Slavomír Pejčoch-Ravik: Chrám chrámů

Rubrika: Publicistika – Historie

Koho jsem potkal cestou    (13)

CHRÁM CHRÁMŮ

Nejprve trochu filologie. Ten chrám se jmenuje San Giovanni in Laterano. Tedy svatý Jan a přídavné jméno „lateránský“ je zase odvozeno podle majitele pozemku, který žil, jak jinak, v časech římských císařů a za Nerona byl popraven. Po čase se stala vlastnicí parcely choť císaře Konstantina, která s tímto majetkem takhle ušlechtile naložila. A císař Konstantin Veliký tu z vděčnosti za vítězství nad Maxentiem na mostě Milvio vztyčil v těchto místech svatyni. První dílo tu stálo dva roky po bitvě, roku 314. Časem se tu Chrám sv.Jana lateránskéhopřestavovalo, rozšiřovalo, obnovovalo, přicházeli Vandalové, zemětřesení – a tak to, co tu vidíme dnes, je vesměs stavebním dílem osmnáctého století. Co se hodnosti týče, je to ovšem katolický chrám prvního řádu, je biskupským kostelem papeže a nad hlavním průčelím je též uchován balkon, odkud žehnal Svatý otec. Však je tu také nápis, který světu ohlašuje, že je tu „hlavní kostel všech římských chrámů“.

Francesco Borromini nedostal v Římě, jak víme, mnoho zakázek, ale v letech 1646-1649 spolu s Domenikem Fontanou provedli stavební obnovu těchto míst. Škoda, že nevyhrál průbojný Borromininiho projekt na průčelí baziliky S. Giovanni – jistě by dal vstupu do chrámu řádně dramatický portál, který by nikoho nenechal na pochybách o barokní slohové epoše. Místo toho se tu uplatnil Alessandro Galilei (1734) klidně majestátním a přiměřeně mohutným vstupem s vysokými pilastry a sloupovím s rozkošatělými hlavicemi. Na horní balustrádě je 15 sedmiramenných soch. Jejich výška je právě tak přiměřená, aby ještě ve scenérii velkého barokního teátru mohly sehrát viditelnou roli.

Tento chrám tedy modeloval ducha celého náměstí. Patří k němu ještě papežský, Lateránský palác, v němž sídlilo 161 papežů, tedy větší polovina církevních pastýřů – a to až do roku 1305, kdy se papež přestěhoval do Avignonu, čímž nastaly časy dlouhých sporů, v nichž se ještě stačili uplatnit i naši husité.

Ale i kdybychom tohle všechno nevěděli, vstup do chrámu by nás sám o sobě přesvědčil, že nejsme jen v ledajakém kostele. Dlouhou galerií dvanácti apoštolů jdete po mozaikové podlaze k baldachýnu (z roku 1367), na němž září z dálky dvě zlaté bysty, relikviáře, v nichž jsou uloženy lebky dvou služebně nejvyšších postav novozákonních dějin, totiž sv. Petra a sv. Pavla.

Vnitřek chrámu sv. J. lateránskéhoChrám je 130 metrů dlouhý, pětilodní, s nádherným kazetovým stropem, takže cestou k baldachýnu je toho dost, co vás stačí ohromit. Nad apoštoly v nikách jsou ještě reliefní výjevy ze Starého i z Nového zákona. K tomu přidejme antickou sochu Karla Velikého, která se nachází ještě v chrámové předsíni, a dodejme, že, jak bývalo zvykem, některé z pěti bran byly přestěhovány z galerie na Foru Romanu. Navíc přiléhá ke kostelu ještě babtisterium, křestní kaple, v níž se mimo jiné nalézá kaple sv. Jana Křtitele, kterou doplnili bronzovými dveřmi z Caracallových lázní. Jejich efekt je perfektní – neboť při pohybu vydávají zvuk připomínající varhanní hudbu.

