Les, jako každý jiný, les, který najdeme u každé druhé vesnice, les, jakých jsou v české krajině stovky, tisíce. Stoletý smíšený porost, občas křoví, přes cestu každou chvíli přeběhne zvědavý zajíc, zastaví se a kouká, kam má asi poutník namířeno. Ten jde co noha nohu mine, před několika metry se polní cesta proměnila v lesní, a tiše debatuje se psem za plotem osamělé hájovny, kterého narušitel klidu a ticha viditelně rozčiluje. Statný ochránce starého domu se časem nechá přesvědčit, že pocestný nemá zálusk na majetek páníčků a milostně svoluje s dalšími kroky. Poutník dobře ví, že les, kterým prochází, není tak obyčejný, jak se zdá neinformovanému. Vnímá divný a téměř neznámý pocit čehosi tajemného, ponurého, pocit násilí a součastně vznešené majestátnosti. Nemá strach, ale vnímá celým tělem divnou a nezvyklou atmosféru míst naplněných tajemnem.

 

První kamenné mohyly a pomníky objevil již ve vesnici Máslojedy, vedle návsi je vojenský hřbitov, další památník je pod cestou. Štíhlý, z bílého karelského mramoru se tyčí mezi statnými tújemi a spolu s hřbitovem připomíná oběti jedné z největších bitev, které se odehrály v devatenáctém století na území Evropy, bitvu u Hradce Králové. Stromy, pod kterými prochází, již nepamatují na střet dvou armád, který vlastně rozhodoval, kdo bude vládnout v sousední říši, kdo bude mít největší vliv na politiku celé Evropy. Vyprávěli by však jejich předchůdci. 

                        

Dlouho se prý v lese nedalo těžit dřevo. Kmeny byly tak plné kulek, že odolávaly pilám dřevorubců, lámaly jejich zuby. Středem nevelkého lesa vede zpevněná cesta lemovaná monumenty z hořického pískovce, karelského mramoru i jednotnými mohylkami určenými méně významným padlým. Cesta od července 1866 nese jméno Alej mrtvých, pomníčky nejsou pouze okolo ní, pozorný poutník jich nachází desítky jakoby náhodně a chaoticky rozmístěných mezi stromy. Právem; lidé tehdy umírali také náhodně, chaoticky a hlavně zbytečně. Poutník unaveně míjí litinovou desku připomínající zajetí a brzké osvobození pruského generála Franseckého a dostává se na křižovatku s pět metrů vysokým pískovcovým památníkem s nápisem Věrnost. Opírá se o chladný kámen, zapaluje dýmku, v plánu bojiště hledá místo prvního střetu bitvy a zjišťuje, že od něj není nijak daleko. O pár metrů východně se ozvaly první výstřely prohrané bitvy, po které na rozsáhlém bojišti zůstalo… padlých a… raněných lidí, kterým mocní nařídili hrát si na vojáky. Zůstaly po nich jen pomníky, často od sochařů ve své době zvučných jmen, a přetrvávající vzpomínky. Ještě po dlouhých sto čtyřiceti dvou letech poutník u většiny památníků objevuje čerstvé květiny a nedávno dohaslé svíčky.

 

Na jednom kamenném náhrobku luští poutník nápis: „V Kristu smířených zde odpočívá 70 rakouských a pruských vojínů.“ Zamyšleně vypouští z dýmky ke korunám stromů modrošedý kouř; je zvyklý setkávat se a besedovat se zhmotnělými představami, ale na neobyčejném lesním hřbitově neslyší jejich hlasy. Jen jeden. Vnitřní a neodbytný, trochu nesouhlasný:
„To ale přece není pravda, to je úplný nesmysl, co nám na desku napsali…“
Dýmka rozpačitě a sama zhasíná, poutník pomalu sedá na provlhlý, břečťanem porostlý, pomalu se rozkládající kmen padlého stromu.
„Vlastně… Jaké smíření? To všechno byli mladí kluci, chtěli všechno jen ne zůstat právě teď a právě tady… Jaké smíření s Kristem? S tím, který žehnal jejich zbraním, jejich válce, co vlastně nebyla ani trochu jejich? S tím, který ve stejné chvíli žehnal zbraním i válce těch na druhé straně? Těch, kteří byli stejně mladí, ale měli na sobě jinak barevné stejnokroje?“ Poutník se staví na nohy, znovu zapaluje vyhaslou dýmku a trochu rozpačitě odchází od pomníku, nejraději by šel pryč. Pryč z míst, kde na něho doléhá nikdy dříve nepoznaný pocit bezmoci a beznaděje.
Na mlhou zahalené cestě stojí štíhlá postava. Bílá blůza, límec samá zlatá hvězda, výbojně nakroucený knír, černé jezdecké holinky.

