Vojna, les a víno (1/2)

Tohle povídání není vlastně přímo o lese a myslivosti, ale o událostech kolem mého sedmého a posledního vojenského cvičení, kde les hrál jen úlohu ubytovacího prostoru a myslivost zastupoval pouze můj dávný kamarád a několik jeho kolegů-zelenokabátníků.

Bylo to koncem února roku 1967, když mi pošta doručila povolávací rozkaz dostavit se dne 3. března k pluku protivzdušné obrany v Praze-Ruzyni. Tyhle pozvánky jsem vždycky rád vítal,protože pro mne znamenaly příjemnou mimořádnou a placenou dovolenou a tahle byla už sedmá.

Nikdy jsem totiž nemusel nic dělat, protože my, záložní oficíři, kterých se pokaždé u pluku sešlo několik, jsme byli velitelství spíše na obtíž. Musel se pro nás najít patřičný program a zaměstnání, což byla práce navíc, bylo třeba určit instruktory, poskytnout materiální vybavení, ubytování a stravu a nakonec i připravit příslušná hodnocení. Proto to raději vyřešili, k oboustranné spokojenosti tím, že nás provedli po areálu, ukázali vybavení útvaru a výzbroj, poskytli základní informace o úkolech a činnosti svého vojskového tělesa a jinak nám dali absolutní volnost.

Pár let předtím jsem si u tohoto ruzyňského útvaru takhle odkroutil pět týdnů svého druhého fešáckého cvičení, kdy jsem se po pracovní době již nemusel v kasárnách vůbec zdržovat, spal doma a do Ruzyně dojížděl jen jako do zaměstnání. Proto jsem i tentokrát onoho rána odcházel z domova jen nalehko. Žádné pyžamo, žádné holení, ani pastu se zubním kartáčkem. „Večer jsem doma, ahoj!“ rozloučil jsem se s manželkou a odjel splnit svou povinnost. Jenže všechno bylo jinak.

Ohlásil jsem se u důstojníka DVT a dostalo se mi pokynu: „Soudruhu nadporučíku, jste první ze skupiny povolaných záložníků, tak počkejte támhle na pévéesce na ostatní.“ Usadil jsem se tedy ve vykázané místnosti a otevřel Obranu lidu, abych se poučil, co je nového v „naší lidové armádě“. Nečetl jsem ale dlouho a za chvíli pro mne přišel voják a odvedl mne do kanceláře štábu, před kterou už čekali další čtyři maníci. Jakýsi starší kapitán zkontroloval naše povolávací rozkazy a doklady, údaje zanesl do tlusté knihy a zvedl telefon: „ Soudruhu staršino, pošlete sem někoho pro pět mužů k výstroji podle rozkazu SVH a rychle!“

Po deseti minutách vešel voják, ohlásil, že přichází od výstrojního náčelníka, a odvedl nás do skladu. Vyfasovali jsme kompletní uniformy, propriety, batoh a všechnu strůj (krásný vojenský výraz pro různé řemení a popruhy), dokonce i příslušné hodnostní označení, ale místo přileb a ostatních atributů frontového vojáka jen gumové holínky, nepromokavé pláštěnky a pracovní rukavice. „Hrome, to jdeme k PTP, nebo kam?“ ptal jsem se skladníka. Ten samozřejmě nic nevěděl, a tak, když jsme se stanovou celtou plnou těch svršků dorazili zpět na štáb, dostalo se nám na tu otázku nečekané odpovědi.

„Odjíždíte dnes ve 23,20 z Hlavního nádraží do Lipníka nad Bečvou. Tady máte cestovní rozkazy. Oblečte se a vyčkejte do 22 hodin, kdy vás odveze služební vůz na nádraží. Své civilní oděvy uložte do plastového pytle, který jste dostali spolu s výstrojí a doneste je do výstrojního skladu, kde budou uloženy až do skončení vaší služby. Mezitím si vyzvedněte v proviantním skladu studenou stravu. Potom můžete z této kanceláře informovat telefonicky manželky o odjezdu, ale bez oznámení cíle cesty. Vy, soudruhu nadporučíku, to máte na povel“, obrátil se na mne, ,,jste velitelem přesunu. Můžete odejít!“

Vypadli jsme se svými ranci zase na PVS a převlékli se do uniforem. Ukázalo se, že dva kluci jsou poručíci, jeden staršina a jeden desátník. Odvlekli jsme pytle s civilem do skladu, kde nám voják vydal příslušné potvrzení o příjmu, a vrátili se, odkud jsme přišli.

