Blanka Kubešová: Věřím tomu, že se to povede...

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Věřím tomu, že se to povede...
kdokoliv z nás se může ocitnout ve stejné či podobné situaci,
stačí si to jen uvědomit.

Marie Zieglerová

Vážený pane Loužecký,
vím, že následující návrh nejspíš přesahuje možnosti, kompetence a vůbec celkový projekt PN. Přesto se s ním na Vás obracím. Mám totiž pocit, že jestliže existuje pro naše noviny ještě nějaký další „pozitivní“ společenský úkol, pak by to mohl být, mimo jiné, třeba právě tento. Jestli se mýlím, tak odpusťte.

Jde o případ Ivety Kollertové, na který se jistě pamatujete. Je čtenářkou i přispěvatelkou PN, tak jsem se s ní seznámila i já, reagovala na nějaký můj článek. Od té doby si píšeme pravidelně. Překvapilo mě, jak silný a vpravdě pozitivní to je člověk, a to i přesto, že má všechny důvody být nevraživá a zatrpklá. Jak víte, od r. 2000 je odkázaná jen na svou postel a pobývání ve čtyřech stěnách. Vím, že takových případů jsou stovky a tisíce, ale tenhle (možná bohužel) dík její důvěřivosti a obdivu důvěrně znám, nemohu nečinně přihlížet a vím, že nenajdu klid, dokud se aspoň nepokusím něco udělat. V současné době aspoň prozkoumávám s redaktory z rádia možnosti pro charitativní rozhlasový koncert. Ale dalo by se jistě dělat víc.

Napadlo mě, zda by ke Dni proti rakovině (14.5.) nebylo možné založit pro Ivetu K. dárcovské konto? Co si toužebně přeje, je totiž vozík. Nemůže mít jen ten „obyčejný“, ale vozík tzv. polohový, kolik stojí, nemám ponětí. Možná sto tisíc, možná víc. Samozřejmě, že jsem od ní dostala ke svému jednání souhlas. Byla by nám event. poskytnuta i potřebná zdravotní dokumentace, autentické fotografie a vůbec všechno potřebné. V případě, že byste souhlasil nebo se chtěl do toho pustit, vynasnažila bych se ze všech sil být Vám ve všem nápomocná tak, aby to neleželo jenom na Vás.

Dovoluji si Vám přiložit 
1/ návrh na upozornění čtenářů na Den proti rakovině
2/ návrh, tzv. „Pozitivní zprávu“, ve které bychom dárcovské konto mohli vyhlásit.

Blanka Kubešová

Liga proti rakovině Praha už po dvanácté prohlásila
14. květen 2008 za
KVĚTINOVÝ DEN – ČESKÝ DEN PROTI RAKOVINĚ

Sbírka a preventivní letáky budou zaměřeny na význam očkování proti HPV viru u dívek a prevenci rakoviny varlat u chlapců.
Výtěžek Květinového dne bude věnován na výzkum nádorových onemocnění i na zlepšení života těch, kteří jsou tímto onemocněním postiženi.
Až tedy v květnu potkáte studenty nebo další dobrovolníky vybavené kvítky, letáčky a kasičkami, nedovolte, aby nad vámi zvítězila lhostejnost a neváhejte přispět. Vždyť podle současných statistik není u nás jediné rodiny, která by se nesetkala s nádorovým onemocněním. Někdy stačí tak málo k tomu, abychom pomohli a dosáhli obrovského úspěchu!

A teď si v tichu sedněte a přečtěte si verše naší Ivety:

Pozitivní zpráva...

... A to i přesto, že Iveta prodělala po rakovině močových cest celkem pětatřicet ozařování i chemoterapii, postupně se jí v oblasti ozařování začaly rozpadat kosti, ležením se jí zkrátily šlachy a v současné době je už je řadu let trvale upoutaná na lůžko.

