| • Kdy a kde to vlastně všechno začalo?
 Historie dálkových plaveb je hodně dlouhá. Vzpomínám si na rok 1948, kdy chtěl Oldřich Liška prosazovat otužování a ono to vypadalo dost divoce. Přátelé mu doporučovali, aby dělal něco, aby to otužování vypadalo víc sportovně, třeba plavbu na dálkových tratích, a když to spojí s tím otužováním, tak to něco přinese. A tak v tom osmačtyřicátém roce se Liška pokoušel o takovou tu delší plavbu, tehdy to bylo většinou ze Štěchovic. Protože se plavalo stylem „á, dva, tři, á dva tři“ - prsa - a pěkně pomaloučku, tak se zpravidla začínalo ve dvě hodiny v noci a někdy dopoledne doplavával Liška do Prahy. Tak nějak to bylo v těch začátcích. Pak se to pochopitelně rozvíjelo dál, plavba se protahovala, přišly plavecké maratóny na Lipně - tam už se objevovala jména Židek, Venclovský, Kolář, Novák a další... potom následovaly delší a delší plavby.
Dnes má dálkové plavání svůj zvuk, provozuje se mezinárodně a na ty skromné začátky zůstává už jen nostalgická vzpomínka, vždyť už je to šest desítek let! • Mimo jiné jsi byl, Vladimíre, přímým účastníkem doprovodu na lodi a kameramanem dálkové 33 km dlouhé plavby Václava Židka ze Slap do Prahy a o rok později prodloužené této trati na 40 km s Václavem Židkem a Františkem Venclovským. Když se v myšlenkách vrátíš zpátky, na co nejraději vzpomínáš?
Vlastně na to krásné prostředí... Byl to jeden z mála sportů, který něco do sebe měl i v tom, že kromě toho sportovního výkonu poskytoval určitou estetiku. Estetiku prostředí, scenérií a všeho, kolem čehož se odvíjel. On totiž tenkrát byl pohled na sport poněkud odlišný než nyní. Trochu mne dráždí, když se dnes v rozhlase ustavičně mluví, kolik je kde sněhu, jestli přibylo a nebo ubylo, kde jedou vleky, nebo zase nejedou. V těch dobách, na které jsem si vzpomněl, to bylo všechno jinak. Ten sjezdař si musel ten svůj vrch nahoru vyšlapat po vlastních nohách, a to byl ten výkon, to byl ten sport a ne se nechat vytáhnout vlekem, pak si sjet dolů, znovu se vytáhnout vlekem, často pak za velké peníze - to už je vlastně od toho sportu dost vzdálené.
Už jen ten výšlap bylo něco – ten sportovec ovšem ten kopec sjel třeba jen dvakrát, ale celkově vzato to byl sportovní výkon a v tom to bylo. Podobně tomu bylo i s tím dálkovým plaváním. Liška jednou řekl: „Když se jednou voda tlačí na jez nebo na hráz, co neuplaveš, to nemáš!“ a v tom vlastně všechno vězelo - tam byl podaný ten výkon, v tom byl ten sport, a kromě toho ta rozlehlá vodní hladina, pomalé záběry pádel doprovodných lodí, okolo nádherné prostředí, čistá příroda neznečištěná turistickým ruchem, to bylo snad to nejhezčí, co jsem s těmito maratóny prožil.
My jsme třeba dokázali jet celou noc z Hostivaře na Lipno, bylo to nádherné, bavili jsme se celou cestu výborně. A to vlastní Lipno, to byl zase jeden z krásných zážitků, když se nás tam ujali tehdy pohraničníci na motorovém člunu a já jsem měl, jako jeden z mála, možnost si projet celé Lipno s nimi na tom motorovém člunu i do míst, kam nebyl pro obyčejného smrtelníka tehdy přístup. To byly takové hezké zážitky, na které člověk nezapomíná. Překrásné vzpomínky mám na plavání otužilců v jeskyni Macocha na jižní Moravě, protože kouzlo prostředí macošských jeskyní je také nezapomenutelné. Plavalo tam pokaždé na několik desítek plavců, původně ještě s rozsvícenými podvodními světly, takže to bylo vše kouzelně prosvícené úplně odspodu říčky Punkvy a dělalo to takový dojem kouzelné pohádky, jenom to nafilmovat do nějakého pohádkového filmu.
• Když ses před 34 lety poprvé dozvěděl, že Václav Židek chce plavat v ledově studené vodě Vltavy ze Slap do Prahy, co sis pomyslel? Věřil jsi vůbec tomu, že to uplave? Vždyť to bylo v té době něco neuvěřitelného!
Věřil jsem a věděl jsem, že jistě a naprosto bezpečně to zvládne! Já vím, že co Žídek podnikal a podniká, tak zpravidla dotáhnul a dotáhne do konce, i když by to byla třeba jednorázová záležitost. A že to fyzicky dokáže, o tom jsem nikdy nepochyboval. Znali jsme se od roku 1971, kdy tehdy přišel k Liškovi a začal s jeho oddílem plavat. Když poprvé plaval úsek Vrané - Praha, skončil jako třetí, proto nebylo vůbec pochybností, jestli na to má.
• Vím, že jsi natáčel krátký dokument o této první průkopnické plavbě, o třicet let později jím proložil Václav Židek svůj vlastní filmový dokument, ve kterém zachytil na Vltavě všechna místa, kudy tehdy plaval.
Technika, se kterou jsem tenkrát pracoval, to byla filmová kamera šestnáctka Admira s poměrně drahým materiálem, který tehdy ještě byl jen černobílý. Měla jeden jediný objektiv. Zoom tenkrát neexistoval, já jsem se musel s kamerou vzdalovat a nebo naopak přibližovat, potíž byla i s ostřením, s cloněním, s měřením expoziční doby - to se nedá vůbec srovnávat s tím, co později Václav natočil, pochopitelně už na novou kameru spíše digitálního systému, byly tam možnosti toho zoomu, kamera si světlo vybírá sama, potom vše vyjde úplně jinak, celé prostředí vychází kouzelněji a ta vzpomínka na tu dobu, kdy jsme tam proplouvali, je nyní, díky tomu, mnohem živější a prakticky nezapomenutelná. • Před jedenácti lety, v Praze-Vršovicích, v Žitomírské ulici 33, byla nestoru československých otužilců, Oldřichu Liškovi, odhalena odhalena bronzová pamětní deska na domě, ve kterém převážnou část života bydlel. Bývalý maratónský plavec, Václav Židek, tento reliéf nejenom sám vytvořil, ale i sponzoroval a na dům za pomoci svého přítele Pavla Komárka zavěsil. Ty jsi byl u tohoto slavnostního aktu rovněž přítomen, mohl bys o tom říci něco bližšího?
To byla výhradně Václavova zásluha, poněvadž by si tenkrát na něj těžko někdo vzpomněl. Tehdy už to bylo šestnáct let, co Liška zemřel, a jeho zásluha na tom všem, co tento sportovec pro otužování a dálkové plavby udělal, už se tak nějak pomalu vytrácela. Tenkrát jsem byl požádán, abych odhalení této desky moderoval.
Mne v první řadě napadlo, že v takovém tom krajním rozčlenění jsou různé osobnosti, se kterými se dobře známe. Jedni, když odejdou, mizí jakoby v nenávratnu a jejich osobnost se ztrácí, a druzí, kteří jsou pro nás nezapomenutelní - mezi ně patřil Oldřich Liška. A je právě velkou zásluhou Václava Židka, že na něj nezapomněl a že ta deska v Žitomírské ulici 33 dodnes visí. On pamětní desku dle vlastního návrhu vyrobil a celou záležitost sám sponzoroval. A na takového Lišku jsem si tehdy vzpomněl, zážitky s ním byly skutečně nezapomenutelné. Mimochodem jsou obsaženy v knize „Sám ve víru zdymadel“, která je v tomto směru dosti známá. Na této knížce měl Liška, ač už dávno mezi námi není, svými životními příběhy nepřímo také svůj podíl.
• Jaký je tvůj pohled na dálkové plavání dříve a dnes?
Typické bylo, když se před mnoha lety začaly pravidelně plavat maratóny, že se jich už tehdy zúčastňovali bazénoví závodní plavci, kteří neměli o nějakém otužování ponětí a vypadalo to tak, že se hned po startu okamžitě odpíchli a zatímco otužilci zůstávali vzadu, tito závodní plavci mizeli rychle v nedohlednu. Jenže co se dělo dál? Otužilci pokračovali svým tempem bez problémů, ale po několika kilometrech bylo možno vidět na břehu odpadlé závodní plavce, jednoho vedle druhého, promrzlé, klepající se a promodralé zimou. Oni totiž neměli to zázemí co otužilci – v první řadě, výdrž. Ovšem byly mezi nimi i výjimky, jako Eva Škodová, Jitka Grundová a Petr Kolář. Takže plavání na dlouhou trať je především otázka výdrže, schopnosti to vydržet, jinak tady není šance.