Na PVS jsme se navzájem představili. První poručík, Karel, byl vedoucím prodejny fy Obuv, druhý poručík, Josef, byl mistrem odborného výcviku v učilišti podniku ČKD Praha, staršina Jarda pracoval jako účetní v jednom výrobním družstvu a obtloustlý desátník Eman byl kuchařem v hotelu Meteor. Nějakou náhodou, nebo snad úmyslně, jsme všichni byli z Prahy 10, tedy Vršováci. Protože nebylo ještě ani poledne, svěřili jsme batohy s výstrojí pod dohled služby a rozjeli se, se souhlasem DVT, domů informovat své manželky raději osobně. Návrat do kasáren byl stanoven na 21,00 hodin.

Ve 20,35 jsem se hlásil dozorčímu jako první, ostatní navrátilci přicházeli postupně po mně a ve 21,15 dorazil do kasáren poslední informátor. Tak jsme byli zase pohromadě a bylo nás pět. Těch pár minut do 22 hodin uběhlo rychle a už se hlásil řidič s vozem. Na nádraží jsme dojeli za čtyřicet minut a nastoupili do rychlíku, který tam byl přistaven. Byl poloprázdný, takže jsme si snadno vybrali příhodné kupé, uložili bagáž na police a zaujali pozici sedících střelců. Po chvíli se vlak rozjel, a my jsme vybalili, co nám naše holky připravily na cestu. Než byl sněden první řízek a vypita první láhev piva, zmizela světla velkoměsta a z oken na nás zírala jen smolně černá tma.

Proviant byl sněden, pivo vypito, žaludky plné, na hodinkách víc než půlnoc a projevila se celodenní únava. Hovor ustal a hlavy kamarádů klesly na prsa. Já usnout nemohl, a tak jsem pohasl v oddíle světlo a dumal, co nás asi u cíle čeká. Nevymyslil jsem nic, proto když se na první zastávce v České Třebové všichni probudili, navrhl jsem kamarádům sázku. Hádejme, k čemu nás tak vystrojili a co nás v Lipníku čeká. Každý z nás složí stokorunu, a kdo se nejvíce přiblíží skutečnosti, získá celý bank, který bude zatím uložen u mne. Návrh byl schválen, ale vklad snížen na padesátikačku (tenkrát byla stovka téměř jako dnes tisícka). Jakmile se vlak rozjel, vybral jsem ty padesátky a uložil je v obálce od cestovního rozkazu do kapsy blůzy.

Najednou se nikomu nechtělo spát, rozproudila se vášnivá debata a pře o tajemném úkolu naší skupiny. Jediné, co jsme věděli, bylo, že v Lipníku sídlí spojovací pluk a že všichni z nás, vyjma kuchaře, mají tuto odbornost. Padaly různé domněnky, ale nakonec bylo zapsáno pět „oficiálních“ typů spolu se jmény autorů: bude to školení o nové strategii a taktice spojení, ukáží nám nová a modernější pojítka a podstoupíme na nich výcvik, budeme přiděleni na nějakou vojenskou stavbu (proto ty holínky, pláštěnky a rukavice) a konečně že naše cesta nemá s naší odborností nic společného, že jsme spojaři je jen náhoda a proflákáme cvičení jako jindy.

Já jsem o tom přemýšlel již od chvíle, kdy jsme si odnášeli ze skladu tu podivnou výbavu. Je jisté, že se s námi počítá venku v blátě a dešti, připojí nás k nějaké jednotce a budeme tam i žít, proto máme s sebou kuchaře. Bude to práce fyzická, dostali jsme rukavice a zcela jistě i spojařská, ta naše společná odbornost není náhoda, to se v armádě nepřipouští. Všichni, mimo kuchaře, jsou spojaři-telefonisté (já byl radista), a tak tedy zcela jistě půjde o budování nějakého liniového spojení, kdy bude třeba kopat rýhy pro kabely, nebo natahovat polní vedení při ostrých střelbách ve vojenském prostoru Libavá. Tak i tento můj typ byl zaznamenán a sázení bylo uzavřeno.

