Jitka Vykopalová: Vladimír Půhoný - Ženská těla
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
 Na 4. března 2010 připadá připomenutí druhého výročí úmrtí významné osobnosti světového věhlasu z oblasti moderní divadelní scénografie a malířského umění, profesora Vladimíra Půhoného. Ve Stockholmu proběhla 4.- 25. února 2010 výstava části obrazů z posledního období tvorby tohoto významného umělce s názvem ”Ženská těla”. Vernisáže se osobně zúčastnil český velvyslanec Jan Kára a další diplomaté z české ambasády ve Stockholmu. Výstava vzbudila velkou pozornost mezi širokou veřejností, byl jí věnován prostor v médiích a byla hojně navštěvovaná. Paní Lucie Svobodová, ředitelka Českého centra ve Stockholmu, vysvětluje vznik myšlenky uspořádat výstavu akrylových maleb, výběru z děl Vladimíra Půhoného takto: ”Žádná výstava nevzniká bez hlubšího zarámování do širšího plánu či kontextu. Podněty k těmto plánům jsou skutečně různorodé a někdy i dlouhodobějšího řádu. Pokud mám hovořit konkrétně o výstavě Vladimíra Půhoného, vznikla po jistém podnětu a delší úvaze. Zapadla do naší koncepce představit na Českém centru - po delší době - malbu, která je opět takříkajíc v kurzu. Bylo důležité, že jsme mohli představit autora, který žil delší dobu ve Švédsku, nesl s sebou osud emigrace. Nicméně, hlavním důvodem uspořádání výstavy bylo, že dílo je natolik zajímavé a dobré, že si zaslouží své publikum i ve Švédsku, místě, ve kterém dlouho Vladimír Půhoný působil a které ho jistě taky ovlivnilo. Pak je samozřejmé, že práce, které přestavujeme, musí mít kvality zásahu do duše. A to dílo Vladimíra Půhoného skutečně má.” Vladimír Půhoný, narozen 27. dubna 1937 v Českých Budějovicích, měl již od dětství velkou touhu stát se malířem. Lákalo ho ovšem i divadlo, kontakt s publikem, také vždycky říkal, že se nechce živit jen tím, že by maloval obrazy. Obojí se mu v dospělosti stalo velkou vášní a doživotním zaměstnáním. Studoval u významných osobností, kteří mu dali do vínku skvělý základ, na UMPRUM vyučovali úžasní umělci, například Svolinský, Tichý, Muzika. Prvně vystudoval čtyřleté Umělecké gymnázium v Praze se zaměřením na sochařství. Následně pětiletou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, UMPRUM u profesora Aloise Fišárka se zaměřením na monumentální malířství, potom přešel do 3. ročníku pětiletého studia na DAMU na scénografii k profesorovi Františkovi Trösterovi. Po studiích pracoval jako scénograf a výtvarník na volné noze v Kolíně, Chebu, Příbrami, Mostu, Kladně, Těšíně – již na škole navázal kontakty s několika režiséry, se kterými pracoval různě po republice. V letech 1965-1967 měl trvalý pracovní poměr v Divadle pracujících ve Zlíně, dříve to bylo kino, (dnes Městské divadlo Zlín), kde se soustřeďovali dobří režiséři a dobří herci. Zde působil režisér Zdeněk Hruška, který chtěl pracovat jen s Mirkem, jak Vladimíra oslovovali jeho nejbližší přátelé. Do tohoto divadla dostala herečka Jindra, tehdy ještě příjmením Rathová (*1938), své první angažmá. Seznámení s Vladimírem skončilo později svatbou. Na podzim 1967 odešli do Prahy na volnou nohu, pracovali spolu na inscenaci v Divadle Na zábradlí, Jan Grosmann to tenkrát režíroval, byla to hra, kterou napsal Miloš Macourek, s názvem “Hra na Zuzanku”. "Ta doba, co se týče divadla, byla moc zajímavá, protože se dalo