ZÁPAD SLUNCE

Stojím na pláži.
Pozoruji západ slunce v dáli.
Kdypak se odváží?
Už ani nepálí...

Slunce se pomalu sbližuje se vzdáleným obzorem. Oťukávají se navzájem, aby vzápětí splynuly v jednu masu. Přivírám oči a jako bych se dívala do kaleidoskopu. Barevné kruhy mi tančí pod víčky jako víly při měsíčku. Mihotají se světýlka rozmanitých barev a rackové, ti křiklouni, mi dávají znát, kdo je tu na pláži pánem.
Rudé kolo, které nám dává před den šanci žít, už jen pokukuje nad vodou. Připadá mi, že se jde vykoupat do vln, tak napěněných u břehů. Ustupuji o krok dál, snad si myslí, že ho uvidím o kousek víc. Kdepak, pomalu mizí, jen obloha je ještě načervenalá po jeho pouti. Moře šumí a voda dosahuje k nohám, zabořeným v písku.
Ještě je místy rozpálený.
Moře i nebe tmavne, z azurové barvy se stává černá a mořští ptáci uléhají k spánku.
Stojím na pláži a pozoruji hru vlnek. Převalují se jak nezbedné děti jedna přes druhou. Žádná není stejná. K nohám mi přinesly trs zelených řas a kousek od břehu jsem zahlédla průhlednou medúzu. Vznášela se ve vodě jak nafouknutý balon. Mihla se před očima a vzápětí ji vlna odnesla daleko na moře.
Sedám si do písku, obejmu si kolena a položím na ně hlavu.
Poslouchám, jak moře vypráví, jak duní, jak přichází příliv.
Jeho síla mne odzbrojuje a láká.
Představuji si malebné korály, roky rostoucí v hloubce, která je pro nás závratná.
Představuji si malé kraby, pochodující po dnu moře a hledající si potravu.
Rybky roztodivných barev. Predátory, kteří čekají v úkrytu na svou kořist.
Vidím krásu a velikost vodní plochy, tak životodárné a živoucí.
A jsem moc ráda, že do tohoto světa patřím.
Do světa plného zázraků zrození i smrti.
Pomalu vstávám a oklepávám si písek.
Pohledem se loučím s mořským pobřežím a vydávám se na cestu k lidem.
Usmířená, obohacená a šťastná.
Tuhle chvilku už mi nikdo nevezme! 

KNIHOMOLKA

Toulám se životem s nádhernou krajinou
toulám se za tebou, za krásou nevinnou
Toulám se údolím, kde zeleň vítězí,
toulám se po horách, toulám se po mezi
Toulám se po cestách, kde ční jen kameny,
toulám se lesíkem a hledám prameny.
Toulám se po nocích, toulám se ve dne,
toulám se kdekoliv, kdo mne vyzvedne?
Toulám se životem, hledám své zázemí,
toulám se, toulám, jsem ráda na zemi!


Obracím v rukou listy knížky z dětství.
Hanzelka se Zikmundem mne zavedou do Afriky a vypráví mi o zemi, kde je slunce nad obzorem jako přilepené. Představivost se rozvíjí jak poupě růže za úsvitu. Mlčky šustí list za listem a vzpomínky na dobu, kdy byla maminčina knihovna tajuplnou skříní plnou neznámého, se vrací.
Sherlock Holmes se usadí do imaginárního křesla s nepostradatelnou lulkou a Watson, ten moudrý pán, vchází do dveří. Zdravím ho jak svého známého a nedočkavě obracím další list knížky "Příběhy Sherlocka Holmese".
Alberto Moravia a jeho Římanka mne pro změnu zavedou do slunné Itálie a já jsem tou Adrianou, zprvu nezkušenou konkubínou, tak lačnící po lásce. Smrt jejího milence mne zasáhne jak nůž a já prožívám všemi smysly nevratnost děje. Knížka je přečtena, dojmy vstřebány, láska naplněna.
Pro uklidnění sahám do matčiny Červené knihovny, kde vášeň nabírá takových rozměrů, že i moje tělo se vznáší na obláčcích romatiky a smyslnosti. Jsem Popelkou, která nachází svého prince a bere vše, co jí nabízí. Zlo je zapomenuto, láska vítězí, skromnost je odměněna.
Oči mi zajedou do příhrádky, kde je několik knížek od Karla Maye.
V ten moment se proháním prérií vstříc dobrodružství a moje volba je mír a boj za svou zemi. Uhýbám před šípy protivníků a spojuji zápěstí s hrdinným Old Shatterhandem. Moudrý Winnetou je i mým bratrem a tiše závidím krásné Ribanně opětovanou lásku.
Prožívám příběhy den co den a jen svítání mne upozorní na to, že je čas knížku zavřít a jít spát.
Co radosti, sporů, lásky i hněvu se dá prožít při otevření svazku, který nese stopy prožitých let. I vazba je ohmataná, místy se trhá. Nikoliv neúctou ke knihám, spíš množstvím nocí strávených obracením listů.
Každá etapa mého života má svoje - Ladovy pohádky, Foglarovky, Mayovky, až po dobu vyhledávající lásku a štěstí aspoň v omšelých a leckdy úsměvných knížkách. Byla jsem stejně naivní a stejně nezkušená jako hrdinky v románech.
Je škoda, že bohatství, nejen našeho krásného jazyka, zůstává mnohdy v policích, zakryté prachem probíhajícího času.
Místo knihovny stolek s počítačem, místo čtení kopírování potřebných údajů.
Vraťme se ke knížkám.
Každý, kdo je napsal, v nich nechal sám sebe, svoje sny, touhy, zážitky i prožitou lásku.
Vraťme se k nepřeberné studnici příběhů a krásy dávných časů.
Nic nás to přece nestojí. 

OHLASY NA ČLÁNEK

                                                                                                                               19. května 2008         
Drahá Ivet,

závidím Ti a obdivuju Tvé bohatství řeči, Tvou obrazotvornost, ten silný otisk přírody, která se Ti jako trilobit do lastury nebo jako vzácná fosilie vtiskla do duše a utkvěla v ní hluboko a s veškerou přesností tak, že si teď její obraz dokážeš vybavit a čerpat z něj sílu do šedivých dnů, které člověka v životě potkávají.
Děkuju Ti za ty krásné obrazy. Za Tvoji řeč plnou kouzla, čistoty, touhy a poezie. A spolu s Tebou, vzkazuju všem dnešním lidem, kteří místo knihy otvírají počítač:
Vy bloudi, nevíte, oč se ochuzujete, když bohatství knih a jazyka necháváte zamčenou v policích a knihovnách!
A spolu s Tebou volám, „vraťme se ke knížkám! Každý, kdo je napsal, v nich nechal sám sebe, svoje sny, touhy, zážitky i prožitou lásku...“

Díky, Ivet!
Blanka Kubešová