Mezitím jsme již vjeli do stanice Brno a náš kuchař vytáhl láhev domácí slivovice a první ji podal mně. Viděl jsem, že to není dobrý nápad, ale byla jen půllitrová a já nechtěl hned uplatňovat svou velitelskou autoritu a pití zakázat, proto jsem jen nabídku slušně odmítl, snědl poslední dva manželčiny koláčky a zapil čajem z termosky. Díky té samohonce a Emanovu vodopádu anekdot a historek uběhla cesta poměrně rychle a v půl třetí vlak stanul ve stanici Lipník. Vysypali jsme se se svými krámy z vagonu, prošli liduprázdnou halou a zůstali bezradně stát před nádražní budovou. Kam máme jít, kde a jak daleko jsou kasárny? Tma, ulice pusté a nikde nikdo, kdo by nám mohl poradit.

Vrátil jsem se do stanice, abych vyhledal nějakého nádražáka, ale ani tam nebylo živáčka, jen na konci svítilo jedno okno. Zaklepal jsem na dveře, otevřel a viděl za stolem strejce v modré ušmudlané blůze, na jejímž límci chybí jedno okřídlené kolo a pod ním dva kovové knoflíky. Zřejmě spal, protože teď na mne kouká jako ta příslovečná vyoraná myš a asi mu není jasné, jsem-li ještě někdo z jeho snu, nebo skutečnost a kde se tu bere v jeho kutlochu a uprostřed noci nějaký voják? Nakonec se ale přece jen probral, a tak jsem mu předložil ten svůj naléhavý dotaz. Odpověď byla krátká, ale jasná: „Jo, tož děte rovně a na náměstí doleva až do kasáren. Je to jen kousek, dobrou noc!“ S díky a rád jsem opustil ten zakouřený kamrlík a za minutku už jsme si nahodili své těžké rance na záda a vykročili naznačenou cestou k neznámému cíli.

Nevím, jak se na Moravě měří vzdálenosti, ale ten kousek představoval čtyřicet minut bloudění a pochodu po tvrdé dlažbě a nebýt náhodného setkání s vozem hlídky Veřejné bezpečnosti, byli bychom tam chodili snad až do rána. Po celou dobu jsme totiž nepotkali jedinou živou bytost, ani psa ani kočku, o člověku nemluvě.

Strážný u brány po prohlídce dokumentů zavolal dozorčího a ten nás dovedl do velké prázdné a studené cimry s několika zaprášenými slamníky na kovových postelích. „Musíte to tu do rána vydržet, chlapi. Pak vás nějak ubytujeme, dobrou noc.“  

Tu noc jsme přečkali na té špíně, oblečeni, nemytí do šesté hodiny ranní, pak nás zavedl do rajonu velitelské roty, kde jsme se mohli umýt, nasnídat a upravit do stavu přijatelného pro audienci u velitele pluku. Nakonec se ale dostalo té cti jen mně, ostatní čekali na výsledek v prodejně Army u teplé kávy.

Velitel, vysoký a štíhlý plukovník, přijal moje hlášení a ukázal na jedno z křesel u konferenčního stolku, vedle něhož stál prošedivělý kapitán. „Posaďte se, soudruzi,“ usedl za svůj velký velitelský stůl, „probereme si činnosti, které nám ukládá rozkaz SVH. Soudruhu nadporučíku, jste jmenován velitelem roty záložníků, kteří se během dnešního dne a noci dostaví k našemu útvaru. Vaším úkolem bude stavba permanentních telefonních linek z vidových hlásek na hranici s Rakouskem do příslušného střediska protivzdušné obrany ve Valticích. Poskytneme vám k tomu veškeré technické vybavení, materiál, vozidla a strážní jednotku z řad našich vojáků základní služby. Pochopil jste účel a cíl vašeho úkolu ? Máte nějaké dotazy?“

„Soudruhu plukovníku, vše jsem pochopil, ale obávám se, že nejsem k provedení tohoto rozkazu vhodný. Jsem sice absolventem spojovacího učiliště, ale v oboru radiového spojení a s liniovými pojítky a zejména se stavbou permanentních vedení nemám žádné zkušenosti.“