všecko říct, ale záleželo na tom, jak se to řeklo – když si uvědomíte všechny ty Havlovy hry, tam se říkaly takové věci, a lidi tomu rozuměli, pro divadlo to byla úžasná doba", říká paní Půhoná. Vladimír Půhoný v tu dobu měl již také několik výstav svých obrazů; v Nitře na Slovensku, v Městské galerii ve Zlíně a ve foyer Komorního divadla v Praze. V roce 1962 obdržel první cenu na Mezinárodní výstavě mladých umělců v Římě. Vladimír a Jindra jeli v červnu 1968 na dovolenou k přátelům do Švédska, když odjížděli zpátky do Prahy, už se tak nějak vědělo, co se v Československu připravuje, tak je švédští přátelé nabádali, aby zůstali. Jindra měla však před premiérou v Divadle Na zábradlí, a to pro ni, jako herečku, znamenalo nesmírně moc, a také nikdy nepomýšleli na to, že by odešli z domoviny. Ovšem po zážitku z okupace sovětskými vojsky v Praze se rozhodli, že do Švédska odjedou – tehdy to šlo ještě legálně, nebyl to nelegální přechod přes hranice – odjeli v září 1968 a již v lednu 1969 měl Vladimír Půhoný v Stadsteater (Státní divadlo) v Malmö premiéru se svou scénografií a kostýmy k inscenaci české hry „Zámek“ od Ivana Klímy. Cizinci nedostávají hned tak rychle angažmá ve švédském divadle, ale shoda okolností napomohla náhodě – český spisovatel na programu divadla, režii měl na starosti režisér Josef Halfen, který měl napůl český původ a nějakým způsobem se dozvěděl, že se ve Švédsku objevil český scénograf, tak ho oslovil a dali to dohromady… Nebylo to jako například v případě Alfréda Radoka (viz obrázek), který přišel do Švédska na pozvání šéfa divadla v Göteborgu po zhlédnutí jeho představení v Praze, to bylo za jiných okolností. Po první inscenaci trvalo Vladimírovi rok než dostal stálé zaměstnání. Švédům se ale jeho zaměstnání velmi vyplatilo: za deset let působení v Malmö udělal 69 inscenací. A vždy jen pozitivní ohlasy kritiky… již ta první zněla: ”To jsme tady ještě neviděli!” V září 1969 se jim narodil syn Patrik, v roce 1973 dcera Veronika. Nelehké spojení kreativního zaměstnání obou rodičů stmelovala Jindřina maminka, která se přistěhovala do Švédska také, vedla domácnost a pomáhala s péčí o děti. Doma mluvili jenom česky, což se jednomu z dětí vyplatilo při pozdějším studiu v Praze. Jindra si myslela, že je vyloučené, aby ve Švédsku hrála divadlo, proto na Scenskolan (divadelní škola, nyní se jmenuje Teaterhögskolan) v Malmö začala vyučovat herectví – měla k tomu dobré předpoklady - vzdělání na českých uměleckých školách je mnohostrannější, trvá déle a je na mnohem vyšší umělecké úrovni. V divadle a umění měli společný zájem. Vášeň pro divadlo bylo u Jindry totéž, co pro Vladimíra malování. Doba v Stadsteater v Malmö byla velice šťastná, ze začátku to byly dvě nebo tři inscenace s panem Halfenem, ale spolupracoval i s jinými režiséry, pak se dostal do výborného týmu s režisérem Pierrem Fräncklem, který, přestože to bylo ve státním divadle, dal dohromady tzv. “svobodnou skupinu”, kam patřil mimo jiné i úspěšný herec Tomas von Brömssen. Skupina měla svého režiséra a scénografa, tedy Pierra a Vladimíra, a dohromady vytvořili velice mnoho dobrých představení. Vladimír pracoval celou dobu jako divadelní scénograf. Svou práci nesmírně miloval. Podstatou jeho práce bylo vytvořit k inscenaci veškerou scénografii, tzn. kulisy, kostýmy, modely, technické výkresy. Je