Proč pozitivní? Protože Iveta nejen dokáže vzdorovat jako málokdo, ale navíc je i v tomto stavu vyloženě optimistickým, pohodovým člověkem. Miluje nade vše svoji rodinu, maminku, své dvě děti a vnuka Káju.
V r. 2000 jí lékaři dávali rok života. Mám za to, že tuhle prognózu překonala v neposledním proto, že nemyslela na sebe, na nemoc a na smrt, ale na své blízké. Jejím prostřednictvím si uvědomujeme, co je v životě skutečně důležité.

Dík PN a internetu je neustále ve spojení s okolním světem. Našla si nové přátele za ty, kteří ji v době nemoci opustili. „Měj se dobře“, vzkazuje všem ve svých internetových slunečných zprávičkách.
Říká se, že nouze naučila Dalibora housti. Iveta, která do doby své nemoci pracovala ve skladu, (ve kterém byly bohužel skladovány desky obsahující azbest), spolupracuje s místním rozhlasem, píše povídky a verše, v současné době se pustila i do své biografie a přes internet si zařídila výrobu speciálně upravené postele podle vlastního návrhu. (Možná by se mohla uplatnit i jinde, tak mě napadá, zda by nestálo za to tento návrh patentovat? Možná by se v řadách čtenářů PN našel někdo, kdo by v tom Ivetě mohl pomoci?)

A její největší přání?
Podívat se po letech ven, do milované přírody. Vidět hrát si venku svého malého vnuka...
To přece není nic nemožného, to by přece šlo splnit, říkáme si. V cestě stojí jen jediná maličkost, peníze. Iveta potřebuje polohové vozítko , takové stojí asi ....
Bohužel už řadu let je „případ Iveta“ příslušnými institucemi, nadacemi i fondy víceméně ignorován. Buď „nesplňujete statut", nevejde se do příslušné přihrádky nebo jsou "Veškeré finanční prostředky již vyčerpány".

Po zralé úvaze jsme se s vydavatelem Pavlem Loužeckým a představenstvem PN rozhodli založit dárcovské konto. Není to malý úkol, ale uvážíme-li, že v současné době navštíví Pozitivní noviny denně... čtenářů, ne úkol nemožný.
Proto se obracíme jak na všechny naše prominenty a přispěvatele, tak na řadové čtenáře a vůbec všechny, kterým PN přinášejí každodenně radost, zábavu i poučení a v neposledním zprávu, že nad lhostejností a negativními jevy v našem životě, které denně zahlcují média, lze vyzrát!
Zúčastnit se můžete i vy! Děkujeme vám!

Blanka Kubešová

a....

Pro ty, kdo ještě pochybují, dvě ukázky z její tvorby:

VZPOMÍNÁNÍ

Sedím na houpačce.
Lítám nahoru a dolů!
Rozevláté vlasy kolem tváře, úsměv a pocit jedinečnosti a štěstí!
Naproti mne je lesík, ve kterém jsme mívali úkryt. Tajný, pochopitelně.
A strom, můj strom, ze kterého jsme pozorovali srnky. Bývalo jich dost.
Dokonce jedna vzácnost, bílý jelen!
A těch hub, bože!
Táta mne budíval každé ráno a ještě za tmy jsme vyráželi do lesa.
Měla jsem ráda to ticho v lese, kdy jen občas zapraskaly větvičky a začínali zpívat ptáci.
Kos, ten černý zpěvák, vykřikoval do světa: "Je ráno! Vstávej přírodo, bude krásný den!“
Sem tam něco zapraskalo v křoví a pavučinka se zachytila na řasách.
Malá holčička, která nevěděla, co jsou hádky, co jsou peníze, co jsou starosti.
Bylo to štěstí?
Život šel dál a najednou se bezstarostnost vyměnila za všední starosti a hon za penězi.
Jak uživit rodinu, kdy zajít k lékaři, proč neteče voda?
Čas protekl mezi prsty a já jsem se zastavila tam, kde jsem začala.
Zase jsem na houpačce, na houpačce bytí a nebytí.
Zase se dívám na ten samý lesík, jen je o dost vyšší.
Zase přemýšlím nad tím, jestli už rostou houby.
Ráno mne budí ptáci, i ten mizera kosák nepřestává štěbetat.
Sním si svůj každodenní sen.
Dotknout se těch stromů, toho našeho stromu!
Jak teď vypadá, je tam ještě?
Dívám se do blikajícího notebooku a jsem šťastná díky svým vzpomínkám.
Jsem doma, zpátky.
Zase mám vedle sebe mámu, s tátou si povídám než jdu spát.
V duchu, jakoby stál vedle mne a moudře pokyvoval hlavou.
Vím, že nade mnou bdí a že mi říká: "Ivko, bude to dobrý!"
Nahodím americký úsměv a odpovím: "Já vím, tati, já vím!"

