Iveta Kollertová: Potkala jsem sama sebe

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Na světě jsou různé osudy lidí, některé zajímavé, jiné fádní, další dramatické. Ne každý o svém životě někdy něco píše, ne každý příběh je hodný otištění.
Dramatický životní příběh naší autorky Ivety Kollertové, který otiskujeme na pokračování pravidelně každou neděli s názvem „Svlečená do naha“, se skutečně stal. Jí osobně se stal. Tyto neuvěřitelně tragické zážitky nabádají k hlubšímu čtenářovu zamyšlení, uvědomění si hodnot slůvek "zdraví, láska, přátelství, naděje".
Nemáme-li problémy a daří-li se nám dobře, tak si vůbec nepřipouštíme, že by to mohl mít v životě někdo jinak, a dost často si svého "dobrého bydla" nevážíme. Ale lidé, kteří prožijí či právě prožívají svůj těžký životní osud, se naopak dokáží radovat a vážit si každého momentu ve svém životě a ještě mnohdy stačí navíc rozdávat radost a sílu do života ostatním, zdravým spoluobčanům.

Václav R. Židek
šéfredaktor

Svlečená do naha  (31)

Potkala jsem sama sebe

Euforie, která mne doslova ovládla po obdržení vozíku, který jsem si nazvala Štístko, vyvrcholila prvním naplánovaným výletem.
Přišla dcera Jana s malým vnoučkem Kájíkem, zeťák mne vzal do náruče a posadil na sedačku vozíku. Nohy mi starostlivě přikryli dekou a prcek začal vykřikovat: „Jé, babičko, ty jedeš ven, jo? Babičko, ty jedeš se mnou? Babičko, můžu tě vozit?“
Jeho radost zdvojnásobila tu mou a já si teprve uvědomila, že ho vlastně poprvé uvidím na pískovišti, na klouzačce, na houpačkách. Nemusím ani popisovat, co se ve mně dělo. Těch pocitů bylo tolik, srdíčko mi bouchalo jak o život, oči zářily a já rukama neuměle popoháněla kolečka vozíku směrem z pokoje. Kdepak, tak jednoduché to zas nebylo, pokojík je rozměrem podoben koupelnám podnikatelů a to mu možná ještě metry přidávám. Sama bych se z něj nedostala ani za nic, úzké dveře, vyčnívající nábytek, který překážel, vysoké prahy. Nebude vůbec jednoduché vše přizpůsobit tak, abych se stala trochu soběstačnou. Do kuchyně neprojedu vůbec, rámy dveří jsou atypické, nehledě na to, že se tam neotočím. Ale nevadí, hlavně, že mám své nejbližší, i když chápu, že mne nebudou moct vozit den co den. Dcera se sotva valila, osmý měsíc těhotenství byl už na ní pořádně znát, zeťák chodí na směny a můj syn bydlí v jiném městě. Budu si muset poradit sama… časem. Teď jsem se ale soustředila jen na ten můj veliký první den, kdy si sáhnu na borovici nebo břízu, kdy si sama utrhnu malý kvítek a zadívám se na oblohu nad hlavou.
Vyrazili jsme.
Přímo naproti mne se pomalu zatahovala obloha a kolečka drncala po chodníku.
"Táto, rychleji!" zavelel malý a já konečně ucítila slabý větřík kolem uší.
Dcera funěla za námi a klopýtala s mumláním: "Vždyť mamču někde převrhneš."
Kdepak, i když jsou cestičky samý kamínek a tráva sahá po kolena na místech, kudy nikdo nechodí, bylo mi krásně.
Koruny stromů se mi otevíraly před očima a západ slunce obarvil mraky na oranžovo. Dívala jsem se nad sebe pocitem vypuštěné holubice. Tamhle jsme přece sbírali tenisové míčky a o kus dál ta stará vrba se rozkošatěla do obrovských rozměrů.
Dojeli jsme k hale a Jana se jen podívala: "Tak kam?"
Ukázala jsem před sebe.
Tam byly borovice, pamatuji si, jak jsem je pomáhala sázet. Bože, jak vyrostly. Kolečka se sesmekla po vlhkém spadaném jehličí a o kus dál dopadla malá větvička na zem. Řada borovic zaclonila výhled do polí. Malé šištičky se černaly na koncích větví a stromy se prodíraly výš, za sluncem. Měli jste pocit, jako když projíždíte obrovských jehličnatým tunelem.
Popojeli jsme na cestu a hned za zatáčkou se vyjímalo veliké mraveniště. Mohyla, plná černých živoucích tvorečků.
"Babičko, pojď, pojď se podívat..," volal malý Kájík a já se jen usmívala.
Patra výrostků mne okukovala jak novou pětistovku, ale já si broukala tu svoji "Jdi za štěstím".
Dojeli jme zpátky k dětskému hřišti, no hřišti.
Jedna, dvě otlučené lavičky, rozbitá houpačka, neklouzající klouzačka. Prcek se rozeběhl do trávy, utrhal jakousi žlutou kytku a strčil mi ji pod nos.
"Voní? Voní, viď babičko?
Seděli jsme tam a dívali se na protější les.
V duchu jsem viděla všechny ty klouzky, hříbky, poddubáky, které jsem tam za ta léta našla. Rozhledna je už asi rozpadlá a jeskyně zasypaná.
Doba mého dětství i mládí.
Sedím vedle lavičky, obroušené léty, prosezené důchodci i omladinou.
Nad hlavou večerní oblohu, před sebou osvětlené pokoje bytů. Nikdo si nedovede představit moje pocity, nic, co se mi honí hlavou, žádná modlitba není dost upřímná jako ta moje.

Slovíčko žít nabývá ohromných rozměrů a slůvko svoboda není jen slovo podstatné.
Jak mám popsat pocit naprosté volnosti, kterou snad pochopí pouze právě vypuštěný pták z klece? Možná ho venku uklovou silnější, ale on si zatím užívá první let. Krouží nad lesem, maličkýma očkama sleduje svět dole pod ním a všechno zlé, i ty příčky v kleci, jsou rázem zapomenuty.
Za zády mi šumí lesík, praskají spadané větvičky a občas mne osvítí projíždějící auto.
Dívám se na chvějící se listí, už můžu.. už si ho nemusím jen představovat. Stíny se prodlužují, lampa poblikává jak kamarádka z dětství.
Kolik je pět let?
Jakou hodnotu má jeden lidský život?
V srdci se mi nashromáždilo tolik citu, chtělo by se mi křičet.
Zatím sedím na vozíku a mlčím.
Nemám co říct, všechno se mi ukládá do podvědomí, rachocení kamínků na cestě, křik dětí, bouchnutí dveří průvanem.
Miluji to tu.
Miluji život, miluji pohled na dům, kde jsem se narodila.
V duchu se vidím jak běžím po schodech, jak utíkám před kluky, jak plačíc vcházím do bytu a někdo tam chybí. Myšlenky se vrací k tatínkovu vyprávění a moudrosti, spojenou se znalostí přírody.
Neznám všechny názvy květin a stromů, neumím pojmenovat stopy v prachu cest, ale umím se dívat jeho očima.
Potkala jsem sama sebe.
Teprve dnes jsem si uvědomila, že mi opravdu začíná jiný život. Nemusím snít, já už to prožívám, každou vteřinu, každou minutu...

Po špičkách se ke mně přiblížilo štěstí a já místo ovací, pláču.
Pláču tiše, hruď se mi zvedá a v krku mám knedlík. Dcera mne drží za ruku: "Já vím, mamčo, já vím."
Dívá se jinam, aby mne snad nepřivedla do rozpaků nebo abych neviděla i její slzy.
Ještě jednou projedu očima okolí.
Ztrácí se ve tmě.
Teprve teď jsem vykročila za svobodou a za štěstím.. utřu si slzy do rukávu, popotáhnu a zavelím: "Už je zima, pojedeme... domů!"


POKRAČOVÁNÍ ....  DÍL 32.

O naší autorce se více dovíte:  Rozhovor se zrcadlem aneb Zrcadlo, zrcátko, řekni mi...  

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

UKÁZKY Z LITERÁRNÍ TVORBY IVETY KOLLERTOVÉ

Jsi sedmý div světa

Jsi sedmý div světa,
kráčíš,

jak pomněnka se vracíš na stejná místa. 

Nepočítáš prošlá léta,
mlčíš,
rosa v tvých očích je průzračně čistá.

Jsi polárkou v nocích,
záříš,
zanecháš v každém z nás trvalou stopu.

Tak smyslná v krocích,
tančíš,
dlaněmi rozneseš i vůni snopů.

Jsi zrnkem písku,
stavíš,
maluješ prstem s věčnou představou.

Cesta, plná otisků,
bloudíš,
obzorem, kroužíš vesmírnou dálavou.

Jsi sama láska,
nehledáš,
proč hledat, co klíčí v každé době.

Jsi něžná kráska,
rozdáváš
tu krásu, která je prostě jen v tobě.

Autor fotografie © EWYCSEK

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 11. 2008.