žákem profesora Františka Tröstera a bylo pro něj samozřejmostí, že zároveň k scénickému ztvárnění zhotoví i technické výkresy. Pro Švédy to byl problém, dříve se s tím nikdy nesetkali. Ve Švédsku nebyli v tu dobu dobří scénografové, nebyla zde pro tento obor žádná škola, umělecká škola byla založena až v roce 1970 a ani nebyla původně myšlena jako škola pro režiséry nebo scénografy, ale něco jako workshop pro ty, kteří režírují, aby měli možnost trochu více zkoumat a zkoušet nové věci v oboru. Scénografická práce je těžká v tom, že člověk musí komunikovat jak s uměleckým tělesem, tzn. režisérem, dramaturgem, herci, tak na druhé straně s pracovníky dílny, což např. v Stadsteater v Malmö, kde byly obrovské dilny - velká scéna divadla byla totiž jednou z největšich v Evropě - nebylo jednoduché. Švédi měli svého, dá se říci scénografa, ale většinou to byli malíři kulis, ze kterých se praxí v divadle stali scénografové. Jejich kulisy byly ovšem tehdy poměrně nepěkné až odstrašující, velmi jednoduchého provedení a z neforemných materiálů. Když Vladimír Půhoný přišel do Švédska a viděl, že tu není ten správný potenciál, že tu nejsou žádní scénografové ani dokonce nevyrůstá nová generace v žádné škole, v skrytu duše se zapálil pro myšlenku a pěstoval v sobě pocit, že by chtěl svému řemeslu někoho naučit. Současně s prací v divadle v Malmö působil v Riksteater (Státní divadlo) ve Stockholmu. Vladimír chtěl jít dál a výš – lákalo ho hlavní město se svými většími možnostmi. Pierre Fränckel, režisér, se kterým v Malmö pracoval, odcházel do Stockholmu na místo ředitele v Dramatiska institutet (Dramatický institut, zkráceně DI) a chtěl, aby na této škole Vladimír založil a vyučoval scénografii. (DI je státní vysoká umělecká škola ve Stockholmu, založená v roce 1970, která poskytuje vzdělání pro profesionální práci ve filmu, rozhlase, divadle, televizi a nových médiích, pozn. aut.) Jednou byl u nich na návštěvě v Lundu Alfréd Radok, fantastický režisér se spoustou představení, který obdivně a údivně řekl: “Pane Půhoný, a vy můžete dělat takovou scénografii?” Pan Radok emigroval do Švédska, působil v Göteborgu, ale v té době bylo v Česku jasnou samozřejmostí, že platí názor režiséra, pouze ten byl rozhodující. Názor na představu spolupráce scénografa, režiséra a herců byl ve Švédsku zcela odlišný - tam se upřednostňovalo kolektivní rozhodování, což odpovídá švédské mentalitě. Proto každou scénografii bylo nutno s celým ansámblem včetně zaměstnaců v dílnách “vybojovat”, Vladimíra to stálo hodně námahy a diplomatického jednání, aby to bylo tak, jak chtěl, jelikož věděl, proč to tak chce. (Syn Alfréda Radoka, David je také velice úspěšný režisér, pozn. aut.) Vladimír již od první inscenace dělal vždy scénografii, kostýmy, technické výkresy a modely, tedy kompletně všechno, až na svou poslední práci, tedy když v roce 1978 začal pendloval mezi Malmö a Stockholmem a kdy v divadle v Malmö dokončoval světovou premiéru velmi slavného švédského muzikálu z historického období Vikingů hraného na velké scéně, “Röde orm” (Červený had) s Tommy Körbergem v hlavní roli, kde dělal “jen” scénografii. Byla to jeho tamní poslední inscenace – mimořádně bohatá a technicky složitá scénografie – lodě pluly ve vzduchu, vyjížděly z orchestřiště.... Vladimír byl neuvěřitelně technicky šikovný – koupil například starý podvozek od autobusu, upravil a na to postavil lod, která vjela na scénu... Mnohé efekty byly neobvyklé, ale velmi působivé. Vždy ovšem tvrdil, že celé provedení musí mít jednolitost, včetně technických výkresů, jejichž vytvoření bylo neuvěřitelně těžké. Neopomíjel také důležitou spolupráci scénografa a režiséra. Naučit švédštině se ze začátku moc nestačil, nebavilo ho to nějak, ale byl nucený, chodil na kurz švédštiny, tak se postupně zdokonalil. Vladimír si vybudoval úctu a respekt – a to díky všem pozitivním kritikám své práce. Dnes už je divadlo na jiné úrovni, ale tehdy to tak nebylo. V tom čase začal zároveň externě učit ve Stockholmu, zájem od studentů byl velký, byla to taková nadšená doba ze začátku, ve Švédsku byly jiné časy – tak jak si herci v Stadsteater v Göteborgu mohli odhlasovat, jak bude inscenace vypadat, tak studenti na vysoké škole (Dramatický institut) mohli prohlásit, že chtějí Vladimíra jako hlavního vyučujícího, ne pouze jako hostujícího. Než nastoupil na stálo (měl ještě závazky v divadle v Malmö), vyučoval tam jiný učitel, a s tím nebyli studenti vůbec spokojeni. Je třeba podotknout, že škola byla teprve v začátcích, ve Švédsku existovala pro veškerý divadelní obor všehovšudy pouze vysoká dvouletá divadelní škola! Vladimír se stal vedoucím katedry scénografie. Byl to on, který nejen denně vyučoval studenty, ale vypracoval i plán, jak a co se bude v kterém ročníku učit, jak budou probíhat přijímací zkoušky a jak budou vypadat závěrečné zkoušky. Nikdo mu do toho nemluvil, byl to on, kdo školu vedl. Krátce před tím než manželé Půhoný přišli do Malmö, tak tam jako hlavní režisér pracoval Ingmar Bergman, jedna z naprosto nejvýznamnějších osobností švédského filmu a divadla. U tohoto divadla byl jeden scénograf, kterého měl Vladimír obzvláště rád, on dříve pracoval totiž právě u Bergmana, neměl zřejmě odborné vzdělání, ale měl praktické zkušenosti, a toho si Vladimír velice vážil. Bergmanovy filmy jsou světová veledíla, neuvěřitelné umění. Škoda, že se v divadle Vladimír s Bergmanem nesetkal, možná by se názorově nesešli, ale kdyby ano, tak by to bylo úžasné! Bergman však scénografa nepotřeboval, měl vyjímečnou autoritu a sám měl o všem tak jasnou představu, že požadoval jen šikovné řemeslníky v dílně. V. Půhoný a I. Bergman se sice nikdy u společné práce nesešli, ale při nějakých jiných příležitostech ano; Bergman měl totiž v DI, kde Vladimír učil, své ateliéry. Vladimír začal učit na DI divadelní scénografii, školu absolvovalo mnoho šikovných studentů, výuka na této vysoké škole byla pouze dvouletá, později tříletá, v Československu byla škola pro herce čtyři roky a pět let pro režiséry, a měla vyšší úroveň. Z jeho významnějších žáků by bylo možno jmenovat Charlese Korolyho, původem Američana, působil v Dramaten (Dramatické divadlo), pracoval také s I. Bergmanem. Vladimír byl zaměstnaný na stálo, učil a zároveň pracoval na různých místech na volné noze jako scénograf, a také maloval, to byl pro něj život, dříve dělal ale moc projektů najednou a neměl čas malovat jak by si přál. Podařilo se mu zkombinovat dvě umělecké disciplíny: divadlo a malířství. Jako scénograf byl více veřejný, zatímco malování patřilo k jeho privátní sféře. Spolupráce Vladimíra Půhoného s manželkou Jindrou byla vynikající, byla tam souhra, Vladimír