Iveta Kollertová
čtenářka Pozitivních novin

Václav R. Židek
šéfredaktor Pozitivních novin


Před několika dny jsem obdržel mimořádný dopis jedné z našich čtenářek, paní Ivety Kollertové, který mne donutil k zamyšlení nad mnoha věcmi. Uvědomil jsem si totiž, že projekt Pozitivních novin „Senioři k počítačům“ na něco velice důležitého zapomněl: Nebylo pamatováno i na tělesně postižené občany, připoutané na lůžko, pro které by se počítač mohl stát nedílnou a velmi cennou součástí jejich života.
Právě mezi tyto lidí patří paní Iveta Kollertová, která již osm let bojuje se zákeřnou rakovinou, upoutaná na lůžko. Díky počítači, který používá již dva roky, se její život nesmírně obohatil a každým dnem získává nové  hodnoty. Literárně tvoří a tím se kreativně rozvíjí; naplňuje smysl svého života a je nesmírně šťastná.
Paní Iveta má mnoho přátel, k nimž se dnes rád řadím i já, a pevně věřím, že díky následujícímu článku jich další stovky přibudou. 
Už první dopis Ivety Kollertové mne zaujal natolik, že jsem se s ní ihned e-mailem a poté i po Skypu zkontaktoval a tak poznal, že v této neobyčejné ženě se nachází neuvěřitelné množství energie a chuti k životu, kterou jsem já "povinen" prostřednictvím našich Pozitivních novin šířit dále, neboť může velmi napomoci i jiným lidem, nacházejícím se v podobné situaci.
Paní Ivetka totiž „díky“ své nemoci objevila svůj nový svět a v něm nové hodnoty, které většině lidí - honbou za penězi a majetkem - unikají a přesto, že jsou relativně bohatí, jsou vlastně velmi chudí.
Nebudu dále popisovat osud této mimořádné ženy. Raději to nechám na ní. Požádal jsem jí totiž, aby napsala pro Pozitivní noviny svůj „Rozhovor se zrcadlem“, což velmi ochotně udělala a obratem mi ho poslala.
Moje další otázka následovala vzápětí: zda by chtěla psát pro naše noviny na pokračování svůj zajímavý životní příběh.
Souhlasila, a tak vězte, milí čtenáři, že se o paní Ivetě dozvíte ještě mnohem více z chystaného seriálu „Svlečená do naha“, který bude od začátku května pravidelně otiskován v PN.
Jsem si jist, že publikováním pamětí paní Ivety Kollertové se její okruh opravdových přátel ještě více rozšíří a že si ji naši čtenáři oblíbí, přinejmenším tak, jako já.   

Podívala jsem se na sebe, ostatně jako každé ráno. Ubrečené oči, strnulý výraz a trpký úsměv. Nic a nikdo nikoho nepřipraví na zprávu, která vám zamává s celým životem. Onkologický nález a nepříznivá diagnóza. Rakovina!

Netuším, kdo vymyslel takový název, ale ani ten na optimizmu moc nepřidá. První poznání neodvratitelné a tak blízké smrti. Šok pro vás i rodinu.

První měsíce jsem si prostě nepřipouštěla, že je konec. Mozek odmítal přijmout zprávu o tom, že mohu odejít ve svých tehdy 37 letech. Poprvé, kdy mne nemoc dostihla, jsem seděla na onkologickém oddělení a dívala se na svůj odraz v okně kuřárny. Zapálila jsem si cigaretu a pozorovala kapky deště stékající po skle velké jako slzy. Venku byla tma, seděla jsem sama na kožené lavici a s tím "ubrečeným" oknem. Kdesi bouchly dveře a ozval se hlas sestřičky. Pak se rozprostřelo naprosté ticho. Jen já a můj odraz.

A tam mne dostihla ta skutečnost, co mi je a co mne čeká. Necelý rok života a nic. Nebudu, nebyla jsem, nejsem. Smrt a vzpomínky blízkých a pláč. Dívala jsem se na svůj obraz na skle a na slzy, brázdící mou zoufalou tvář. Moje první setkání se sebe samou...