Dnes dálkové plavby plavou převážně bývalí závodní plavci na krátké tratě, kteří už tak nepodceňují připravenost otužilosti, a pak - dnes se maratóny plavou v podstatně teplejších vodách než bývalo dříve na Vltavě. Známé maratóny Štěchovice – Praha, Vrané – Praha bohužel postupem času úplně zanikly, což, podle mého názoru, je velká škoda.
• Ty jsi zasloužilý pamětník na celou historii čsl. otužování a nesmírně mnoho si toho pamatuješ. Můžeš sdělit nějaké zajímavosti o tvém moderování v Čsl. televizi a při Memoriálu Alfreda Nikodema u Národního divadla v Praze?
Sportovním otužováním jsem se začal zabývat v roce 1948 a skončil prakticky po 52 letech. Mezitím byla ovšem nějaká ta výluka, že jsem třeba byl dva roky na vojně, a jelikož jsem byl jako specialista u letectva, tak mi ji trochu prodloužili. Tak tam minimálně chyběly tři roky, pak nějakou dobu jsem jezdil po různých stavbách, ale v podstatě těch moderovacích vystoupení jenom u memoriálu Alfreda Nikodema bylo dvaapadesát. Ale nejenom tam jsem moderoval, jezdilo se i na různá vystoupení otužilců po celé republice. V letech 1948-50, kdy jsme se zpopularizovali, jsme jezdili po vlastech českých a vozili s sebou branky na vodní pólo. Jedna branka byla natřená bílo-modře, druhá bílo-červeně a hrálo se vodní pólo – modří proti červeným. Ubytování nám vždycky zajistila nějaká místní tělovýchovná jednota, přišlo tam vždy hodně lidí a bylo to pokaždé velké show. Tato vystoupení jsme se pokoušeli zpestřit různými detaily, jako například někdo spadl v oblečení do vody a otužilci ho zachraňovali. Nikdy nezapomenu, kdy při podobné, aranžované scénce uprostřed Vltavy spadl v oblečení z lodě uprostřed řeky náš oddílový kolega Tomáš Jahn. Ale tohle diváci přímého televizního přenosu nevěděli! Tomáš se začal „topit“, mrskal nohama, rukama, potápěl se a zase na pár minut vyplaval, nadechnul se, aby zase zmizel na nějakou dobu pod hladinou. Podle již předem připravené režie Josefa Valcháře byl na břehu připraven „zachránce“, shodou okolností Václav Židek, na kterého se zaměřila kamera a on ze sebe shodil jen bundu a v botách, v kalhotách a košili se vrhnul do řeky, aby zachránil tonoucího. Já jsem se úmyslně jakoby bezradně odmlčel, aby bylo slyšet vystrašené hlasy z řeky, co se to tam děje, a nekomentoval jsem několik minut. Působilo to velmi dramaticky a přesvědčivě. Důkazem této naaranžované scénky byla Tomášova tchýně, která přenos sledovala v televizi, svého zetě poznala a málem ji z toho ranila mrtvice. Zklidnila se teprve až když Václav Židek s jejím milým zetěm záchranářským způsobem doplaval a vytáhl ho na pevný břeh - a právě v tomto momentě jsem už začal dále komentovat přenos, jako by se nic nestalo, že diváci právě viděli scénku pražských otužilců, záchranu tonoucího. Možná v té chvíli si oddechlo několik tisíc diváků, kteří si mysleli, že jde o autentický zážitek. A tímto se tehdy dělala popularita tomuto sportu a kupodivu to mělo výsledek. V roce 1954, kdy jsem se k pražským otužilcům vrátil, bylo už po Čechách několik oddílů, které otužování pěstovaly. • Slyšela jsem, že jsi na úplném začátku dokonce také i ty začal plavat v ledových zimních vodách. Co bylo příčinou, že jsi toho zanechal, ale přesto tomuto sportu zůstal „na suchu“ po několik desetiletí věrný?
Tak nad tímto má zase hlavní slovo Olda Liška. Když jsem tehdy začal plavat, trval na tom, aby se u každého plavce konala důkladná lékařská prohlídka, poněvadž se tenkrát otužilcům říkalo, že jsou to exhibicionisti, kteří si zahrávají se zdravím. Já jsem měl v té době nějaký nález na plicích, proto mi plavání v zimě nedoporučili, a tím to skončilo. Liška tehdy řekl, že to vůbec nevadí, otužilců bude zřejmě přibývat a jestli jich bude sto a nebo sto jedna, tak to nikdo nepozná, ale kdyby mu chyběl někdo na břehu, kdo promluví s novináři, kdo by mohl informovat veřejnost, tak to by mu moc chybělo. A tak jsem najednou dostal mikrofon do ruky a už jsem u něj, fotoaparátu a filmařské kamery zůstal několik desítek let. • Hodně často v našem rozhovoru zaznívá jméno Václava Žídka. Kdy a za jakých okolností jsi ho poznal, jak dlouho jste přátelé a zda máš možnost se s ním setkávat, když žije až v Kolíně nad Rýnem?
