Miroslav Sígl: Křehká, ale statečná spisovatelka z Kuby neodchází...

Rubrika: Literatura – Doporučení

Zatímco z nesvobodné Kuby postupně její přátelé a známí „všichni odcházejí“, jak zní též název románu křehké, leč neobyčejně statečné 38leté spisovatelky se jménem Wendy Guerra (překlad ze španělštiny Denisa Kantnerová,156 stran, Euromedia Group – Odeon Praha, květen 2008), ona zůstává, obdivuje exilové autory, sleduje život své dvanáctimiliónové země a také o něm působivě píše. Podává svědectví od svých osmi let v neustále ukrývaném Deníčku, až vznikne celistvé dílo.

Naslouchal jsem pozorně jejímu vyprávění v pražském Institutu Cervantes, kam přijela ze svého putování zeměmi, kde román „Všichni odcházejí“ letos vyšel, přeložený již do devíti jazyků. Přišel jsem za ní také proto, abych si znovu oživil kubánské zážitky mé vlastní dcery. V době komunistické totality se do ní zamiloval atašé kubánského velvyslanectví v Praze. Ovládala dobře španělštinu (spolu s ní další čtyři jazyky) a jedny prázdniny se za ním rozjela na Kubu v době, kdy on tam trávil dovolenou. Utržila ve svém mladém životě snad první velkou ránu – Kubánec byl ženatý, nepřicházelo vůbec v úvahu, že by jí měl ukazovat krásy svého ostrova. Zklamaná putovala sama. Učarovalo ji Varadero, dům Ernesta Hemingwae (1899 – 1961), představitele „ztracené generace“, nositele Pulitzerovy a Nobelovy ceny, který konec svého života strávil na Kubě a dobrovolně ho zde ukončil. Otřesné byly její zážitky z kubánského udusaného venkova, ale i z nuzných obydlí na kraji Havany, doslova zděšena byla z jednoho z mnoha projevů Fidela Castra, kterému dokázaly davy naslouchat dlouhé tři hodiny na rozpáleném náměstí. „Vlast nebo smrt! Zvítězíme!“ – znělo neuvěřitelně a opakovaně z jejich hrdel...

Dnes tu sedím naproti dospělé ženě, která se narodila právě takové „matce revoluce“, kdy docházelo k masovým přesunům na sklizeň cukrové třtiny nebo tabáku, kdy se však její vrstevníci chladnokrevně tetovali, scházeli se tajně k poslechu The Beatles, zakazovaným více než maso. Maminka byla rozhlasovou redaktorkou, studovala s vůdcem revoluce Fidelem Castrem, poznala též jeho spolubojovníka argentinského původu Ernesta Ch.Guevaru (El Che - tak je uváděn v knížce), nechybělo mnoho a mohla se stát „první dámou“. Namísto toho se vrátila z africké války v Angole, kam byla poslána za trest, aby našla odpověď, proč tak daleko od své vlasti Kubánci museli bojovat a umírat. S podlomeným zdravím postupně chřadla („v koutcích tik, v očích nepřítomný pohled, celá se třese, bojí se, že pro ni každou chvíli přijdou...“) a své vždy nekonformní názory o politice sděluje své dceři slovy: „Jestli chceš utýct od politiky, musíš utýct z Kuby...“ Její Wendy prožila ve svém zdánlivě krátkém životě téměř všechno:

Rovné ulice s pokřivenými mozky...
Žila v místnosti, kam přicházeli a spali namačkáni spisovatelé, malíři, tvůrci, nejrůznější existence.... Maminka tomu bitevnímu poli říkala „kempismus – leninismus“...
Dětství, kdy po rozvodu rodičů ji soud přiřkl zhýralému otci...
Psát deníček a schovávat ho jen tehdy, když slídivý táta nebyl doma...
Do deníčku mohla zapisovat, co by si opravdu nemohla dovolit na ulici říct...
Deníček byl pro ni přepych, lék, co ji držel na nohou...
Recitovala jako revoluční pionýrka jeden ze svých protestantských žalmů...
Omdlévala hlady, táta ji mockrát zbil, zpohlavkoval, zapomínal pro ni přijet do školy po vyučování...
Měla vlasy ostříhané jako máma, aspoň ji táta nemohl tahat za copy...
Při návštěvách své mámy zjistila, že ani netuší, čeho je táta schopný, když se napije...
Její mámě nikdy nedocházelo, že dcera v devíti letech je víc protřelá než ona...
Četla zakázané kubánské i cizí autory, jejichž knihy viděla veřejně pálit (mezi nimi i román našeho Milana Kundery)...
Kamarády ze souboru, které nenechají vystupovat naživo, protože vždycky říkají, co se jim zlíbí...
Zvykat si stále na novou školu, už to byla šestá, do které chodila...
Dokázala se vzepřít tátovi a zdrhnout, ještě aby se tak bála v tom dětském domově...
Když někdo uměl jíst bezchybně příborem, nazvali ho buržoustem, takže bylo lepší „dlabat“ lžící...
Fronty u peruánského velvyslanectví a v nich lidé, kteří chtějí bez povolení z Kuby odjet...
Průvody „revolučního lidu“... Donutili nás promíchávat pravdu se lží...
Kdo byl náš nepřítel? Proč se musela učit střílet sotva unesla pušku či samopal?
Chtěla být sama sebou, nepotřebovala se ničím oblbovat...
Často si říkala – jsem divná, proč se jen snažím, být jiná?
Byla vyčerpaná tím, jak se snažila přijít na kloub věcem, jako jsou morálka, ideologie, estetično a věčnost...
Při studiu filmové a televizní režie v Havaně museli její studenti každý semestr pobýt 45 dnů kdesi na zemědělské brigádě...
Poznala také životní lásku, poznala přitom touhu i bolest...
Plavala v neznámých vodách za bezděčného sténání, které se měnilo v nekontrolovatelné chvění...
Naučila se, že žena a země se mají osidlovat. Obě mají rády, když se jich někdo dotýká a když pro ně někdo žije, i kdyby to pro ně za jejich života mělo znamenat ponurou opuštěnost...

Tak mne ta její knížka strhla do zapomnění, čím jsme tu kdysi žili my... Vracím se k realitě: naše Wendy - říkali ji od malička Nieve (sníh, jaký nikdy v karibské oblasti nebyl), kterou jsem si zamiloval, mířila z Prahy ještě do Španělska, jehož nakladatelství v Barceloně spisovatelku živí a kde byla pro ni připravena k podpisu nová smlouva o dalším románu. Odpovídala velmi upřímně na moje zvídavé otázky, jakouže to musí používat diplomacii, aby mohla žít v pohodlném vězení (sic!), zvláště od roku 2004, kdy jí zemřeli oba již dávno před lety rozvedení rodiče. Co má společného s celou generací kubánských spisovatelů, narozených kolem roku 1970? Kteří její generační souputníci se již v zahraničí prosadili (Ena Lucía Portela, José Miguel Sánchez, Pedro de Jesús López, Ana Lydia Vega Serova...).

I ve vyprávění z očí do očí se noří do hlubin a zase kamsi vzhůru, vrací se na hladinu moře, aby oddělila svůj osud od skutečnosti a úplně se od něj oprostila. Chce se jí odplavat daleko, ale je jako uvězněná a nemůže se pohnout... Žije v Havaně a každý den se snaží dostat se o kousek dál. „Ale jakmile Karibské moře jednou zamrzne, už se nikam plout nedá... přezimuji ve svých myšlenkách, odkud se nikam nedostanu, navždy odsouzená k nehybnosti...“

Sugestivní portrét komunistického skanzenu od konce let sedmdesátých činí z útlé knížky neméně útlé spisovatelky monument, jaký si zaslouží. Kéž se dostane do rukou našim lidem, mladým i starším, nejen u nás doma, ale po celém světě...

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 06. 2008.