ještě hihňající, nadobro pohltilo přítmí cestičky mezi smrkovým mlázím.
Oblékl jsem se, došel do Smrčin, vyplatil dělníky a vrátil se domů. Přes hájovnu jsem to ale „nevzal“ a na lesovnu došel bez tvarohu. Byl bych se před hajnou studem propadl (tehdy se mladí v devatenácti ještě styděli).
K její cti však musím říct, že se o tom přepadení u švimtajchu nikomu nezmínila, a neučinily tak ani ty dvě její spolupachatelky. Lesu zdar! |