Jestli mne má paměť neklame, tak to bylo v roce 1971, kdy přišel jako úplný nováček do tehdejšího 1. oddílu plavců otužilců a vytrvalců Hostivař – Praha, který tehdy vedl Oldřich Liška, tam se zapojil do jejich sportovní činnosti a začal s nimi společně plavat. Já jsem v té době tam taky pravidelně docházel, připravoval se na různé komunikační situace, pro které mne vlastně Liška angažoval, a tak jsme se vlastně poznali. Jednou jsme jeli společně domů – já s mou manželkou Světlanou a Václav se svou manželkou Elžbětou - na to si vzpomínám dosti živě. Když jsme byli „U Bulhara“ na Žižkově, tak Václav povídá: „Nechtěli byste nás navštívit? Pojďte k nám na návštěvu!“ Tímto to naše přátelství nějak začalo, poněvadž právě tenkrát jsme zjistili, že si společně moc dobře rozumíme a že si máme co říct. Židkovy navštěvovali i jiní lidé, dokonce i třeba reportéři, redaktoři, spisovatelé, malíři, fotografové; pořád se tam u nich něco dělo. Chodili tam i Václavovi rodiče, se kterými byla také velmi dobrá zábava, oni se o všechno velmi zajímali. Vzniklo takové bezva kolektivní prostředí, které se dál rozvíjelo a zůstali jsme napořád ve velmi přátelském styku. A tady bych si chtěl obzvlášť zavzpomínat... Když došlo k emigraci Židkových, byl to pro mne určitý životní přelom. Dokonce něco jako psychický, protože kdykoliv jsem si někdy potom jel zaplavat do Podolí a podjížděl jsem pod železničním mostem, říkal jsem si, tady tehdy projížděli Židkovi na Západ, už se s nimi pravděpodobně nikdy neuvidím ani neuslyším. Tento pocit mi zůstával hrozně dlouho, řadu let. Já jsem se ho nějak nedovedl zbavit. Bylo to jako když procházíte místem, kde jste zažili nějaký mimořádně silný zážitek, který vám pak zůstane trvale vryt do paměti a není možné na něj zapomenout. A tak podobně to bylo i s tím železničním mostem, který byl s těmito, pro mne milými Židkovými, spojen. Ale jednou došlo ke zlomu - po letech, po dlouhých letech mi zazvonil telefon a ozvalo se, tady Židek... Já jsem myslel, že snad padnu do mdlob! Stalo se něco neuvěřitelného! Od té doby byl kontakt mezi námi znovu navázán, ale jinak, řekněme na ještě vyšší a lepší úrovni. Je to něco úplně jiného, silnějšího... Pokračuje to dodnes... a já si kladu otázku, jak dlouho to ještě může takhle pokračovat. Mám na mysli můj věk… Nechci si stěžovat, dívám se do budoucnosti, to je vždycky lepší... Vzpomínám si na jeden výjev Oldřicha Nového, ten kdysi říkával: „Minulost otravuje přítomnost a ničí budoucnost!“ Tak zkusím se na to dívat takhle.
• S Václavem Židkem se tedy znáš skoro čtyřicet let, což je dosti dlouhá doba na to, aby člověk mohl toho druhého dobře poznat. Co si u něj nejvíce ceníš?
Nezměrnou vytrvalost, kterou měl, osobní sílu a schopnost dotahovat věci do konce. Zkrátka měl ryzí vlastnosti správného vytrvalce.
• Před několika roky vyšla knížka Vltavěnka, kterou vlastně také inicioval Václav Židek a dal pro tento román spisovatelce Blance Kubešové autentické podklady - jako nahrávky s pamětníky, deník otce Vltavěnky a mnoho fotografických dokumentů, které se mu podařilo při jeho pátrání v okolí na Ždáni získat. Vím, že jsi Vltavěnku poznal osobně, co bys mohl o této podivínské ženě povědět?
