Ten les nebyl nepřátelský, nepřátelští byli lidé, kteří ho udělali ostatním nepřístupný, zadrátovali ho a nutili překážet při pouti někam jinam, než chtěli oni. Za pár let se vlastně nezměnil. Stromy povyrostly nepatně, šumí stejně jako kdysi, silničky jsou stejně nepřehledné s nevalným povrchem, místy se k obloze pokoušejí dosáhnout rzí vyzdobené strážní věže nebo protiletecké hlásky nepříteli sloužící hlavně k pobavení. Méně zábavná je vzpomínka na spoustu domů, vesniček i obcí, které zmizely pod trávou a náletovými dřevinami, které připomínají těžko znatelné obrysy základů, někdy prostý kamenný kříž nebo panel s připomenutím nijak povzbudlivého osudu, minulosti. 

  

U jednoho takového poutník sedí (vesnice dříve tam stojící se poeticky jmenovala Kapličky), nohy v zaprášených kanadách pohodlně natažené do cesty asfaltku jen vzdáleně připomínající, za zády příhradovou konstrukci pozorovatelny již odešlých strážců socialistických hranic. Prý je dnes používána na měření proudění větru a pomáhá zjistit, zda se vyplatí stavět větrné elektrárny. Osm takových výhrůžně pootáčí křídly vrtulí na kopci již v sousední zemi. 
Poutník spokojeně pobafává z dýmky, kterou si kdysi dávno koupil v ještě existující NDR a způsobil s ní pozdvižení na hranicích. Nově získaný zázrak stvořený bohy z kořene vřesovce stál totiž rovných osmdesát marek, částku, která představovala dobré tři páry bot nebo pořádný kus záclon do obývacího pokoje. Celníci jak na německé, tak na české straně se v organizovaných výpravách chodili dívat na podivína, co dal takové nekřesťanské peníze za kus dřeva, spolucestující v autobuse byli upřímně zděšeni a ještě pečlivěji ukrývali pašovaný kontraband.
„Ty jsou tak ukrutně vošklivý, že nebýt známý estét, začaly by se mi třeba i líbit,“ uvažuje s pohledem upřeným k modravé dálce. „No, ale sloužit tady za srnce, tak raději emigruji; třeba do Ruska.“
Poutník vzpomíná na větrník, který objevil na Neklidu hned pod Klínovcem. Hlavně na tabuli, která varuje před přibližováním se v zimě. Případně uvolněný kus ledu může prý být nebezpečný…
Po silničce, asfaltovou připomínající jen velmi vzdáleně, pod příkrovem hustě litím porostlých větví stromů pamatujících ještě žijící vesnici, se s hekáním blíží osobní auto. Stará škodovka stodvacítka, na poslední mytí jen těžko pamatující, se zjevnou úlevou zastavuje, otevírají se jen mírně prorezlé dveře a ven se souká člověk v lesácké uniformě.
„Koukám, že kouříš fajfku, to budeš dobrej chlap a já si s tebou dám taky šluka,“ vytahuje z kapsy bundy dýmku tvářící se jako kus kořene.
Poutník jí se zalíbením pozoruje a natahuje otevřenou dlaň:
„Můžu kouknout?“ žadoní a bere si podávaný artefakt. „Já budu tipovat, smím? Tak tahle krasavice je na sto procent od Honzy Kloučka, nebo se pletu?“
„Vůbec ne, koupil jsem ji přímo u něj v dílně, byl jsem se tam podívat na dýmkařském sympoziu. No jo, to už je skoro rok. Ale fajfka je to fajnová, ta se kouří sama. A vůbec, jak jsi jí poznal?“
Oba si zapalují a poutník dlouze vypráví o svém seznámení s dýmkami z české dílny kousek od Prahy. O své sbírce vášnivě povídá i hajný, ale řeč se brzy otáčí k místu, kde spolu sedí .
„Jo, já se tady v té vesnici ještě stačil narodit. Támhle kousek nahoře stála poslední stavba z vesnice, kostel to byl, ale pak ho ti pitomci vyhodili do vzduchu. Ale dal jim, hajzlům, práce. Bolševikova logika, no něco neuvěřitelného. Dobře, odsunuli se Němci, o to nejde. Pak vesnici začali doosídlovat, jak tomu říkali, já byl ještě dost mladej kluk, jezdil jsem dolů do Brodu do školy. Já šel po škole na lesárnu a komoušové vymysleli hraniční pásmo. Nepředstavitelná blbost. Od pravého břehu Vltavy až k hranicím všechno neprodyšně uzavřený, propustky, ostnatej drát pod proudem ale soudruzi vymysleli, že by se v opuštěných chalupách mohli ukrývat diverzanti. Ty chalupy, co před chvílí pracné dosídlovali, zase museli lidi opustit a táhnout jinám. Chápeš tu blbost? Kdo to tady znal a chtěl, stejně pásmem prošel, kdy si vzpomněl. Hele, není to tak dávno, byl se na nás, původní usedlíky podívat Král Šumavy… no, nekoukej, žije. V Německu. Já si na něj moc nevzpomínám, on působil trochu dál, ale jak tu žilo pár lidí, můj táta se s ním znal sakra dobře… Jo, krále kdyby komoušové dostali do drápů. Nám vyprávěl, že mu bylo jasné, že ho živého dostat nesmějí za žádnou cenu, neměl by šanci ani se dočkat toho jejich soudu.“ 
Hajný, starší než vypadá, si nacpává další dýmku, kterou pro změnu vylovil z brašny, a poutník následuje jeho zářného příkladu.
„Ne, díky. Tohle nekouřím, já mám raději takové ty drsnější, nejlepší je podle mě uzená lakatie,“ odmítá nabízený balíček s tabákem a pokračuje ve vyprávění.
„Kamaráde, já toho tady zažil… To víš, hajnej měl propustku skoro až k hranicím; těm opravdovejm, co na nich byly dráty. Párkrát jsem viděl, co dokáže s člověkem udělat pár tisíc voltů, nic moc hezkej pohled.“
Dýmky jsou dokouřeny, oba si mávnou rukou na pozdrav, lesák se souká za volant letité škodovky a poutník pomalu směřuje cestou k Vyššímu Brodu. Cesta se stáčí údolím kolem potoka, blíží se k další zničené obci Martinovice a vede okolo starobylého domu Mnichovice, který vznikl jako část hospodářského zázemí slavného rožmberského kláštera.

