| Na Rýznburku po 21 letech
Když jsem si na jaře roku 1968 koupil první auto, Škoda 1000 MB, vzal jsem v červenci manželku a našeho syna a rozjel se na sever, do Oseka a na Rýznburk, za oživením vzpomínek na své poválečné prázdniny v tomto kouzelném koutě naší vlasti.
První zastavení bylo na Rýznburku, kousek nad kaplí u Urbanů. Byla to smíšená, česko-německá rodina se dvěma syny, kteří v době mé služby u lesní správy pracovali jako lesní dělníci.
Staří už byli oba mrtví a s nimi i jeden z obou bratrů. S druhým, Ferdou, jsem chvíli poseděl, vyslechl pár novinek. Byl už značně nemocný, takže jsme spolu dlouho nebesedovali a brzy se spolu smutně rozloučili. 
Druhým a největším zdrojem zpráv byla paní Vohralíková, manželka jednoho ze tří tehdejších hajných, který však už byl také mnoho let po smrti. Tady jsem se dověděl nejvíc. „Můj“ domek, kde po mně tenkrát někdo střílel, stále stál, i když jej kdosi koupil a trochu zmodernizoval. Sukupova hospoda už není a novou neotevřeli, oba dělníci, Vašek Kubíček a Pepík Šebesta dávno zmizeli někde ve světě, hajný Hricák byl přeložen někam na Slovensko a hodný a veselý Karel Schwarzbek, hajný Ve Vlčinách, skončil tragicky. Z rodinných důvodů prý spáchal před lety sebevraždu. Z rodiny Křížovy, u které jsem byl čtrnáct dní o prázdninách v roce 1946 ubytován, žil už jen nemocný manžel. Stále ještě v duchu slyším jeho paní, Němku, která mi tehdy léčila následky večírku uspořádaného lesní správou na rozloučení s naší studentskou skupinou, odvarem z pelyňku: „Uvažim ty topry tché z belungy. To ty bude helfovat!“ Nejhorší zpráva ale byla o milém a oblíbeném Ing. Serjoginovi, který sloužil na rýznburském polesí jako lesní správce. V roce 1950 s celou rodinou zmizel a už o nich nikdy nikdo nic neslyšel. Starý Schwabe se svým vnukem a ostatních pár německých dělníků byli odsunuti, prý do NDR. Z místních lidí nechce nikdo v lese pracovat, takže lesní správa najímá dělníky ze Slovenska.
Pln těchto neveselých dojmů jsem objel Rýznburk, místo svých krásných vzpomínek, po silnici na Dlouhou Louku směrem na Fláje. Zastavili jsme při cestě u rybníčka, kde jsem tehdy nachytal ty nádherné pstruhy a zaplatil to ledovou koupelí a málem i zápalem plic, nebýt právě hájenky Ve Vlčinách.
Začalo se stmívat, tak jsme se utábořili na mírném svahu pod lesem, povečeřeli a zůstali ještě dlouho sedět pod hvězdami ve společnosti poletujících netopýrů. Po námi se leskla hladina již značně zanedbaného a zarostlého rybníčku s těmi osudnými, dnes již mechem porostlými kuláči, stále ještě tvrdošíjně držícími prohnilý a polorozpadlý čap. Druhý den jsme časně ráno sbalili stan, nasedli do našeho zeleného „embéčka“, opustili ten nádherný romantický kraj a šťastně dojeli domů.
Když jsem pak večer ležel v posteli a před očima mi běžel celý ten film zážitků a vzpomínek, napadlo mne, že bych byl udělal lépe, kdybych se tam byl nevracel. Všechno mi to ty neblahé zvěsti nějak pokazily.
Teď, kdy už je mi bezmála osmdesát, však vím, že takový je život. Že všechno plyne ke konci a opět k novému zrodu, že je to třeba brát a respektovat jako dílo moudré přírody. Jsem vděčný životu za všechno hezké i trpké, co mi dal a přeji vám, abyste k tomuto poznání došli i vy.
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde |
