Zazvonil zvonec… a to byl teprve začátek  

 

Jiří a Lucie jezdí v létě rádi na dovolenou do Rakouska. Alpy jim učarovaly. To je jejich: vysokohorské túry, nahoru a zase dolů, lesními cestami i kamenitými stezkami, podél spěchajících potoků s průzračnou nebo mléčně zelenkavou vodou, se stále se měnící kulisou kamenných velikánů… Rychlé změny počasí, přeháňky, bouřky nebo mlhy dodají lidským jedincům větší pocit pokory a úcty k přírodě. A zase vykoukne rozesmáté slunce, tráva je sytě zelená a člověk se opatrně vyhýbá protěžím, hořcům a dalším, v těchto výškách malinkým rostlinkám, deroucím se ke slunci a odolným až k nevíře. Chaloupky zasazené do strání a všude malá stádečka koní, ovcí, skotu. Krávy, býci, telata, všechno je tu pohromadě, zdánlivě s neomezeným prostorem pro pohyb a pastvu. Zvonce jsou slyšet daleko, daleko… Tichý poutník spatří i skupinky jelenů, srnčí zvěře, tu a tam i kamzíky a sviště.

Lucie ráda fotí, a tak se vždy opatrně a potichu přibližuje ke zvířeti, aby je nevylekala. Její muž dává přednost blízkému setkání třetího a čtvrtého druhu. Jak vidí pasoucí se koně, krávy, horská kůzlata nebo ovečky, zajásá, hned k nim zamíří a chce je krmit, hladit nebo aspoň poplácat. Je to v jádru hodný muž a rozdělil by se i o svoji poslední paštiku a skývu chleba, kdyby bylo potřeba. Ještě že aspoň volně žijící zvířata mají tolik rozumu, že se sice nechají na dálku vyfotit, ale na Jirkovo pohlazení a svačinu nečekají.

To kráva je osobnost nebojácná a přítulná. Dobytčí skupinky při svých toulkách nepohrdnou ani vyšlapanými cestami. Buď si vykračují proti všem, a pak se jim lidský tvor musí vyhnout, nebo mívají namířeno stejným směrem, a pokud jsou cesty úzké, nezbývá než se s nimi dohodnout na nějakém kompromisu. Občas je nezbytné je trochu odehnat nebo popohnat, či si vyjasnit, kdo půjde první a kdo až potom. To víte, pár set kilo to dobytče má, a člověka občas napadne - je to přece jenom zvíře, co když se mu něco nebude líbit, nebo ho popadne nějaký amok, co pak?

 

 

Léto v rozpuku, dovolená jak malovaná, a Jiří s Lucií se opět toulali po rakouských horách. Tenkrát, bylo to v tyrolských Alpách, je lesní cesta dovedla k průseku, kde se páslo pár volně se pohybujících krav a dokonce i býk. Tedy, to snad ani nebyl býk, ale „pořádnej bejk“. Tak nějak divně se po nich díval, pak hlasitě odfrkl a dvakrát hrábl předním kopytem. Jirka, vědom si toho, že musí Lucii ochraňovat (protože co kdyby ji ještě někdy potřeboval), říká: „Lucko, jenom kvůli tobě k těm krávám dneska nepůjdu. Bejk vypadá nervózně. Schovej radši ten foťák, našlapuj tiše a půjdeme pomalu, tudy přes paseku si to zkrátíme a pak to bude OK.“  Přesouvali se relativně potichu napříč pasekou a Jirka Lucii povzbuzoval: „Vidíš, jde to dobře, ani si nás nevšimnou, hlavně se tvař nenápadně.“ Lucka se tvářila tak nenápadně, jak jen to nejlépe uměla. Náhle se k nim ten býk rozeběhnul. Jiří stačil zavolat: „Hele hele, vidíš, jak jde po mně,“ a už taky zdrhal. To byl přímo úprk – Jirka kličkoval jak zajíc, tedy kdyby ten zajíc byl po obědě a trochu postarší. Říká se, že člověk vezme nohy na ramena, ale v tomto případě Jirkovy nohy neelegantně, zato účelně kmitaly travou a borůvčím, přeskakovaly pařezy a draly se džunglí osekaných větví. V tu chvíli prchající muž zapomněl na roli ochránce své ženy a už vůbec nemyslel na svou odvěkou lásku ke zvířatům a touhu poplácat býka po pleci.

Býk ještě kousek popoběhl, pak ho ta hra přestala bavit, zabrzdil a jal se spásat mladou trávu. Asi si říkal, že už ukázal, co dovede. Mezitím Lucie došla na druhý kraj lesa k manželovi a začala mu vyčítat: „Ty jsi dobrý, Jirko, sám zdrhneš a mě tady necháš býkovi napospas!“ Jiří se zamračil a úsečně prohlásil: „Ten obrovskej a nebezpečnej bejk, miláčku, šel po mně. Musel jsem se zachránit. Jak sis jistě ráčila všimnout, mám na krku červený šátek, a to býka vždycky rozzuří.“ Lucka mlčela. Mlčela dlouho a tak významně, že si ji její manžel začal prohlížet. Pozorně prohlížet. Pak mu to došlo, hrdinovi. Měla na sobě – jasně červené triko a kolem pasu uvázanou červenou mikinu…