Helenu Fediovovou, jinak zvanou Vltavanka, Vltavěnka, Bába Vltava, tu jsem poznal ve dvou různých modifikacích. Poprvé jsem s ní přišel do styku při moderování tehdy přímého televizního přenosu „Soutěže otužilců“ na Vltavě. Podruhé při dovolených, protože náš podnik měl na Ždáni velké rekreační středisko, kam jsme často jezdívali. Tam měla ta populární „divoženka“ tu svou dřevěnou boudu. My jsme s ní poměrně často přicházeli do styku, poněvadž každé ráno vážila cestu do Slap, kde nakoupila noviny, přivezla a u nás prodávala. Každý jí dal něco navíc, byl to pro ni docela slušný zisk. A také prodávala kočky, těch tam měla spoustu. Jedno kotě stálo dvacet korun. Jinak si ale nebrala moc servítky a mluvila, jak jí „zobák“ narostl. Měla zvláštní způsob vstupování do vody. Když vcházela pozvolna do vody, tak pokaždé vytahovala pomalu nahoru svou propínací zástěru, pod níž neměla nic, její nahou část těla zakrývala voda, a když se tam nachomejtnul někdo, kdo koukal, co tam vlastně ta bába dělá, tak se neváhala otočit a zahulákat: „Co čumíš, chlípáku, neviděl jsi nikdy nahou ženskou?!“ S ní nebylo vhodné si něco začínat, poněvadž pak lítala daleko ostřejší slova, která by nebyla dvakráte vhodná pro Pozitivní noviny. Co se týká toho televizního přenosu, ten tenkrát režíroval Josef Valchář - režisér známého filmového TV dokumentu o nezdařeném pokusu Františka Venclovského přes kanál La Manche „Poražený vítěz“. Já jsem byl v reportážním voze a komentoval průběh celé soutěže. Mezitím tehdejší televizní komentátor Zdeněk Sucharda chodil po okolí a dělal rozhovory. Hovořil i s jednou z nejstarších otužilkyň, Annou Šulcovou, když do jejich rozhovoru najednou vletěla postava v plavkách v celku, v gumových holinkách až po kolena a začala se cpát před kameru a hystericky křičet: „Já jsem ta nejstarší otužilkyně, která se nejdéle otužovala!“ Zdeněk Sucharda byl na chvilku vyveden z míry a šokován, přesto zachoval rovnováhu a rovnou se jí zeptal: „...a kolik je vám let?“ Ona mu oznámila svůj tehdejší věk a on na to hned dodal: „...tak to jste tedy opravdu nejstarší otužilkyně!“ Potom hned vypnul mikrofon a zmizel. Když se podobná situace odehrála při dalším přímém televizním přenosu o rok později znovu, tak se pro změnu rozčílil režisér Valchář a řekl mi: „Jestli tu bábu v příštím roce nepřivážete řetězem k mostu Inteligence po celou dobu přímého přenosu, tak přenos okamžitě stopnu a hodím na obrazovku nápis, že vypukla 3. světová válka!“
• Přibližně před rokem přinesly Pozitivní noviny zajímavý rozhovor s předním operním pěvcem Richardem Haanem, který v padesátišesti letech na čtvrtý pokus přeplaval kanál La Manche, který jsi dělal ty s Václavem Židkem. Jaký je tvůj vztah k tomuto plaveckému pěvci, čím tě nejvíce zaujal?
To jsi, milá Jitko, vlastně všechno řekla za mne... svou skromností, svým výkonem a svým vztahem ke kultuře je Richard Haan osoba naprosto výjimečná! Plavců, co přeplavali La Manche, je už mnoho, ale já si myslím, že Richard je něco jedinečného – svou nepředstíranou skromností, svým sportovním výkonem, tím, co v operním světě znamená. U málo koho z těch předchozích „lamanšistů“, které jsem vlastně všechny znal, je možné najít tak výrazný vztah ke kultuře, v tomto případě zejména hudební, a přitom zůstat tak přirozeným, otevřeným a milým člověkem. Setkal jsem se s ním při rozhovoru bohužel jenom jednou. Docela bych si to chtěl ještě někdy zopakovat. Ten dojem ze setkání je nesmazatelný! S Richardem bylo možné mluvit o všem a já mám muziku rád... sám jsem byl svého času výkonným muzikantem, zahrál jsem si i v symfonickém orchestru, i když nutno říci amatérském. Mám rád operu, ale především hodně mi říká symfonická hudba – rád a často ji poslouchám, a mluvit s člověkem, který má právě k této hudbě úzký vztah jako Richard Haan, je prostě vynikajícím zážitkem, i když jsme ten tehdejší rozhovor prokládali zážitky sportovními. Myslím si, že to ale není v nějakém protikladu, že se to naopak doplňuje a nádherně prolíná. Já si dovedu živě představit dálkovou plavbu a nebo plavbu přes La Manche jako určitý druh symfonie, a symfonii si dovedu občas představit jako určitý druh plavby. |