Vážená paní Kubešová,
velmi si spolu s kolegy v redakční radě ceníme Vaší iniciativy na podporu Ivety Kollertové, která ji opravdu potřebuje.
Obáváme se však, že založení konta a organizování jakékoli dobrovolné sbírky je během na dlouhou trať.
Podle našeho názoru je potřeba udělat něco mnohem rychlejšího, nejlépe s okamžitým účinkem.
Proto jsme se rozhodli zveřejnit VÝZVU pro naše čtenáře v ČR i po celém světě, kterým není osud Ivety Kollertové lhostejný:

Pokuste se, prosím, vážení čtenáři, přátelé a příznivci Pozitivních novin, zamyslet, zda ve svém adresáři nemáte osobní kontakt na nějakého schopného lékaře, odborníka či odpovědného ministerského úředníka, který by byl schopen tuto "donebevolající věc" prostě jen osobně uchopit a silou své moci či úřadu zařídit, aby kdosi skutečně odpovědný a v této záležitosti kompententní paní Ivetu SÁM NAVŠTÍVIL (když nemůže chodit!) a následně zajistil co nejrychlejší přidělení polohového vozíku od státu.
Se svými informacemi a doporučeními se obracejte na adresu: 
redakce@pozitivni-noviny.cz

Pozitivní noviny vás budou samozřejmě o celém vývoji této kauzy informovat. Jsme přesvědčeni o tom, že se nám spojenými silami podaří aktivizovat slušné a poctivé lidi, pro které nezůstane Iveta Kollertová pouze jedním z tisíců podobně postižených pacientů, ale stane se v pravém slova smyslu opravdovou celebritou a průkopnicí, která si náš zájem a naši pomoc skutečně zaslouží.

Děkujeme Vám.

Pavel Loužecký                                   Václav Židek
vydavatel Pozitivních novin                 šéfredaktor Pozitivních novin

  Iveta Kollertová: Rozhovor se zrcadlem aneb Zrcadlo, zrcátko, řekni mi...

Zpracování básní v rámci Galerie IN © Jitka Stošická

OHLASY NA ČLÁNEK

(1) Iveta Kollertová, 13.5.2008

Moji milí!

Slzy mi tečou po tváři, dojetím a nadějí.
Třepu řasami a usmívám se na sluníčko venku, odráží se od protějších oken.
Jindy výřečná, ztrácím slova a neumím vyjádřit své pocity...
Dnes mám VELKÝ DEN, schoulená na posteli s nepostradatelným kafíčkem a představou mé první cesty ven.
Moc si vážím vaší snahy mi pomoct, upřímnosti, "člověčiny".
Ano, to je to slovo... člověk!
Děkovat se dá různými způsoby, kytičkou, potřesením ruky, pohlazením po tváři.
Já to udělat "zatím“ nemůžu, ale můžu to zakřičet nebo zašeptat.
A jak je mým zvykem, nebudu křičet, nechci polekat spící maminku vedle v pokoji.
V mém životě bylo několik chvilek, kdy jsem hledala slova vděku a radosti.
Proč se mi teď nedostávají slova?
Srdce se mi může rozskočit, mám sevřené hrdlo a oči rozzářené.
"Děkuju!"
Děkuju všem, kterým jsem stála za zamyšlení, za sepsání vět, za kousek pozornosti, za to, že jste lidé.
Lidé, v pravém slova smyslu!
Paní Blance se hluboce ukláním a velmi, skutečně velmi si vážím našeho přátelství.
Našla jsem svou druhou rodinu, která nedbá na konvence, která rozdává, aniž by si to uvědomovala.
Děkuju panu Václavovi, děkuji panu Loužeckému, děkuji náhodě, která mne přivedla na tyto stránky.
Svět je opět v rovnováze a to díky vám všem.
Dát naději, znamená, dát život.
Mějme se tedy hezky... bez rozdílu.
A pošlete mé poděkování i úsměv dál...