 

„Také sem chodím vzpomínat. Jenom Bůh a já víme, jak často. Jo, chlapče, zlé to bylo. U Solferina v Itálii se zachránilo hodně vojínů, ale tady… Víš, že jen v tomhle lese zemřelo 4 580 vojáků? 6 942 bylo raněných a pomalu devadesát procent Rakušanů… U Solferina bylo kam ustoupit, bylo kde manévrovat, ale tady...? Hanba mluvit… Ze předu a zprava Prušáci, vzadu Labe a na volné straně směrem k Nechranicím volná, přehledná plocha, kde se nemohl krýt ani zajíc. V Jaroměři císař Josef II. před sto roky postavil pevnost, tu Prušáci obešli a nebyla vlastně k ničemu. Bůh je mi svědek, že jsem dlouho dopředu věděl, že je bitva prohraná. Ale moje svědomí je čisté, do poslední chvíle mi šlo již jen o záchranu mých vojínů. Ještě tři dny před bitvou jsem psal císaři, jak je vše beznadějné, a prosil ho o uzavření příměří. Nedal na mé prosby, vždy měl svou hlavu. Kolik ten jen vedl válek a bitev a nikdy žádnou nevyhrál. Tuhle prohru jsem podle dvora zavinil já, do nejdelší smrti jsem žil jako opovrhovaný a neschopný velitel, neunikl jsem ani potupné degradaci…“
Poutník na starého muže hledí poněkud nechápavě, dýmka opět vyhasla a ani se nepokouší ji opět přivést k původní činnosti. Voják trochu smutně přejel dlaní v bíle rukavici po hrudi pokryté zlatými medailemi, poutník s jistotou poznává Řád Železné koruny i řád Marie Terezie.
„No, čemu se divíš? Děláš, jako bys mě neznal, u kterého pluku jsi sloužil…? Vlastně… Jak bys mě mohl znát? Jak bys mohl sloužit u některého z mých armádních sborů? My jsme přece každý někde jinde.“
Štíhlá postava se ještě více napřímila, pravá ruka v bílé rukavici vyletěla ke štítku černé čepice:
„Dovol, mladíku, abych se představil. Jsem polní maršál Ludvík Benedek.“ 

           

Poutník snad již ani nehledí, pouze udiveně sleduje v náhle houstnoucí mlze se líně rozplývající postavu starého vojáka.
Ke kraji lesa již spíše spěchá, chce se mu pryč z míst, kde má tak podivně smíšené pocity. Chápal by vliv oblasti prosycené tisícovkami tragických konců mladých životů. Chápal by strach, hrůzu, napětí. Ale ve Svíbském lese nic podobného není. Vnímá spíše již slábnoucí vliv lidí, kteří se zúčastnili něčeho, co nechápal, ale co zaplatili životy, lidí, kteří ač stříleli po druhých, nemohli být zlí a špatní.
Poutník je na kraji lesa, ve kterém by objevil čtyřicet pomníků, a usedá k památníku šestého praporu Rakouských polních myslivců, k snad nepůsobivější soše, kterou kdy viděl. Všimne si, že pohled kamenné postavy směřuje, stejně jako jeho, k protilehlému vrchu s kovovou konstrukcí rozhledny. A z dálky jakoby slyšel hlas starého vojáka s hrudí pokrytou zlatými medailemi: „Přesně tam, mladíku. Přesně tam to bylo nejhorší. Tam na Chlumu proběhly závěrečné boje, tam měla palpost baterie mrtvých, oddíl dělostřelců, kteří, ač mohli vlastně bezpečně ustoupit, obětovali své životy za životy kamarádů. Mají tam veliký památník… Ale co je jim platný? Asi tolik jako mně moje řády a vyznamenání…“

Je třetího července, krátce po poledni….