           

Objekt s bohatou minulostí měl později smůlu i štěstí. Smůlu, že se ocitl v zakázané oblasti, a štěstí, že padl do oka vysoce postavenému oficírovi, říká se cosi i o generálovi, který ho užíval pro rekreaci po své těžké a náročné práci. Byl bdělý a ostražitý, a tak nebezpečí, že by starý dům mohli využívat agenti západních rozvědek, nehrozilo. Dnes se kamenná stavba změnila v penzion. Poutník s úsměvem uvažuje, zda někdejšímu zapálenému a uvědomělému bojovníkovi za světový mír, případně jeho potomkům, nevadí rakouské a německé poznávací značky na zaparkovaných automobilech. Euro je však vonná mince.

Přes kopec je to již jen pár kroků na osamělé poutní místo Maria Rast am Stein. Kostel zasvěcený Panně Marii, která se v lesích měla zjevovat, je magické, působí svou vznešeností, připomíná někdejší procesí, doby své slávy. Poutník sice nepociťuje nic z magických sil, ale spousta dalších jejich vliv potvrzuje. Usedá vedle kamenné kazatelny a pokouší se od Panny Marie dozvědět, jak je možné, že téměř nenápadný kostel přežil doby pohraničního pásma. Široko daleko se přece žádný jiný chrám nezachoval…

„Když nic jiného, tak si z nich ti troubové udělali cíle při střelbě; s oblibou také zkoušeli, co dokáží různé třaskaviny…“ uvažuje poutník a nechce se mu věřit, že by právě místo, na kterém odpočívá, vyvolalo v samozvaných mocipánech úctu, pietu, nebo dokonce náznak vztahu k historické památce. „Že by i na ně působilo tajemno, že by se přece jen něčeho báli…?“

K Vltavě do Vyššího Brodu se spíše pěšina než cesta klikatí kolem zastavení křížové cesty, poutník je u vytržení nad litinovými reliéfy zdobícími kamenné kříže a téměř historické kanady ho rozvážně vedou k cisterciáckému klášteru založenému již v roce 1259 Vokem z Rožmberka.
Klášter ale bude stát za samostatnou návštěvu; poutník se zajímá o tajemství rožmberské hrobky která od pohřbu Petra Voka nebyla otevřena.