Vaše Iveta

(2) Wittmannová Jiřina, 13.5.2008

Vážená redakce,
po přečtení článku na PN se mi podlily oči nad tím, jak je krásné chtít pomoci někomu, kdo tu pomoc opravdu moc potřebuje, ale hlavně, kdo si ji zaslouží.
Já Ivetu Kollertovou znám již rok, sice zatím virtuálně, ale již brzy se uvidíme osobně.
Od prvního momentu, kdy jsme se poznaly, jsem věděla, že je to človíček, který má srdíčko opravdu moc velké. Několikrát jsem si říkala, jak jí pomoci? Jsem členkou občanského sdružení, ale zaměření je tam docela jiné, ale i přes to zkusím s prezidentem občanského sdružení něco vymyslet. Spojím se i s docentem v Motole, protože i já jsem po onkologické nemoci, tak až pojedu na kontrolu, tak tam vše zkusím projednat.

Článek, který byl napsán s výzvou pomoci, je opravdu moc krásný. Je v něm cítit ta touha po pomoci.
A protože já jsem člověk umanutý, a když něco chci, tak si za tím jdu, tak i teď se pokusím udělat možné i nemožné...
Vám ze srdce děkuji za ochotu chtít pomoci paní Ivetě. Kdyby měla vozík, byla by strašně moc šťastná. Ani nejsou slova, kterými bych vyjádřila to štěstí, které by cítila.
Děkuji Vám s pozdravem a úctou

Wittmannová Jiřina
ředitelka pro Klub Zdraví-život
tel.             +420 773 588 406       
www.zdravi-zivot.cz   
wittmulka(a)seznam.cz

(3) Hana Stará , 13.5.2008

Dobrý den,
také jsem si přečetla článek jedním dechem a je krásné, že se snažíte Ivetě pomoct. Známe se rok přes PN a dokonce jsem ji i navštívila. Je to neuvěřitelná žena, která by si zasloužila trochu důstojnější žití. Zůstává mi rozum stát nad tím, že jsou finance ve zdravotnictví, aby se předělávali muže na ženy a naopak. Doktoři v tomto směru dokáží kouzla a Ivetě nikdo pomoci nemůže ?
Strašně mě štve liknavost její obvodní lékařky, která pro ni nic neudělá.
"Paní doktorko, to je tedy můj názor, ono psát jenom recepty je velmi pohodlné, že? Nebo si myslíte, že Ivet je už zvyklá a nic už k životu nepotřebuje?"
Nedokážu pochopit, že se nenajde jediný lékař který by jí pomohl.
Mám ji moc ráda, je to pro mě hrdinka s velkým „H“. Každý jiný by se litoval a prostě to zabalil. Ivet je velký bojovník a já si takových lidí nesmírně vážím .

Hana Stará
hanastar(a)seznam.cz

(4) Pavel Pávek, 14.5.2008

Milá paní Iveto!