„Není třeba. Odborným řízením stavby je pověřen zde přítomný kapitán Hrubý, který bude také vykonávat dozor nad stavbou a přejímat hotové části díla. Vy budete fungovat jako velitel jednotky se všemi právy a povinnostmi velitele roty. Za splnění rozkazu jste ale plně odpovědný vy. To se týká i kázně mužstva, bezpečnosti při práci a dopravě, styku s orgány vojenské a civilní správy a zajištění zdravotní a případné poúrazové péče. Máte dva dny na prostudování dokumentace, organizaci mužstva, převzetí materiálního a proviantního vybavení včetně vozidel a rekognoskace terénu. Mapové a ostatní podklady vám vydá náčelník štábu major Vilím a písemnou dokumentaci vám pomůže zpracovat náčelník spisovny nadporučík Horálek. Od této chvíle přejímáte svou velitelskou funkci. Nemáte-li jiných dotazů, můžete odejít. Přeji vám plný úspěch!“

Prohlásil jsem, že další dotazy nemám, poděkoval za přání, odhlásil odchod a vypadl, jak v Jiříkově vidění, do chodby. Stála tam naštěstí lavice, na kterou jsem s úlevou padl s nadějí, že se brzo objeví i kapitán Hrubý. Neuběhly ani tři minuty, otevřely se dveře a ten anděl spásy stál přede mnou: „Nevěšte hlavu, kamaráde,však to spolu zvládneme! Pojďte, jdeme na to!“ Tak jsem se tedy zvedl a šel na to.

Během dne přijelo a ohlásilo se dvaačtyřicet záložníků, všichni z Prahy a zase z Vršovic. Byli vystrojeni, vybaveni a rozděleni do dvou netypických čet po jednadvaceti mužích, protože naše rota nebyla rotou v plném stavu, měla by mít nejméně devadesát chlapů. Určil jsem jako jejich velitele oba poručíky, staršinou roty samozřejmě staršinu Jardu a proviantním a kuchařem desátníka Emana.

Vyřídil jsem veškeré papírování, převzal mapy a dokumentaci, provedl první a podrobnou informační instruktáž (dnes by se řeklo „brífing“) velitelů čet a obou poddůstojníků a ve 23,45 jsem se konečně nasoukal na slamníku do spacího pytle, kterými nás do terénu vybavil zdejší výstrojní náčelník.

Následující den jsem spolu s kapitánem a svými veliteli čet a se staršinou vyjeli do oblasti plánované činnosti na rekognoskaci terénu. Kuchař Eman s námi nejel, přejímal proviant a materiální vybavení polní kuchyně, takže nás bylo zase pět.

Na hraniční čáře mezi Břeclaví a Sedlcem jsme objeli všechny čtyři hlásky. Byly to poměrně nízké ocelové věže s pozorovací plošinou, na níž se po dobu 24 hodin střídalo pět vojáků-pozorovatelů, hlásících všechna přelétající letadla, civilní i vojenská, prakticky však jen ta předem ohlášená ústřední služebnou protivzdušné obrany. Hlídka byla vybavena silným triedrem a hlášené přelety potvrzovalo ústředí. Neohlášená letadla byla pokládána za nepřátelská a jejich zjištění mělo za následek start stíhaček z nejbližšího vojenského letiště. Jak jsme se dověděli od vojáků z hlásek, došlo k tomu jen jednou, kdy hranici přeletěl jakýsi rakouský sportovní letoun, který se ale stačil včas vrátit nad své území. Hlášení probíhala po polních linkách, které měly být nahrazeny permanentním vedením, jehož stavba byla právě naším úkolem.

Po zjištění terénních podmínek zbývalo ještě vybrat ve spolupráci s příslušným lesním úřadem místo pro tábor roty. Protože nejpříhodnějším lokalitou se jevil les poblíž Valtic, odkud bylo ke všem hláskám přibližně stejně daleko, jednali jsme na lesní správě v Břeclavi, jejíž ředitel s námi poslal hajného, který nás na určené místo zavedl. Bylo to jen asi půldruhého kilometru od Valtic, v krásném a romantickém místě u loveckého zámečku Rendesvous. Po vyznačení tábořiště kolíky jsme se, již skoro za tmy, vraceli do Lipníka.