Nesmířila jsem se s tím dosud a to už je dlouhých osm let. Dny, proměněné v trnkový keř, a noci, probdělé s výrazem smutného klauna. Zrcadlo, řekni mi, jak dlouho tu budu, proč zrovna já a ne ten druhý?
Život složený z otázek a bez odpovědí. Ubíjející samota, i když je kolem vás plno soucitných lidí. A beznaděj! Proč nás nikdo nepřipraví na možnost, že i my můžeme stát tváří v tvář rakovině? Proč se jí lidi bojí? Komu to mám říct, aby pochopil? Bože, těch otázek by bylo...

Nastavuji den co den svou tvář pomyslnému zrcadlu a čekám. Netuším na co... snad na změnu barvy kůže, na jiný výraz v očích. Stále se mi ale vrací smutný odraz oteklých víček. Kolik mám času? Ráno co ráno jsem poslouchala, jestli se mi ozve vzdálený kukaččí hlas a počítala jsem... Člověk se upne i na maličkosti - dvojí kuknutí vám vaše zrcadlo rozbije na malé kousky.

                    

A najednou přijde den, kdy všeho máte dost. Sebe, smutku, lítosti, sebestřednosti a soucitu.
A tahle zkušenost je vlastně přínosem pro další život a nejen můj. Sebelítost nikam nevedla, ubíjela jak rána palicí, a rodina?
Pomalu ale jistě jsem poznávala, že nechtějí slyšet moje hekání a fňukání, ne já - to oni chtěli naději. A tak jsem jednoho rána zase zvedla zrcátko a podívala se do něj... A vyplázla jsem jazyk! To mne rozesmálo, zamrkala jsem zpátky na svůj obraz a slyšela jsem: „Tak, holka, a začneme jinak!“

Prášky proti bolesti jsem zastrčila hluboko do šuplíku, dělaly mi ze dne noc. Nechala jsem si ostříhat vlasy na ježka. Ty moje byly stejně chemoterapií tak narušené, že jsem vypadala spíš jak oškubaný kohout než žena v nejlepších letech.

Nuda? Neznám, proč by byla? Stačí si vzít do rukou papír a tužku a... psát. Vypsat se z toho všeho, čím bych zahltila druhé. Je to moje věc, moje nemoc, tak jí to teď nandám.

Zrcátko - stálo na stole a pokaždé, když mi šly slzy do očí, tak jsem se do něj podívala. Okamžitě mi vracelo mou tvář, tak proměněnou. Tváře zrůžověly a oči dostaly onu pověstnou jiskru. Jukla jsem na sebe a podotkla: „Chtělo by to barvičky, viď?“

Zrcátko: „Popadni své stíny a řasenku a namaluj si svůj vlastní obrázek. Veselý obrázek - klaunské oči, červenou pusu od ucha k uchu!“
Samotnou mne to rozesmálo, i když si rodina povážlivě klepala na čelo. Ale jejich úsměv mi byl odměnou a znamením, že tak se na to musí.

Uběhly tři měsíce, kdy jsem zapomněla na kapesníky i smutek a nastala doba „těšení“. Těšení se na druhý den a na to, co mne ještě čeká. Bože, jak je na tom světě krásně!
Připadám si jak ve vlaku, který se řítí životem a sem tam sice zastaví na nějaké té zastávce a nabídne výstup, ale vy si přesto jedete dál s pohledem na okolní krajinu, tak malebnou a plnou neznámého.

Že dneska prší?

Zrcátko: „Nechť, po dešti přichází sluníčko a vzduch je tak svěží! Ptáci se koupou v loužích, silnice se blýská jak zrcadlo a ta zeleň stromů, až oči přecházejí!"

Je mi smutno?

Zrcátko: „Ale no tak, stačí vzít telefonní sluchátko a zavolat!“

Občas se mi vracely vzpomínky na dobu léčení a u srdce mne zabolelo stejně jako tenkrát, kdy jsem prožívala první soužití s nemocí. Na to se nedá zapomenout, ale můžeme to zamknout do své třinácté  komnaty, kterou pouze občas pootevřeme... jen pro připomenutí.
A pokud se nás zmocní panika, třískněte dveřmi, zamkněte na pomyslný klíč a vezměte si zase zrcadlo do ruky.