Tím není výčet překvapení zdaleka ukončen. Nedaleko vstupu do chrámu je nepříliš nápadná budova, v níž uchovávají už přes půl druha tisíce let takzvané Svaté schody. Původní schody Pilátova domu, které zachránila svatá Helena někdy na přelomu třetího a čtvrtého tisíciletí. Schody, jak víme z Písma, se nacházely v Antoniově pevnosti a kráčel po nich k výslechu zbičovaný a zkrvavený Kristus. Nepochybuji v nejmenším o jejich pravosti. Vždyť dvě stovky let po sepsání Janova evangelia bylo jistě v Jeruzalémě všechno dochováno. Zejména neměli Vespasianus a Titus důvod ničit vlastní budovy. Ostatně při novověkých vykopávkách objevili i původní dláždění pevnosti, místa, na nichž byl Ježíš bičován. Schody jsou tedy kryty dřevem, aby je lidé neprošoupali svými koleny, a jen v místech, kde se údajně nacházejí stopy po krvi, jsou malá okénka – ty leckdo z věřících políbí. Toto schodiště nemůžete, i kdybyste chtěli, zdolat jinak než po kolenou. Před schody se tísní kajícníci, kteří poklekají, jakmile se uvolní místo na prvním schodu. Vzduch ve stísněných, málo větraných prostorách je tak těžký, že mnoha poutníkům nezbývá než vystoupit po vedlejším schodištěm „pro pěší“.

Domnívám se, že se člověk může ponořit do vlastního nitra a pochybné minulosti i civilněji, v soukromí. Nemám rád žádný exhibicionismus, ani stranický, ani církevní, i když zbožnost, respekt často srazí citlivé lidi na kolena samy.
Nahoře nad schody, které si můžete prohlédnout i shora, se nalézá papežská kaple sv. Vavřince ze 13. století, s obrazem Krista nad oltářem, který údajně nebyl malován lidskýma rukama. Pochází ze 6. nebo 7, století.
K tomu dodejme, že nedaleko průčelí baziliky stojí bronzové sousoší sv. Františka z Assisi a jeho následovníků. A na náměstí ještě ke všemu najdeme nejvyšší egyptský obelisk, tentokrát ukradený Římany z Karnaku. Je nejvyšším v Římě, měří údajně i s podstavcem 47 metrů. Pochází z časů okolo roku 1400 před Kristem, zdobil Cirkus Maximus a již od roku 1588 zdobí náměstí sv. Jana z Lateránu.

                Sv. Jan Nepomucký  Sv. Prokop

Nás, Čechy, bude asi zajímat, že tu prohlásili roku 1204 za svatého opata Prokopa a roku 1729 Jana z Nepomuku, čili Jana Nepomuckého. A konečně bronzový náhrobek pod hlavním oltářem (snad od vynikajícího Donatella) ukrývá Martina V., jednoho z kardinálů, kteří odsoudili Jana Husa v Kostnici. Tedy dost důvodů, abychom měli o čem přemýšlet.

A TEĎ JEŠTĚ NA SLOVÍČKO – O BERNINIM 

Jak jste si zajisté povšimli, vědomě jsem minul dvanáctero apoštolů, kteří tvoří svéráznou alej v lateránské bazilice. Těch dvanáct postav v nadživotní velikosti vytvořil nám již známý Giovanni Lorenzo Bernini, autor baldachýnu u sv. Petra, ale také tvůrce císaře Konstantina v předsíni svatopetrského chrámu. Návrhář a sochař mnoha římských fontán, autor andělské galerie na mostě k Andělskému hradu. Tvůrce velkolepé sestavy církevních otců s Petrovým trůnem v Petrově bazilice. Svým příznivcům, Alexandrovi VII. a Urbanovi VIII. tu vybudoval velkolepé a přirozeně dramatické náhrobky. Alexandr VII. Je tu zobrazen i se smrtkou a s přesýpacími hodinami.