Následující den byl rušný. Nakládal se spojovací materiál, technika, stany, postele, spací pytle, topná zařízení, polní kuchyně, proviant na prvních 48 hodin, pohonné hmoty a nakonec strážní oddíl a mých dvaačtyřicet Vršováků. Kolona šesti nákladních Tater a dvou gazíků vyjela z kasáren po předčasném obědě v 11,30 a po zhruba 130 kilometrech a třech hodinách byl celý ten cirkus na místě. To jsem ale ve své pražácké nevědomosti ještě netušil, v jakém kraji se to vlastně nacházím.

Zdržel jsem se jen po dobu nutnou k udělení instrukcí oběma velitelům čet a odjel s řidičem a pracovníkem lesní správy inženýrem Slukou, vysokým lesákem s usměvavou tváří lemovanou černým plnovousem. Ten na náš příjezd již čekal a nabídl se mi jako průvodce na správu SNB ve Valticích, k místnímu pluku, odkud budeme odebírat proviant a na polikliniku v Mikulově pro zajištění případné zdravotní péče.

U policajtů ve Valticích jsem to vyřídil velice rychle, ale na velitelství pluku už jsem příslušné funkcionáře nezastihl a musel jednání odložit na následující den. Zbývala tedy už jen poliklinika. Jenže čas pokročil, a do Mikulova jsme přijeli až v půl páté, a tak jsem stanul před zamčenými dveřmi.

„Klidně zazvoníme, soudruhu nadporučíku“, usmívá se lesák, „mají tady přece pohotovost!“ a už tiskne zvonek. Otevřela nám modrobílá sestra, a když jsem vyslovil své přání, dovedla nás do malé kanceláře, kde seděl za stolem asi padesátiletý lékař.

„Co vás sem přivádí, chlapče, doufám, že ne nějaký úraz“, zvedne se ze židle a podává mi ruku,“já su doktor Seifried. Co pro vás možu udělat?“

Vysvětlím mu, proč tu jsem, prosím, aby moje hlášení zaznamenal a chystám se odporoučet, abych už byl zpět v táboře. Nevím, jak jsou oba poručíci schopní a zodpovědní a nechci riskovat komplikace hned první den. Ale doktor zvedne ruku:

„Počkajte přece, možu se zeptat odkud jste? Podle řeči soudím, že z Prahy“.

„Ano, pane doktore, já i všichni v naší rotě jsme z Prahy. Jsme záložáci a jsme zde na cvičení“, odpovídám a netrpělivě přešlapuji, zatímco ten můj zelený průvodce se, nevím proč, jen uculuje.

„To mne těší, tam já to dobře znám, pracoval jsem po promoci ve Vinohradské nemocnici a bydlel u své tety v ulici kousek od kasáren 28. pluku. Tam jsem si užil veselého života a krásných lásek, ó jé! Musíte mi vyprávět, jak to tam včíl vypadá!“směje se doktor, shýbne se, sáhne pod stůl a už je na stole láhev. „Tož posaďte sa, chlapci, zapijeme to náhodné setkání! Já si s vámi dám jen jednu sklenku, su ve službě, ale vy sa nežinýrujte! “

Děkuji za pozvání, a namítám, že je pokročilá doba a mám před sebou ještě moc práce, rozestavěný tábor, padesát lidí na starosti a vypadá to na celonoční práci. „Ale jedna sklenka našeho pálavského vínka nám snad neublíží“, ozve se vousáč, „nemůžeme tady pana doktora urazit, když nás tak srdečně zve!“ Vidím tři plné sklenky bílého a usoudím, že bych jednu mohl ze zdvořilosti vypít. A tak cinkne sklo na zdraví a mám ji v sobě. Jenže po obvyklé výzvě „ještě jednu do druhé nohy“ vymlaskneme další a pak už se to nějak samo sebou rozumí, že odejít by bylo krajně nezdvořilé, zejména když je na stole najednou sklenice klobásek v sádle a půl bochníku bílého chleba. Vyhládlý žaludek mne naléhavě prosí, abych zůstal, a tak nezbývá než mu vyhovět, což nakonec s potěšením činím.

