| To bude ryba snů!
Stala se mi asi před deseti lety taková příhoda, za niž se sice trochu stydím, ale do jisté míry i mohu pochlubit, jak jsem ji vyřešil.
Vyjel jsem si se synem na Farský rybník v Broumově, asi čtyři kilometry od naší chalupy v Chodovské huti. Je to taková sportovní voda, kde je možno si za příslušný poplatek hezky zarybařit a který tehdy spadal pod Státní rybářství v Mariánských lázních. Správcem, porybným a také vedoucím připojeného chovu pstruhů tam byl známý a sympatický pan Vlášek. Přijeli jsme, zaplatili a usadili se na východním břehu pod lesem, kde bylo oblíbené místo štičích skrýší. Já jsem o jedné takové zubaté již delší dobu věděl, ale zatím na ni bezúspěšně líčil.
 „Dnes ji dostaneme, Tomáši“, povídám synovi, „jsme na ni dva a všechny okolnosti jsou příznivé, takže to by bylo, abychom ji dnes nenesli domů!“ a rozkládám nádobíčko.
„No, však už by taky bylo třeba“, poznamená kluk, „kolikrát už jsem s tebou byl a šli jsme domů s bžundou.“
„Klid, kamaráde, tentokrát mám tušení, že to bude ryba snů“, uklidňuji jeho i sebe.
„No, to jsem žádostivej! Já jsem žádnej sen neměl.“, uzavírá Tomáš rozhovor a nastává ticho.
Na udici jsem osedlal trojháčkem pěkného jelce, nasadil káču a opatrně a tiše nahodil do známého místa, tak čtyři, pět metrů od břehu. Rozložili jsme židličky a usedli. Otevřel jsem láhev Prazdroje a syn zapálil cigaretu. Je takové pozdní odpoledne pod mrakem, žádné horko, žádní komáři, zkrátka pohodička, a tak sedíme a čučíme na vodu jako vždycky.
Na protějším břehu někdo něco chytil, na tu vzdálenost nepoznáme co, ale je to něco většího, ryba bojuje a vyskakuje nad hladinu. Chlap se s ní pere, prut jak luk, táhne, povolí, roluje a zase táhne, povolí a roluje, když najednou „lup“, prut zase rovný a až sem slyšíme, jak nadává, zatímco rybka se raduje.
„Trouba“, povídám,“ buď měl slabou imitačku, nebo to neumí. Jó, to holt chce zkušenost. Párkrát mu uteče a ono ho to poučí“, neodpustím si poznámku.
„Nesuď, tati“, krotí mne kluk, „nevíš proč se to stalo, co když se zamotala kolem nějaké větve na dně, je jich tam napadanejch víc než tady za námi pod stromy!“
Neodpovídám, a tak se kolem zase rozhostí ticho. Na vodě jelčík pěkně pumpuje a já mám zase oči jen na tom zelenobílém splávku. Sedíme, mlčíme a sem tam kouknu na hodinky. Jsme tu už přes hodinu a pořád nic.
Ale pozor! Najednou se káča rozjede ale ne ke břehu, na volnou vodu, a po pár metrech se ponoří. Rolák řehtá a já s rukou nad prutem čekám na tu správnou chvíli k záseku. Ale co to? Káče najednou vyskočí na hladinu a stojí. Žádný pohyb. Hrome, pustila ji, to je smůla. Už chci vytáhnou udici ven, když se najednou splávek zase, ale jen mírně pohne. Nechci na nic čekat a zaseknu.
Káče se rozletí, rolák drnčí, přibrzďuji a táhnu. Povolím, roluji a znovu zatáhnu ale tentokrát u mne „lup“, a je vymalováno! Přetržený vlasec. Jenže káča ujíždí, docela pomalu dál na vodu a najednou se zastaví, znovu rozjede a zastaví. Náhle se rozhodnu a volám: „Tomáši, utíkej k Vláškům, ať ti půjčí loďku a přijeď sem. Něco zkusíme!“
Syn se rozběhle po břehu a za tři minuty už ho vidím na druhém konci mluvit s porybným a odvazovat pramičku. Po dalších několika minutách vesluje tiše podle břehu ke mně. Naskočím i s prutem do loďky a opět tichounce se blížíme ke káče, která ku podivu pořád ještě stojí na místě. Začínám už pochybovat, že je ryba ještě na udici a jak přijíždíme blíž, vidím, že vlasec, pětatřicítka(!) rupnul asi půldruhého metru za splávkem. Skláním se, vylovím z vody ten konec a rychle navazuji čtvercovým uzlem na vlasec na prutu. Povoluji úplně brzdu a vracíme se ke břehu.
Vyskakuji z pramky, přibrzdím rolák a pomalu zkusím táhnout. Je tam odpor, ale pasivní, žádný boj. Že by nějaká větev zachycená na udici poté, co ji štika pustila? Táhnu pomalu dál, najednou rána, a štika táhne jako pár koní. Honem povoluji, táhnu, navíjím a táhnu, až po několika minutách přetahování máme najednou úlovek na metr od břehu. Tomáš popadne můj velký podběrák a hup - holka je venku.
Je opravdu pěkná, dobrých sedmdesát čísel, říkám si, a s úžasem vidím, že má tlamu „sešitou“ trojhákem jako od ševce. Hrome, ta měla štěstí, že jsme ji znovu chytli! Kdyby se to bylo nepovedlo, uhynula by bídně hlady.
„To musíme napravit“, povídám, „dostane svobodu!“ Uštípl jsem kleštěmi všechna tři ramena trojháčku a vyprostil je z tlamy naší kořisti. Rychle jsme ji ještě změřili, byla přesně 67 cm dlouhá. Pohladil jsem ji po hřbetě a položil do vody. Stála na místě ještě několik vteřin a pak pomalu, váhavě, zmizela v temné vodě.
Domů jsme šli sice zase s prázdnou, ale s poučením, že před cestou k vodě je třeba zkontrolovat nářadí a kvalitu vlasce a nesoudit jiné, mám-li sám stejné nedostatky, nebo dokonce horší.
Takže se stydím za starou, narušenou imitaci, ale jsem také trochu hrdý na to, že jsem rybu chytil dvakrát, uchránil ji před smutným koncem a napravil tak svoji chybu. Přeji vám všem lepší úspěchy a „Petrův zdar!“ |