Ke všemu, co zatím o Berninim víme, je tedy třeba připočíst dalších dvanáct soch. A ne ledajakých! Bernini byl takovým mistrem dláta a takovým exhibicionistou, že si mohl doslova dovolit exhibicionizmus velkého stylu. Zejména když dramatickým múzám přála dobová móda, tedy epocha dramatického baroka. Bernini si dával záležet na řasení rouch, a bylo-li možno ještě část látky přehodit přes ruku, aby si zkomplikoval život, neváhal ani na okamžik. Jeden z apoštolů stojí s knihou v ruce. Pro běžného diváka zpracování takového zadání je samo o sobě dosti náročné. Jenomže Bernini knihu otevře a nechá apoštola listovat. Dokonce jeden z listů pěkně pozvedne, ponechá ho ve vzduchu a vsune pravičku apoštola mezi stránky. Jako by chtěl všechny svoje vrstevníky vyprovokovat: tak zkuste něco podobného, pánové! Jenomže Bernini byl bez konkurence. A to nemluvíme o mimice, duševním pohnutí, které vysekal z chladného kamene.

Je zajímavé, jak si jednotliví sochaři vyhráli s jedním a tímže tématem. Donatello například ztvárnil Davida jako hravého renesančního chlapce s kloboučkem, ledabyle opřeného o kord. Pro tohoto hocha není nic problémem. Michelangelův David je vtělení neuvěřitelné odvahy. Je to prostě občan připravený hájit lidské svobody. Berniniho David je zase mladistvý bojovník s tělem ohnutým k praku, který napíná svou zbraň k smrtícímu úderu. Mimika, napětí rtů, hra svalů... to všechno naznačuje, že David vsází všechno na jedinou „trefu“. Tato socha se dnes v Římě nachází v Galerii Borghese a znalci soudí, že je současně i Berniniho autoportrétem. Není nezajímavé, že Berniniho přítel a ochránce Maffeo Barberini, pozdější papež Urban VIII., mu během práce držel zrcátko.

Dílo si objednal kardinál Scipione Borghese, který miloval řecké a římské plastiky. Měl vkus, neboť Berniniho dílo si co do estetické úrovně v ničem nezadá s uměním antických sochařů.

Právě tak vynikajícím Berniniho dílem je sousoší Apollón a Dafné (1622-1624). Toto mistrovské dílo začal Bernini zpracovávat ve svých 24 letech. Téma bylo nadmíru složité a jeho tvůrce se složitého zadání zhostil s bravurou nevídanou. Apollón se už už zmocňuje Dafné, která se však pod dotekem ruky a před našima očima proměňuje ve vavřín. Vlasy se mění v listí, paže ve větve, nohy v kořeny a tělo obrůstá kůra. Je to stále ještě dívka, dokonce velmi půvabná dívka, ale je také napůl strom.

Při vyjmenování slovutných prací však nesmíme zapomenout ani na čtveřici soch v pilířích chrámu sv. Petra. A ovšem mezi vrcholná díla patří Vidění sv. Terezie (1645-1647), které se v Římě nachází v chrámu P. Marie Vítězné. Chrám je jakýmsi sesterským kostelem naší P. Marie Vítězné v Praze, v Karmelitské ulici. Název pochází od posvátného obrazu P. Marie ze Strakonic, pod nímž bojovala katolická vojska na Bílé hoře. Krom obrázku v Římě je kopie také v pražském chrámu a v kostele P. Marie na Bílé hoře. A navíc, jako v Praze, tady mají i kopii Pražského jezulátka. 

            Bernini, Vidění sv. Terezie Detail "Vidění sv. Terezie"

Klenotem chrámu je ovšem svatá Terezie, která byla kanonizována dvacet let před tím, než se Bernini pustil do své práce. Stalo se tak roku 1622 a současně s Terezií vyznamenala církev i Ignáce z Loyoly a mnohé další světce. Svatá Terezie měla vidění, že jí anděl propíchl srdce dlouhým šípem. Navzdory bolestnému protnutí hrudi Terezie pociťovala v hluboké extázi jen lásku k Bohu. A tento moment – připomínající vidění sv. Luitgardy na Karlově mostě – zachytil Bernini s velikým citem. Nacházíme tu všechno, co odpovídalo pojetí baroka – extázi i trochu barokní teatrálnosti, odevzdanost Terezie i citlivého anděla, který dlouhým šípem plní své poslání.
Ještě třiasedmdesátiletý Bernini si se stejnou bravurou poradil s podobným případem, s blahoslavenou Ludovikou, na níž pracoval tři roky.
Inu, uvidíte-li dvakrát třikrát Berniniho, snad ho poznáte i při dalším setkání i bez průvodce. A kdybyste si nebyli náhodou jisti, podívejte se, není-li někde, nejspíše na soklu, včela. Podle té ho již poznáte stoprocentně.