Popíjíme, čas letí, zpod stolu už vyskočila druhá láhev a doktor s inženýrem vyzpěvují na celé kolo. Někdy se přidám také, když písničku znám, ale náhle se ve mně probudí to lepší já a opožděný smysl pro povinnost. Kouknu na hodinky a hrome, jsme tu už přes dvě hodiny, venku čeká v gazíku řidič a v táboře manšaft v plné práci. Polknu poslední sousto, zapiji poslední sklenkou a už se ale opravdu a nekompromisně loučím. Oblékám plášť a jako další argument připomínám chudáka řidiče, na kterého jsem zapomněl a který jistě řádně vymrzlý čeká venku ve voze. Tentokrát to náš hostitel akceptuje, namaže rychle sádlem dva krajíce, vloží mezi ně tři klobásky a zabalí do buničitého ubrousku: „Tumáte, dejte tomu chudákovi venku pár kalorií. A přijďte sem pozítří ve čtyři hodiny. To mi končí služba a já vám něco ukážu, vy Pražáku. A teď dobrou noc!“ loučí se doktor.

Vypadneme z toho špitálu, já na houpacích nohou, můj trénovaný průvodce pevným krokem, nasedáme do vozu a frčíme do lesovny v Hlohovci, kde vysadíme Sluku a po čtvrthodině již je před námi temná hmota lesa. Když mineme větrolam u silnice, otevře se plný pohled na levou stranu a já strnu. Přes značně hustý porost jehličnaté kmenoviny, proniká rudá ohnivá záře. Řidič bez povelu přidá plyn a po dvou třech stech metrech vjíždíme na lesní cestu k zámečku, který brání v pohledu na tábořiště, ale je orámován ohnivou aurou. Už se děsím té hrůzy na spáleništi a toho, co mne čeká. Prokurátor, basa a zničený život. Objedeme budovu a teď nejen vidím, ale i slyším. Proti ohni se míhají postavy a doléhá k nám křik, ba řev. Rázem je zima ta tam a polévá mne pot. V tu chvíli projedeme poslední skupinou stromů a řidič dupne prudce na brzdu, že málem vyrazím přední sklo. Vypne motor a oba užasle zíráme na neuvěřitelnou scénu.

V táboře stojí tři obrovské stany pro mužstvo a kuchyni, tři malé důstojnické stany, v pozadí vzorně vyrovnaná řada vozidel a uprostřed hoří vatra hodná Jánošíkových horních chlapců a kolem ní sedí, stojí nebo poskakuje moje rota a vyřvává, jak infanteria dobyla za císaře pána Hercegovinu. Stojím chvíli ohromen a ze srdce mi padá metrákový balvan.

Rozběhnu se k tomu úkazu a s úžasem zírám na dřevěné jesličky s padesátilitrovým sudem s pípou a u něho svého „proviantního náčelníka“ Emana, jak ochotně plní hrnky, šálky a misky červeným vínem a do ešusu na bedně vedle té bečky padá naše české oběživo. Ten rošťák na rozdíl ode mne věděl, kam jedem, v jakém kraji budeme operovat, a stačil koupit půl hekťáku vína a otevřít si soukromou krčmu.

Jakmile jsem se zjevil v záři ohně, dostalo se mi uvítacího hurá a snad dvacet rukou s nádobkami všeho druhu mi nabízelo přípitek. Napil jsem se, abych neporušil tu atmosféru vzájemné vojácké soudržnosti, ale oběma poručíkům jsem uložil ukončit ten tartas do deseti minut a zjednat absolutní klid, aby ve 22 hodin, což bylo asi za půl hodiny, bylo všechno mužstvo ve spacácích a oheň uhašen. Stráž již mezitím stanovil a poučil poručík Karel, večerní nástup roty zařídí poručík Josef, staršina Jarda zatopil ve všech našich stanech, a tak jsem se trochu omyl v ledové vodě ve vědru před stanem a zazipoval se ve spacáku. Bylo přesně 22,00 a tábor ztichl. Jen ve vedlejším stanu ještě svítil staršina Jarda a psal patrně můj zítřejší rozkaz, který jsem mu nadiktoval již před odjezdem do města. Bylo mi fajn, kamínka rozpálená, spacák hřál a já, za mírného kolébání lože, spokojeně usnul.