Blanka Kubešová: Máte rádi Viewegha?

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

Křest knihy Vltavěnka - Blanka Kubešová a režisér Jan Kačer Krátce po křtu 2.vydání románu „VLTAVĚNKA“ jsme se sešly s Petrou Haasovou v Bílé labuti, abychom společně stvořily nějaký rozhovor. Povídaly jsme si – no hlavně o „Vltavěnce“, samozřejmě - jak jinak. Zajímavější otázky padly bohužel na závěr, až když došla páska v magnetofonu.

Máte ráda Viewegha? Optala se náhle Petra bez varování a pak jsme se jako dva spiklenci obě shodly na tom, že to není náš kůň. Otázka ve mně kupodivu doznívala ještě i o pár dnů později. Zkusmo jsem vzala do ruky „Účastníky zájezdu“ a opět je odložila. Podívala jsem se znovu i na film „Výchova dívek v Čechách“, to abych si byla jistá, že autorovi nekřivdím a že ze mne nemluví jen a jen bledá závist.
Ne, o tohoto módního Viewegha opravdu příliš nestojím, ale existuje i jiný. Autor krátkých sloupků a fejetonů, ve kterých se daří vystihnout to pravé a uhodit hřebíček na hlavičku. Do nedávna existoval i autor nezkažený povrchností a příliš rychlým úspěchem. Ale začnu od Adama. Už mnohokrát jsem si snažila zodpovědět otázku domov a exil a proč jsou vztahy takové, jaké jsou? Je emigrace nepohodlná proto, že je skutečně jakýmsi druhým svědomím, jak se o tom stále psalo a píše, anebo si myslíme, že to měla lepší, popřípadě že si to příliš zjednodušila? Odpovědí je určitě víc, na jednu jsem narazila před lety víceméně náhodně právě v románu Michala Viewegha „Báječná léta pod psa.“

Otec hlavního hrdiny se v jedné z kapitol vrací ze služební cesty, odkud není důležité, důležitý je pouze fakt, že ze Západu. Vrací se jako Člověk – ne náhodou píše autor v tomto slově velké Č – totiž jako člověk, který ztratil pud podřízenosti a našel svou sebedůvěru.
Názorně to uzná i pes, který se až dosud považoval za vůdce smečky. Bylo snad tohle zásadní příčinou oné propasti domova a exilu? Ne závist na plnou lednici, ale na lidskou důstojnost, kterou v exilu bylo dopřáno si ponechat?
V 98.r. když se otevírala tato tématika, sáhlo brněnské divadlo Husa na provázku (a jistě ne náhodou) právě k Vieweghovým „Báječným létům pod psa“. Uvedlo je v režii Ivo Krobota v pražském divadle Archa, rezonance interpretů a publika byla obrovská a vůbec to byl počin nad jiné zdařilý. Hlavní hrdinové Kvido a Jaruška, kteří v dětství s úžasem objevují rozdílnost svých pohlaví, nahlížejí na věci s ironií a dětskýma očima a objevují tak věci, které dospělým unikají. Drsně hravá, humorná forma zcela názorně odhalila, jak to dopadá, když pravda přestane stát za to, aby si kvůli ní člověk ničil nervy.

Viewegh – zdaleka ne jako první, ale docela určitě první v tak široce srozumitelném, téměř celonárodním měřítku – otevřel otázku „žití ve lži“. Využil nadsázky obyčejných každodenních situací k tomu, aby co nejvěrněji zobrazil náš svět „mlčky tolerované lži.“ Ano, tohoto Viewegha obdivuji, ale není už na spisovateli, aby vyvozoval důsledky ani jeho vinou, když se jede dál ve vyšlapaných kolejích. 

 OHLASY NA ČLÁNEK

KOUZLO NECHTĚNÉHO…?

