Jsem už rok vdaná. Můj manžel Jirka je hodný, ale... Poslední dobou mám čím dál tím intenzivnější pocit, že je jiný, než byl před svatbou. Před tím, než jsme se vzali, psával pro mne krásné básničky, hrál na kytaru a já ho milovala pro ten jeho něžně sametový hlas. Snili jsme o tom, jak budeme chodit, kam nás nohy ponesou, batoh na záda, vítr ve vlasech a spaní pod hvězdami.... Teď žiji s mužem, který nezpívá, o básničkách ani nemluvě, a na dovolenou by jel nejraději do pětihvězdičkového hotelu s all inclusive. Pravda, objevila jsem u něho jiné vlastnosti, například mi spravil žehličku a zprovoznil nefunkční lux, přestože mi před svatbou tvrdil, že on a technika se nikdy neměli rádi. Jednou v noci, když jsem opět nemohla usnout pro jeho strašlivé chrápání (to je zvláštní, že před svatbou nikdy nechrápal), mne popadla naprosto strašlivá a děsivá myšlenka. Vzpomněla jsem si, že ten den, 8. srpna, se na našem městském úřadě konaly dvě svatby. Ta svatba, co měla být před námi... přišli později, udýchaní, omlouvali se... a my museli čekat. Byl tam hrozný zmatek. Rychle prstýnky, nahlásit jména ( a kterýpak vy vlastně jste? ptala se matrikářka) - zajímavé, jmenovali se jako my, Jiří a Hana, honem hudba, kde je starosta... rychle, ženich s maminkou dopředu, nevěsta s otcem na konec... A vy se taky seřaďte, máme zpoždění, ženich, maminka, nevěsta, ale ne tahle, ta druhá, tak šup šup... To byl ale blázinec... Znovu si krok po kroku, nebo spíš skok po skoku, probírám celý obřad. Muž vedle mne teď oddychuje tiše. Zavírám oči, aby se mi lépe vzpomínalo, ale myšlenky utíkají na všechny strany... Jak to vůbec bylo? Hudba, projev, gratulace, honem úsměv pro fotografa... Proboha! Tady někdy se to muselo stát! Někdo provedl výměnu a já po svatbě odešla s tím druhým mužem! Když v naší zemi může dojít k výměně novorozenců nebo k výměně nebožtíků, tak se klidně mohlo stát, že došlo i k výměně dvou novomanželů! Můj muž není mým mužem!
Tím by se všechno dalo vysvětlit. I to, že teď chodí Jirka doma nejčastěji v tílku a děsných trenýrkách, zatímco před svatbou nosil doma džíny, které ho tak pěkně obepínaly, a k tomu nejčastěji černou košili s rozhalenkou, z níž mu vykukovaly jemné černé chloupky, tak sexy a dráždivé... Voněl Mexxem... Teď cítím leda tak jeho pot – a v neděli Pitralon. Jeho rodiče odjeli hned po svatbě zpátky na Slovensko a na záměnu mne tak nemohli upozornit – a já už rok tady žiju s cizím mužem, který je vlastně mým a přitom není... Všechno se mi začíná pomaličku skládat dohromady. Proto teď miluje televizi a pivo a ležení na gauči po obědě, proto už mi nečte svoje zamilované básničky... Že mi to nedošlo dřív! Co s tím? Rychle se rozhoduji. Musíme si nechat udělat testy DNA. A jestli se prokáže, že on není On a já nejsem Já, tak... Ne, já jsem Já, ale on je někdo jiný. Tedy – není nikdo jiný, je to on, ale patří k jiné Haně, k té, co má ráda domácího kutila a požitkáře... Ale co když se jí její, tedy můj Jiří mezitím zalíbil? Ten, co zpívá a píše verše a má rád toulání krajinou a spaní pod širákem? Zprudka se posazuji. Sedím ve ztemnělém pokoji, vedle mne můj (nebo cizí) muž Jirka, drží mne za ruku a říká: „Ty nespíš, Hanýžko?“ „Hanýžko?“ Tak mi můj Jirka říkával před svatbou. Jsem zmatená. A Jirka pokračuje: „Vím, že se poslední dobou trápíš. Zpohodlněl jsem, viď. Já vím. Co kdybych se pokusil to napravit? Dal bych si slib k našemu prvnímu výročí svatby. Kopyto, jelito, platí to?“ Smutně se pousměju a vzdychnu. A světe, div se. Můj vyměněný Jirka vstává, sundává kytaru, která už rok nečinně visela na zdi, a začíná na rozladěné struny hrát: „Já budu chodit po špičkách, snad tě tím nevzbudím...“ Nikdo mi ho nevyměnil, jen se mi zdál hrozný sen. No to se mi opravdu ulevilo...
Sundávám z hlavy ty šeredné natáčky (stejně mne v noci tlačí do hlavy) a sama sobě slibuji, že mé oblíbené vytahané tepláky „na doma“ si na sebe už nikdy nevezmu a že zase budu chodit ke kadeřnici a aspoň dvakrát týdně na aerobik. A příští víkend vezmeme s Jirkou batoh na záda a půjdeme, kam nás nohy ponesou. Vítr ve vlasech, spaní pod hvězdami...
Hlavně, že my dva jsem opravdu my, co k sobě patříme. Hanka a Jirka, Já a On. |