Na světě jsou různé osudy lidí, některé zajímavé, jiné fádní, další dramatické. Ne každý o svém životě někdy něco píše, ne každý příběh je hodný otištění. Dramatický životní příběh naší autorky Ivety Kollertové, který otiskujeme na pokračování pravidelně každou neděli s názvem „Svlečená do naha“, se skutečně stal. Jí osobně se stal. Tyto neuvěřitelně tragické zážitky nabádají k hlubšímu čtenářovu zamyšlení, uvědomění si hodnot slůvek "zdraví, láska, přátelství, naděje". Nemáme-li problémy a daří-li se nám dobře, tak si vůbec nepřipouštíme, že by to mohl mít v životě někdo jinak, a dost často si svého "dobrého bydla" nevážíme. Ale lidé, kteří prožijí či právě prožívají svůj těžký životní osud, se naopak dokáží radovat a vážit si každého momentu ve svém životě a ještě mnohdy stačí navíc rozdávat radost a sílu do života ostatním, zdravým spoluobčanům.
Václav R. Židek šéfredaktor |
ŽIVOT JE JEN NÁHODA
Možná se bude zdát, že celý můj příběh je smyšlený a já jako autorka jsem si jen pohrála s vlastní fantazií. Můj nový domov mi však nachystal nové překvapení. Den co den jsem otevírala onen zázračný internetový svět a učila se důvěřovat lidem. Přátelství z té doby trvá dodnes, ale nový osud mi nachystali, v té době, mně neznámí lidé. Zdravotní stav stagnoval. Stále jsem brala morfin, ovšem jen jeden denně a pouze při bolestech, které tuto nemoc provází. Nepřestávala jsem psát články, básničky a pomalu jsem si zvykala na nový domov. Moje dcera ke mně docházela i s malým vnoučkem a probouzela tím obrovskou touhu dostat se aspoň na chvilku ven. Neznala jsem však svůj stav, nemohla jsem tušit, co by mi špatné nadzvednutí těla udělalo s rozpadlými orgány. Bohužel ani člověk nejpovolanější, má lékařka, nekonstatovala nic jiného, než že mne na vozík nedoporučí a jakéhokoli převozu do nemocnice jsem byla prý neschopná. Zcela usmířená navenek, ale vnitřně rozpolcená a smutná, jsem v noci snila o svém pobytu venku. Zdálo se, že je můj další osud zpečetěn. Ranní vzbuzení a pohled do zrcadla dával naději do dalších dní, ale uvnitř, uvnitř to bolelo. Věděla jsem, že mne rodina miluje, ale já chtěla víc. Potřebovala jsem ujistit sama sebe, že nejsem jen ležící pacient, že dokážu daleko víc. Proto i veškeré moje psaní a básničky se snažily být optimistické a nabité tou touhou, která mne spalovala jak oheň.
Den, který změnil moji rezignaci s dosavadním životem, začal nenápadně. Ráno mne polechtalo sluníčko svými paprsky a kočky se přitulily ve snaze předat mi kousek jejich živočišného tepla. Zazvonil telefon. „Mamčo, jedu od doktora a musím ti to hned říct,“ ozvalo se ve sluchátku. „Co se děje, neděs mne.“ „Budeš podruhé babičkou!“ Zůstala jsem jako opařená. Budu mít druhé vnoučátko. Zase nezažiji jeho první krůčky, žvatlání, hry na pískovišti. Opět mi uteče vrnění v kočárku, koupání ve vaničce, první jízda na tříkolce. To přece není možné. Ale co s tím mohu udělat, kdo mi jen pomůže? Od tohoto okamžiku jsem neměla stání. Musím se dostat na vozík, kdybych měla psát kamkoli, komukoli. Musím prosit charity, lékaře, nemocnice. Začátek života tohoto mrňouska mi už utéct nesmí. …
Život je jen náhoda… tenhle text notoricky známé písničky na mne sedne jak ulitý. Náhoda tomu chtěla, že jsem otevřela webovou stránku s titulem Pozitivní noviny a vlastně úplnou náhodou mi padl do oka článek pana Pavla Loužeckého Senioři k počítačům. Mluvil mi z duše, vždyť kolik lidí je na tom stejně jako já… uzavřených mezi čtyřmi stěnami, nedotčeni venkovním ruchem i zmatky, ale zoufale samotných. Nedalo mi to a napsala jsem svých pár vět. Nejsou jen senioři, odkázáni na bezmoc. Co invalidé, lidi jako já, kterým skončil život ve třiceti letech? Překvapení přišlo obratem. Milá odpověď od dalšího z šéfredaktorů pana Václava Židka a vyzvání k sepsání mého vlastního článku. Možná se zdá, že je to docela obyčejná věc, ale ne tak pro mne. Do tohoto článku jsem vložila své pocity, svůj pohled na svět a zároveň utajené tiché přání. Můj „Rozhovor se zrcadlem“ bylo autentické vyprávění se sebou samou. A spustila se lavina. Pozitivní noviny, jejich autoři, přispěvatelé se spojili v jednu velikou, prohřátou ruku a objali mne. Rozpoutala se akce, která nemá obdoby. Ozvala se mi paní Blanka Kubešová, vynikající spisovatelka, která následně kontaktovala paní Olgu Wister z nadace ve Švédsku. Nedovedu si představit to množství telefonátů, ani je nebudu popisovat, ale výsledkem byla možnost získání vozíku. Nikdo nemůže pochopit, co se ve mně odehrávalo. Ten pocit, kdy jedna obyčejná nemocná žena leží na posteli a najednou dostane naději. Naději na nový život tam venku. Na projížďku po cestě, na které naposled stála někdy před osmi lety. Ráno jsem se budila s bušícím srdcem, usmívala jsem se do oken a žila budoucností. Zase pojedu mezi své stromy, podívám se do korun stromů a hlavně, mohu přitom držet ruku svého vnoučka. Budu schopna pohoupat dceřin kočárek a vzít si to malé do náruče. Nejen na posteli a na chvilku. Uvidím je oba si hrát. Můj život dostal smysl a, i když jsem věděla, že to zas tak jednoduché nebude, věřila jsem, že z toho mého maličkého pokoje bez balkónu a možnosti podívat se z okna, vyjedu ven. Celé internetové Pozitivní noviny stály za mnou a mým bojem s byrokracií. Ne, nebylo to lehké a klacíky, hozené pod nohy, respektive pod veškeré naše konání, se zdály nezdolatelné. Najednou se o mne začaly zajímat i instituce, o kterých jsem do té doby ani nevěděla. A přišel další zlom.
Pokračování... DÍL 25. |
Tlapkami chodíš si tiše jak myška, chloupky se naježí, zavrčíš hned. Očima bystrýma jako má liška, moucha tu proletí, ty běžíš vpřed.
Při slunci do očí svalíš se zcela, na gauči ty býváš kočičí král. Tmavá srst se místy skvrnkami bělá, pobízíš čumáčkem, rád by sis hrál.
Soumrak ti ohlásí večerní siestu, sedneš si k mističce, mňoukneš jen tak. Rozumím, kocourku, každičkému gestu, vím, co chceš, nemňoukej, stačí náznak.
Tichounké předení vedle mne značí, oddanost kočičí, ty mne máš rád. Jenže, můj kocourku, já tě mám radši, Nemžourej, přitul se, no tak pojď spát. |