Jako malá jsem dělávala prasátka druhým do očí a smála jsem se jejich výrazům. Ne, nepodceňuji nemoc jako takovou, jen jsem si z ní udělala kamarádku, která je mi v patách, ale pokud já nebudu chtít, neublíží mi. Dívám se zase sama sobě do svých modrých očí a sleduji míhající se řasy. Jak jsme my lidi dokonalí. Od té doby je zrcadlo můj kamarád, přítel ve smutku, který ví, kdy má přijít a stává se mým zpovědníkem.

Ráno vstávám a usmívám se, mžourajíc do oken. Zavolám dceři, že jsem živa a "zdráva" a veselým hlasem si stěžuji na hlučné sousedy, nikoliv na nehybné nohy.
Pořídila jsem si nové léčitelky, nikoliv vitamíny a zaručené přípravky na rakovinu, ale kočku a kocoura. Ti jsou lékem nejúspěšnějším a to, že jsem pořád tady, je toho důkazem.

Mám internet a nové přátele.
Ti staří mne opustili zároveň s tou druhou Ivetou, s tou strašně smutnou a ubrečenou. Nedivím se, návštěvy se točily kolem dávek morfinu a soucitných pohledů.

Píšu si básničky, příběhy, vlastní knížku. Netuším, jestli ji někdo někde a někdy vydá... jsem v ní „svlečená do naha“. Obnažila jsem celý svůj život, svoje myšlenky, svoje pocity. Nebylo a není snadné vzpomínat. Některé vzpomínky bolí jak ostrý nůž v hrudi, jiné hladí jak maminčina ruka.

Maminka - cítíte ten samet provázející tohle slovo. Jeden z mála lidí, kteří věřili v mou sílu a chuť do života.

A je tu další mé zrcadlo, ve kterém se zhlížím den co den! Poznám, kdy je něco špatné nebo dobré. Její tvář mluví za ni. Těch vrásek, co přibylo od té doby, kdy uslyšela moji diagnózu. Jemně ji pohladím po stříbrných vlasech a ona je jak to zrcadlo, vrací mi úsměv. Neležím a nelituji se, to nikam nevede, vlastně ano... ale tam odtud se špatně vrací. S humorem, sobě vlastním si vždycky říkám: „Nahoru se mi nechce, tam fouká, a dole je zase moc teplo“. A co chci tímto článkem vlastně říci?

Ať se dozvíte jakoukoliv smutnou zprávu, mluvte o ní, ale jen určitý čas. I vaši blízcí chtějí dál žít po svém. Litují vás, ale nechtějte, aby žili váš život! Aby se ze slušnosti přetvařovali.
Ne, nesměji se pořád, dokáže mne rozbrečet pořad o týrání dětí či zvířat, ale nechávám si to pro sebe. Prostě... neupínejte se na nemoc a sebelítost, ale na boj o život! Možná i vás překvapí, že nemoc nemá vás, ale vy ji.

Jen to zkuste!

Přečtěte si knihu Ivety Kollertové SVLEČENÁ DO NAHA

OHLASY NA ČLÁNEK

Milá paní Ivetko,
Vaše články mi vhání slzy do očí i obdiv k Vám. Víte, jste bohatší než leckterý zdravý člověk. Otevíráte nám svoji krásnou duši a dovedete o ní napsat. Chodím jako dobrovolnice do hospice sv. Alžběty v Brně, dovedu si představit jak Vám je. Jednou jsem rozmlouvala s ženou, která mě zaskočila svojí zpovědí…„ dříve jsem si říkala – proč musím mít rakovinu zrovna já? – dnes si říkám, proč ne zrovna já, když milióny jiných…“
Milá Ivetko, myslím na Vás a ještě jednou, děkuji.

Ruth Hrušková, 12.10.2008
ruth.hruskova(a)volny.cz