byl otevřený člověk, Jindra spíše naopak. On byl velice kreativní a měl skvělou školu od profesora Tröstla, který ho naučil, že na divadle musí být spolupráce, ne že někdo rozhodne sám, ale že společně se dobré dílo podaří. Ve Švédsku objevil akrylové barvy, které jsou poměrně drahé, ale jejich předností je to, že se nemusí čekat až uschnou jako u olejových barev, aby se mohla nanést další vrstva, což nebylo nic pro jeho temperament, na to neměl trpělivost, to by musel mít rozdělaných dvacet obrazů naráz, a na to neměl místo. I tak měl naráz rozmalovaných několik obrazů, a až mu uzrála v hlavě nová myšlenka, tak se k tomu vrátil a obraz domaloval. Také barevná škála těchto barev mu vyhovovala. Pracoval jako scénograf všude možně ve Švédsku i v zahraničí (Německo, Norsko, Finsko), bavilo ho to, a když v divadlech viděli jakou dělá scénografii, tak v souvislosti s tím chtěli i výstavy jeho obrazů. Ve Finsku dělal společně s manželkou Cyrana – Jindra totiž začala ve Stockholmu režírovat, on dělal scénografii, a ve foajé divadla byla výstava jeho obrazů.V Barceloně byli s Dramatickým institutem, byla tam obrovská výstava, kde vystavoval Vladimír i jeho žáci. Divadlo bylo pro oba velkou láskou a vášní, i otec Jindry byl umělec - sochař a malíř, ale zemřel záhy, maminka Jindry je podporovala a sama měla o divadlo a umění také živý zájem, vše s nimi prožívala a velmi ráda navštěvovala divadelní představení v jejich nastudování i s vnoučaty, a pokud to bylo možné, jezdila s nimi i na premiéry jejich inscenací a výstav do zahraničí. Zemřela v roce 2004 ve věku 94 let. Jindra s potěšením sledovala, co a jak Vladimír maloval, byla z branže, tak to chápala, velmi ho obdivovala pro jeho kreativitu, spousta obrazů vznikla souběžně když dělal divadlo a učil, pro něj každý obraz byl veledílem, měl to vždy všechno promyšlené, nic nepřemalovával; vlastně ano, jediný její portrét přemaloval barvou s tím, že už ví, jak to namaluje, ale nikdy už ho nedodělal. Je možné poměrně lehké pozorovat různé etapy a techniky malování v jeho životě, od akvarelů přes quashe (speciální technika malby převážně na papírových kartonech) ke stylizovanějšímu způsobu malování postav, ke konci s velmi realistickými prvky, kdy ho zajímalo konkrétní tělo v pohybu.Jeden velký obraz z Prahy přivezla jeho maminka, byl rozmalovaný v Praze a dodělaný ve Švédsku. ► Nikdy své obrazy neprodával, nechtěl, vyjma několika málo kusů, které na něm vyloudili k prodeji synovi kamarádi, kterým se obrazy moc líbily, tak svolil, také nějaké rozdal známým. O malování se Vladimír Půhoný vyjádřil: “Nové a nové obrázky, barvy – a senzace forem vytváří nové důkazy... vidíme to jen sekundu, ale viděli jsme to, potom vše znovu zmizí, aby to bylo omýváno znovu a znovu do nových podob, až do té doby, až zůstane to zcela úplně sloupnuté - to, co milujeme nacházet, obdivovat a brát si s sebou domů.” Já jako žena, když se dívám na jeho poslední obrazy, tak jsem poněkud v rozpacích, protože jsou krásné, ale odvážné, jsou to ženské akty a poloakty – byl už na sklonku života, když maloval tak odvážné obrázky, které hraničí s erotikou. Je známé, že umělci mají velkou představivost, fantazii, mají široké spektrum výrazových prostředků, barev, druhů vyjádření pocitů a nálad, zážitků a prožitků, co my “neumělci” postrádáme nebo máme jen v minimální míře. A každý umělec je svým způsobem více či méně bohém. To tak asi musí být. Ta umělecká stránka vnímání světa a následné tvorby, zobrazení toho chápání světa je jiná a neustále musí být doplňována novými vjemy, jinak se umělec “zaskne” na určité úrovni a nevyvíjí dál. “Celý můj život jsem se zabýval něčím tak fascinujícím jako je divadelní scénografie, tam člověk zcela ovládá vizuální zážitky diváků z divadelního představení. Celý život jsem bojoval, abych zachoval celou tu enormní šíři, kterou má člověk k dispozici jako umělec a byl velice pečlivý, abych nežil pouze jen z mého malování. Moje malování je nemyslitelné bez divadla, moje divadelní práce má své kořeny v mém malování.” Vladimír Půhoný Když se Vladimíra někdo zeptal, proč maluje ženy, tak odpověděl: “To mám malovat chlapy? Ženské jsou krásné, tak ty chci malovat!” V jeho obrazech je hodně vidět ta divadelnost, pohyb, měl zájem o lidské tělo, dnes už i ta nahota na divadelní scéně je více běžná. Vladimír se vždycky zajímal o lidské tělo – to má trošku s tou scénografií co do činění a s kostýmy, herci aj. Avšak ty nejkrásnější obrazy pocházejí z poslední etapy jeho života, když už neučil ani nepracoval v divadle. Možný názor na jeho vrcholnou tvorbu je, že to bylo na pokraji života, že možná vyjádřil vzpomínky na život, na něco krásného - ta konečná nedostupnost mladého krásného ženského těla, ta fantazie, ty vzpomínky, ta nesplněná přání a k tomu ten pohyb herců na divadle a kostýmy... My neumělci nemáme takové chápání světa jako umělci, jejich svět je jiný, ale tak na nás jejich umění působí.Vím, že malíři nemají rádi, když jim někdo říká, jakému jinému malíři se jejich obraz podobá, ale mně to opravdu připomíná surrealisticky protažený tah štětce Salvatora Dalího. odkaz 1, odkaz 2, odkaz 3 Na škole učil Vladimír Půhoný do roku 1996, pak skončil i u divadla a byl moc rád, jelikož mohl stále malovat. Do té doby maloval jen ve volných chvílích, kterých moc nebylo, jelikož intenzívně pracoval. I ve volném čase si bral studenty s sebou do divadla a na místě jim vše prakticky vysvětloval. Všechny recenzce z novin jsou dochované a uschované, a jsou jen pozitivní, nedostal ani jednou recenzi negativní. Vladimír byl nesmírně kreativní a nápaditý, manželka na něj byla, a stále je pyšná, rovněž jako jejich děti a blízcí přátelé. Nevedli si žádný umělecký deník, proto Jindru čeká nelehký úkol: projít množstvím zanechaných uměleckých předmětů, obrazů, kostýmních skic, modelů, výkresů (ty první byly rýsované na dřevěném rýsovacím prkně, ty poslední na počítači) aj. a pomocí vlastních vzpomínek a možná právě i těch recenzí v novinách a zachovalých brožur z představení a výstav zdokumentovat manželův celoživotní odkaz. Poslední výstavu měl Vladimír Půhoný na Novoměstské radnici v Praze s vernisáží 4. března 2004, kterou otevíral známý český herec Petr Kostka a kde se sešla celá řádka Vladimírových spolužáků, kamarádů a kolegů. Mnozí z nich jsou přední čeští umělci naší doby: Zdeněk Beran, Josef Nálepa, Tomáš Vosolsobě, Petr Bareš, Katka Pirklová. Dále se výstavy zúčastnil bývalý kamarád ze studií na výtvarné škole, napůldissident páter Pavel Kuneš. Na vernisáž přišla také Jarmila Trösterová, dcera profesora Františka Tröstera, který Vladimíra učil. Asi za 3 týdny po vernisáži začal mít zdravotní problémy, byl