Vlastně jen malou chvilku jsem váhal, ale záhy se vrhl ke klávesnici. Sám přesně nedovedu říci proč; možná z pohnutek, které člověk sám nedokáže občas definovat, možné i proto, že se k problémům občas stavím podobně jako Vy.
Kdysi, je to asi šest let, jsem, někdo tvrdí, že zázrakem, přečkal klinickou smrt. Delší dobu před tím mi bylo všelijak, byl jsem slabý jako moucha, nejedl, otékal. Jako správného drsného kanadského chlapa mne ani nenapadlo vypravit se k lékaři. A že mezi nimi mám dost kamarádů. Nějaká banalita, to se rozchodí… Nerozchodila, a protože jedna ženská mívá více rozumu než deset mužských, zasáhla má drahá polovice. Přestala se se mnou bavit a poštvala na mě kamaráda, šéfa záchranky tam u nás. Ten přiletěl, jen zalapal po dechu a za dvacet minut mou tělesnou schránku předával primáři na interně. Totální selhání mnoha orgánů, prakticky nefunkční játra, prostě radostí na jednoho víc než dost.
Doktoři dělali, co mohli, ale ta potvora s kosou měla v úmyslu být rychlejší a zkusila to na mě se zmíněnou klinickou smrtí. Tunely se světlem na konci… Pohádky… Žádným jsem nekráčel. Jen jsem prý stále něco vyprávěl naší malé slečně. Tehdy jí bylo šest let a já věděl, že jí toho chci ještě hodně ukázat, vzít jí s sebou na spoustu míst, která mám rád.
Probral jsem se za dva dny a vedle lůžka seděla má žena Sašenka. Reakce z mé strany byla taková:
„Co tu zase děláš?“ Kupodivu mě nepraštila ale dál za mnou i se slečnou každý den jezdila.
Po nemocnicích jsem pobýval pomalu rok.
A konečně, po dlouhých řečech se dostávám k tomu podstatnému. Když mě pouštěli domů, řekla mi jedna, taková moc fajn, sestřička:
„To je škoda, že vás pouštějí… S vámi tady byla pořád taková sranda…“
Před nemocnicí na mne čekala menší delegace, byl v ní i onen doktor, co mne na internu tak rychle vezl:
„Tak hele, ty starej vole. Víš, jak je možný, že žiješ? Povím ti to... Tady končila medicína a začaly fungovat ty tvoje věčný srandičky a blbý nápady. Optimizmus, ten tě postavil na nohy! Jo, a třetí den, co tě sebrali hrobařovi, jsi ale na primáři cigaretu loudit nemusel. On je totiž nekuřák…“
A dnes? Vše je relativně v pořádku a my ještě vše, co jsem té kritické noci naší malé slečně sliboval ukázat, jsme ještě nestihli. Ale snažíme se každou volnou chvíli a ve třech i s tou naší mámou Sašenkou. Při tom svém zdravotním průšvihu mi došla jedna věc. Pochopil jsem, že není nutné mít natřený plot okolo zahrady, že je docela „fuk“, kdy budou umytá okna nebo posekaná zahrada. Uvědomil jsem si, že to nejdůležitější, alespoň pro mě, je předat někomu dalšímu to málo, co vím, ukázat mu to, co považuji za krásné a naučit ho poznat, co je, alespoň podle mě a jeho, správné.
Mějte se hezky, a když budete mít chuť, ozvěte se.

Váš
Pavel Pávek 
kostelecncl(a)centrum.cz

(5) Ivan Kolařík, 15. května 2008

Milá Ivetko,

díky Václavovi Židkovi jsem si mohl přečíst Vaše Zrcadlo, Vaši poezii a vůbec něco o Vašem osudu. A člověku se při čtení Vašich krásných řádků, které jsou prosyceny moudrostí, optimismem a které se čtou opravdu jako báseň, dělá v hrdle "knedlík". Dobře však vím, že Vám se nejedná vůbec o to být sentimentální a aby se někomu na druhém konci zeměkoule u protinožců dělal vůbec někde nějaký "knedlík". Jste obdivuhodná, silná, statečná žena, která čtenářům dává možnost nahlédnout do duše a před kterou hluboce smekám... A které přeji nejenom vozíček, který umožní vstřebávat a radovat se z prostinkých věcí, kteří lidé, kteří jsou na tom lépe, berou za samozřejmost. Držím palce a věřím, že se Vaše přání, mít vozíček, uskuteční. A rovněž doufám, že Vaším psaním budete obohacovat ještě pěkně dlouho stránky "našich" Pozitivních novin.
Do dalších bitev Vám přeji úplně všechno nejlepší a ať Vám do života svítí jenom sluníčko.

S pozdravem, Ivan Kolařík (Melbourne)

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 05. 2008.