PONTE MILVIO 

Teď se možná Josef Kroutvor bude zlobit, že jsem si oblíbil most Milvio jako on. Nebo se možná bude domnívat, že opisuji. Ale ono je to vlastně prosté: bydlíte na vyslanectví, musíte sejít k mostu Milvio, abyste se autobusem svezli k Vatikánu, anebo přejdete most, na němž vás, coby vzpomínka na domov, potěší Jan Nepomucký. A pak si sednete na tramvaj a odsud se již řítíte na náměstí Popolo, projdete branou a všechny krásy Říma máte na dosah. Za pět minut rychlé chůze dojdete kamkoli.

Ponte MilvioTakže most Milvio se stane vaší každodenní cestou tam i zpět. A protože je to nejstarší antický most v Římě, tak taky vaší láskou. Čtyři střední oblouky jsou prý opravdu původní, antické. Navíc se v těchto místech svedla bitva mezi Konstantinem a Maxentiem o moc v říši římské. Konstantin měl prý před bitvou sen, v němž dostal jasný pokyn:
V tomto znamení zvítězíš. A uviděl kříž, pro jehož znamení a symbol umíraly doposud tisíce křesťanů. Druhý den na ponte Milvio šly Konstantinovy legie do bitvy se znamením kříže a také zvítězily. O rok později vyšel Edikt milánský, jímž se stalo křesťanství rovnoprávným náboženstvím s ostatními náboženskými systémy.

Kdybyste se vydali proti proudu řeky, hned za mostem Milvio se setkáte s absolutně čistou fašistickou architekturou. Zářiví bílí lvi, totalitní velikášství, a vzpomínám-li dobře, tedy i vlčice. Jednak stála u kořenů města, jednak jako šelma psovitá nebyla až tak daleko Mussoliniho pojetí vztahů mezi lidmi. Člověk člověku vlkem. A nejen za Mussoliniho.
Dejme se tedy raději od mostu Milvio po proudu řeky k milovanému Andělskému mostu (Ponte s. Angelo), který nás dovede k Andělskému hradu. Jednak jsou tu Berniniho andělé, a navíc, podle některých legend, potkal papež Řehoř Veliký, když v Římě vládl mor, archanděla Michaela právě na tomto mostě.
Další most Viktora Emanuela vede přes Tiberu ke sv. Petru...
Posuňme se skokem ještě níže a jsme u dvojice mostů, které spojují ostrov na Tibeře s pevninou na obou koncích. První z nich se podle stavitele Lucia Fabricia (62 před Kristem) zve Ponte Fabricio. Podle jednoho oblouku, který je ozdoben čtveřicí tváří údajně připomínajících Januse, boha, který chránil cesty i pocestné, říkají někdy této konstrukci - most čtyř tváří (Ponte dei Quatro Capi). Z ostrova na druhou stranu se pak dostanete mostem Cestio.
A když se odtud z ostrova budete dobře dívat, objevíte vyústění velké stoky, která dodnes odvodňuje Forum Romanum. Ale také kouzelný díl jinak zbořeného mostu, zvaného Ponte Rotto. Most stíhaný pohromami naposledy utrpěl roku 1598 a bělostný mramor už jen obrůstá zelení. Nicméně ani troska neztratila nic ze své důstojnosti. Stojí majestátně v toku Tibery, která tiše šumí kolem pilířů...

Výběr fotografií a koláže pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 05. 2008.