přijat do nemocnice, dýchat mohl jen s pomocí respirátoru. Až do léta ležel v nemocnici, vrátil se velmi zesláblý, pak se mu ale zdraví zlepšilo a začal malovat, z té doby pochází poměrně hodně pláten ženských těl, asi 40 obrazů. V malování se trošku projevily náznaky konce života, trošku desperace, jsou to ženská těla, ale s určitými prvky pesimismu.Vladimír byl člověkem, který lehce navázal kontakt s lidmi, byl veselý, srdečný, otevřený, kreativní, velice měl rád lidi, a to bylo pro něj právě ke konci dost těžké, když se nemohl pohybovat. Po roce začal mít potíže jak s dýcháním, tak s pohybováním, bral hodně silných brášků, používal malý, později velký inhalátor s velkou bednou na konci… byly to následky kouření. Zemřel 4. března 2008 na selhání srdce ve věku 71 let. V podstatě není přehled, kolik obrazů namaloval. Jindra se po smutku ze ztráty manžela začala probírat jeho odkazem teprve nyní a odhaduje, že gouacheových obrazů je asi 100, nových obrazů z poslední doby asi 40. Namaloval také sérii osmi obrazů, kde jsou určité divadelní figury, klaun atd. V Alabamě v USA jsou na výstavě ještě tři obrazy, v ateliéru zůstalo 6 nedomalovaných obrazů, z toho jeden stále na malířském stojanu… Žádná výstavní galerie neskýtá požitek prožitku v takové míře, v jaké se návštěvníkovi naskytne při procházení bytem Půhoných. Impozantní nádhera! Mnohopokojový a zajímavě členěný byt Půhoných s vysokými stropy ve staré zástavbě Stockholmu je vlastně jednou velkou unikátní galerií, je v něm totiž rozmístěno a pověšeno obrovské množství obrazů a plastik až neskutečně fantazijních barev a tvarů, vše působí velmi originálně, a hlavně živě. Vkusný nábytek a mnohočetné lampy a lustry vhodně doplňují a osvětlují unikátní díla toho mnohostranného umělce. Posláním manželky Jindry je nyní dostat jeho odkaz do Česka a ukázat ho všem, kteří o to mají zájem, neboť jeho tvorba se lidem líbí. “Úmrtí mého manžela znamená pro mě mnohonásobnou ztrátu. Odešel mně nejen můj celoživotní partner, ale i dlouholetý kolega, s nímž jsem zažila mnoho zajímavých pracovních okamžiků, setkání při naší společné tvorbě v divadlech. Chybí mně naše dlouhé, bouřlivé debaty nad našimi společnými projekty, schází mně jeho zapálenost, neuvěřitelná energie, soustředění a dynamika, s kterou se blížil každé práci. Ta jeho vášeň pro malování, ten soustředěný přístup ke každému úkolu, co dostal nebo si určil sám, hluboké ponoření do tématu. Umělec duší a tělem, ke kterému jsem vzhlížela s obdivem a který mě vždy znovu a znovu fascinoval každým svým novým obrazem, sochou, plastikou - svémi uměleckými nápady. Fascinace barev, hledání nejsilnější formy pro vyjádření, zvědavost odhalovat malá tajemství života, to zůstává i po jeho odchodu, to vše na mě dýchá z jeho obrazů, které mě obklopují.” Jindra Půhoná |
| Reportáž vznikla na podnět pana Zdeňka Pošívala za laskavého svolení a velkého úsilí paní Jindry Půhoné a spoluprací s Českým centrem ve Stockholmu. |