Říká se tomu kouzlo nechtěného. Četla jsem slova Blanky Kubeschové na téma Viewegh a najednou jsem si uvědomila, že displej počítače je zarámován do velké obrazovky okna, za kterým se tyčí letitá bříza, a ta se právě obléká do nového listoví. Takhle se každý rok rodí nový, vždycky první a zase znovu první ZELENÁ. Vlastně – zlatozelená. Protože každý lístek protahující se z puku má v sobě něco ze slunečního světla, které bude vzývat. Starý strom je v tu chvíli mladým stromem, protože nás oslovuje ze všech sil dobývaných z kořenů, které rozjasní jeho hlavu něčím novým, protože tak velice vytouženým. Nikoho ani nenapadne cokoli jiného, než radost z nového života, který tak nádherně patří k tomu starému tělu. Díváme se a vidíme: je krásné. Přitažlivé. Možná právě pro ten zdánlivý paradox souznění nově narozeného, které navazuje na to, co už pevně stojí. Možná proto čteme i dnes některé velmi staré knihy, které mají myšlenky dosud schopné opřít se o své kořeny, protože se nenarodily jen ze zaujetí pro téma, ale také z bytostně poctivého postoje k němu. Možná proto nějak podvědomě nedůvěřujeme těm efektním, zručně a chytře psaným knížkám, které jakoby rostly ze závažných témat, aby je nikdy skutečně neprožily ani prožít nelákaly…Možná proto je dodnes Mácha básníkem lásky k životu, protože dohlédl ke kořenům jeho zmaru a dal prožít bolest hledání a úchvat pochopení – a neznáme tehdy adorovaného krasoducha Chmelenského… V.B.Nebeský měl podobný, nebo vlastně jestě horší osud. Adorován, dnes o něm neví nikdo.

Vzpomínám i na jiný den, asi před deseti lety, kdy můj tehdy jedenáctiletý syn byl dekorován Cenou v literární soutěži vyhlášené Škvoreckého gymnáziem. Odměnou pro dekorované dětské vítěze bylo i autorské čtení Michala Viewegha z jeho nového románu. Zatímco autor četl, plně pohroužen do textu, auditorium sestávající z maminek, otců a dalších rodinných příslušníků začínajících literátů prožívalo šok. Autor totiž četl ze svého rukopisu popis velmi sugestivního zážitku hrdiny – orálního sexu. Opravdu sugestivního, bez ohledu na věkové složení shluku stále ohromených účastníků slavnosti, odkud zazněl dotaz vyslovený pronikavým hláskem asi čtyřleté dívenky sedící na babiččině klíně : Babičko, co je penis…? Babička také realizovala kouzlo nechtěného tím, že do zvědavé hubinky své vnučky zasunula kus plněné hořické trubičky, která v tu chvíli vyřešila vše.
Plně soustředěného autora nevyrušila a publikum téměř symbolicky umlčela. Při všech otvorech na pomníku bratří Čapků v parku před Vinohradským divadlem, kam mě syn po zakončení slavnosti dotáhl rychlostí nevídanou, musela jsem přísahat, že zajistím, aby už do žádné literární soutěže nebyly plody synova ducha žádnou školou, přítomnou ani budoucí, zasílány. Stud, který tenkrát jedenáctiletého zasáhl, nepramenil z autorského čtení o orálním sexu a zavádění penisu do úst aktérky scény, ale z trapnosti scény odehrávající se ve skvostném sále, která trvala a rostla… Autor vydával svědectví o svém díle – a publikum naslouchalo. A neměli si co říci.

Ano, dost možná je to právě zaujetí pro sugestivitu tématu, skýtajícího možnosti stejně sugestivní formy, aby byl efekt tak dokonalý, tak dlouhodobě slibně čtivý, tak odvážně nezávazný, že je možno na první pohled dokonce ztotožnit ho se svobodou.

A možná, že jen staré stromy spolehlivě poznají, kde se bere ten opravdu nový život a my čteme jejich vzkaz o souvislostech kořenů, které nevidíme a podob, které vidíme. A nepochybujeme o nich.
Alena Heinová, 10.4.2007 

Foto © Václav Židek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 04. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.