Vladimír Půhoný umělecký životopis * 27.4. 1937 Československo + 4.3. 2008 Švédsko Umělecké vzdělání: 1952 - 1956 Výtvarná škola (gymnázium) Praha, zaměření sochařství 5leté studium na Vysoké Uměleckoprůmyslové škole, Praha, zaměření monumentální malba 1961 - 1964 studie na DAMU - obor scénografie, ukončeno Mgr. zkouškou (Studium na DAMU scénografie je 5leté, ale jelikož Vladimír Půhoný studoval 5 let na UMPRUM, vzali ho přímo do 3. ročníku. Stipendia Umělecké stipendium ze Vzpomínkového fondu Stellana, Stena a Märty Hähnels (1991) Umělecké stipendium na projekt (1985) Umělecké stipendium města Malmö (1975) Ceny První cena na Mezinárodni výstavě Mladých umělců v Římě (1962) Velká umělecká cena Pražské akademie (1957) Separátní výstavy Novoměstská radnice, Praha, Česká republika 2004 Galerie Trekanten, Sigtuna, Švédsko 2000 Foajé divadla Vasa, Vasa, Finsko 1989 Kulturní dům v Sandefjordu, Norsko 1976 Foajé Komorniho divadla, Praha, Československo 1967 Galerie Nitra v Nitře, Československo 1967 Společné výstavy Pine Tree galerie, Troy, Alabama, USA (1990) Galerie R-Co International, Milwaukee, Winsconsin, USA (1990) Mezinárodní umělecká výstava, Barcelona, Španělsko (1985) Mezinárodni umělecká výstava, Bologna, Itálie (1973) Mezinárodni umělecká výstava, Bologna, Itálie (1972) Výstava "Mladí umělci", Umělecká hala, Lund, Švédsko ( ) Výstava v Galerii Městského divadla, Malmö, Švédsko (1975) Výstava "Podzimní salón", Malmö, Švédsko (1969) Soukromé sbírky Švédsko, Norsko, Česko Stálá zaměstnáni Vedoucí katedry scénografie na Dramatickém Institutu, Stockholm (1979-1995) Scénograf Městského divadla v Malmö, Švédsko Scénograf Divadla pracujících v Gottwaldově, Československo Scénograf – „na volné noze“ do roku 1968 Divadlo Na zábradlí v Praze Městské divadlo v Chebu Městské divadlo v Kolíně Městské divadlo v Českém Těšíne Městské divadlo v Příbrami Městské divadlo v Mostě Městské divadlo v Kladně Práce jako scénograf – „na volné noze“ po roce 1968 Riksteater ve Stockholmu, Švédsko Riksteater v Oslo, Norsko Městské divadlo v Uppsale, Švédsko Městské divadlo v Borås, Švédsko Městské divadlo v Gävle, Švédsko Městské divadlo v Helsingborgu, Švédsko Atelje divadlo v Göteborgu, Švédsko Městské divadlo v Norrköpingu, Švédsko Proteater ve Stockholmu, Švédsko Musikteater ve Stockholmu, Švédsko Městské divadlo ve Stockholmu, Švédsko Městské divadlo v Skellefteå, Švédsko Vasa divadlo ve Vasa, Finsko |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Dovolte mne, abych podekoval a zaroven pogratuloval Jitce Vykopalove za nesmirne zajimavy clanek. Vladimir Puhony za sveho plodneho zivota ve Svedsku byl uzasny ambassador ceskeho kumstu; tedy umeni, ktereho si Evropa diky tvurcim genium jeho typu, pravem vazila. Vrele diky pani Jitce za jeji obetavou a mravenci praci, kterou nam priblizila zivot tohoto neobycejne nadaneho umelce. Doufam, ze i pres svoje pracovni vytizeni pani Jitka bude navstevovat stranky PN svymi clanky, ktere ctenare obohacuji a rozsiruji mu horizont poznavani. |
Copyright © Vladimír a Jindra Půhoný
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 03. 2010.
Další články autora
- Tora Hedin: Vzpomínky švédské bohemistky na sametovou revoluci
- Jitka Vykopalová: Královská svatba švédské korunní princezny Victorie (5)
- Jiří Havel - Jitka Vykopalová: Pohled na krajinu, zvláště nedotčenou, je úžasný!
- Sany Stirská – Jitka Vykopalová: Dívka dvou jmen?
- Václav Židek - Jitka Vykopalová: Pozitivní noviny u krajanů ve Švédsku!
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Jan Krůta |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Jiří Suchý |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Jitka Molavcová |